Debata na téma „kdo si v České republice žije nad poměry“ zdá se být nekonečnou a hlavně neměnnou. Tak jako i po více než dvaceti letech od listopadu 1989 může za všechny neduhy naší společnosti předlistopadový režim, mohou za dnešní neutěšenou situace v zemi důchodci. Žijí si totiž nad poměry. Alespoň takový obrázek mnohá média českému občanovi zprostředkovávají a čelní političtí představitelé státu nás v něm utvrzují.

Kde jsou časy, kdy Vladimír Špidla horoval za to, aby nebylo možné penězi na důchody lepit díry ve státním rozpočtu? Kde jsou oprávněné námitky zaměstnanců z dob předlistopadových, že si poctivě střádali na důchod - a tyto prostředky se jaksi rozplynuly?

Dnes jsou slyšet argumenty zcela jiné. Po nechutné kampani Mádla a Issové o přemlouvání „báby“ (na „dědka“ se jaksi zapomnělo, toho už zřejmě „bába“ zpacifikuje), která zaváněla generační diskriminací, se o důchodcích mluví jako o těch, kteří dříve „selhali“ (kolaboranti s režimem) a dnes by se měli nejspíše stydět.

Vláda praktikuje mimořádně asociální „léčbu“ údajně nemocného státu s diagnózou „zadlužený“, ovšem klystýry předepisuje pouze těm nejvychrtlejším. Ministr práce a sociálních věcí pak má naprosto jasno, kudy dál.