Narůstající a vrcholící krize se mimo jiné projevuje i narůstajícím množstvím různých regulativů a kontrolních opatření. Vzpomínám si (dnes už s láskou a nostalgií), jak složité bylo pro patnáctileté dítě v roce 1970 získat průkazku na slevu na dráze k jízdám do školy — já jsem jednou dokonce narazila u pána v pokladně v Tachově na nepřekonatelnou překážku, jíž byl fakt, že moje matka měla jiné příjmení než já. Máma tehdy musela skutečně napsat supliku až kamsi na lampárnu, protože ten železniční důstojník ve výslužbě by mi tu průkazku prostě nedal.

Podobně si ráda vzpomínám, jak jsme v Západočeském divadle v Chebu museli evidovat každý telefonní hovor a můj nadřízený, umělecký šéf a režisér pan Budínský, nám ty žádanky musel podepisovat. Dělal to samozřejmě tak, že nám jich kdykoli podepsal na blind celý štůsek — no přece nás, kolegy, nebude kontrolovat, jestli do Prahy voláme služebně nebo jak! Ostatně, v tom oboru, kdo rozliší povahu hovoru, když pražští rodinní příslušníci pro nás chodili do knihoven a divadel, protože my jsme byli v Chebu! Pro ty, kteří to nepamatují, připomínám, že nebyly mobily, nikdo neměl počítač, neexistoval e-mail a meziměstské hovory se na poště objednávaly u okýnka.

A kdybych měla uvést nějaký příklad do třetice, tak třeba jeden z oblasti památkové péče. Na nic nebyly peníze, ale správce památkového objektu nesměl ani vyklidit holubince z půdy s pomocí dobrovolně se nabídnuvších studentů bez souhlasu nejvyššího orgánu, který ovšem zejména prověřoval bezúhonnost oněch dobrovolně se hlásících vyklízečů (akce Brontosaurus, jak o ní tady psal Jakub Patočka, se totiž týkala i památek). A někdy neprověřil, zejména tehdy, když kontrolou ve skladu se ukázalo, že není dost lopat.