Na ministerstvo školství nastupuje nový ministr, Petr Fiala. Profesor. Všichni mlaskají. Dokonce i opozice. Konečně odborník! Kdo ví, zdali nebudou v tomto případě uspokojeni také iniciátoři Holešovské výzvy, kteří po vládě odborníků volají za doprovodu mohutného chorálu Ktož sú boží bojovníci.

V Týdnu se vyjádřil i bývalý ministr školství Josef Dobeš. Také on je spokojen. „Je to pravicový člověk,“ řekl o novém ministrovi. A myslel to jako kompliment. Některými Dobeš proslul. Třeba Bátora byl „svědomitý katolík a národovec“. Taky trošku antisemita, ale to už tak nějak k českému národovectví patří. Přinejmenším od 19. století. To zas Dobešovi tolik nevadilo.

Josef Dobeš se také zamyslel. No opravdu! Nad tím, jak nový ministr, který „může ve všech reformách pokročit“, pohne jednáním s „levicovou až komunistickou Karlovou univerzitou“.

Až si ten rozhovor přečtou studenti UK, také se třeba zamyslí. Nad sebou. Nebo nad Dobešem. Nebo nad novým ministrem. A mohou si třeba položit i otázku. Možná hned několik otázek.

Někteří se možná zamyslí, jestli není divné házet do volební urny hlasy TOP 09, když je člověk vlastně komunistou. Někteří se třeba zaleknou a vzpomenou si, že to té TOPce přece jen hodili, a tak by zas měli začít držet hubu a krok, připadat si s podřimujícím a (když procitne) žoviálním strejdou Karlem „in“ a trochu se zklidnit. Aspoň na týden. A začít považovat školné a privatizaci univerzit za skvělý nápad. Anebo by mohli třeba pochopit podstatu staré obehrané mantry, která se v téhle zemi praktikuje už dvacet let: kdo se vyjádří kriticky, nebo se dokonce aspoň na chvíli postaví proti stále tupějšímu a bezohlednějšímu establishmentu, který je stále tržně fundamentalističtější, je hnedle obviněn z komunismu nebo ze snahy vrátit nás před listopad 89. Trochu groteskně jakoby byl dneska už komunistou každý, kdo je aspoň trochu nalevo od Petra Nečase.

Podstata té mantry je ovšem mnohem starší než dvacet let. Je, dalo by se říci, skutečně konzervativní. Změnila se jen slova. Způsob myšlení mocichtivých blbců zůstává. Kdysi označovali nespokojené za buržoazní či kriminální živly, agenty imperialismu, rozvraceče a ztroskotance, dnes apriori za komunisty nebo levičáky. Anebo třeba za notorické petičníky, chronické remcaly nebo parazity a nepřizpůsobivé. Ti se poznají, jako vždy, podle toho, že „slušným lidem“ a zejména vládě nechtějí dopřát klid na „práci“.

Ale tímto komplimentem Dobeš zdaleka neskončil. Nový ministr podle něj také, zejména svou erudicí (jakoby o něčem takovém mohl Dobeš něco vědět), převyšuje dnešní rektory univerzit. Jsem upřímně zvědav, jak se to bude projevovat. Zatím tedy nic moc.

Pan prezident novému ministrovi od svého srdce, které odjakživa tluče napravo a udělalo pro diskreditaci pravicové myšlení v České republice maximum, popřál, „aby se vám v této nelehké funkci dařilo, abyste navázal na to, co se v této nelehké době podařilo vykonat, a abyste něco dobrého přidal.“ Nový ministr se však Klausovým přáním úplně řídit nehodlá a podle svých slov si dovolí na „nejlepšího ministra školství“ alespoň trochu nenavázat. Chce totiž pro české školství z evropských dotací zachránit, co ještě bude po Dobešově bohulibém díle možné.

Dále už s novým ministrem může být spokojen dokonce i pan prezident.

„Oblast vědy a vzdělávání čelí mnoha výzvám a problémům. Slibuji, že svěřenou funkci budu vykonávat z plných svých sil,“ pronesl nový ministr. A pana prezidenta závazkem bezmezné pracovitosti jistě potěšil. Neměl by to ovšem přehánět, protože se obecně ví, že nejpracovitějším z antilidí je Václav Klaus a že by to tak mělo i zůstat.

Další nadějné věty se ovšem včera z novopečeného ministra a z médií jen sypaly. „Budu se snažit nacházet nějaká řešení. Nevím, jestli je možné s nimi v tomto roce počítat.“ Což je výrok vzbuzující doslova smíšené pocity.

„Nějaká řešení“ zní téměř hrozivě. Ale vzápětí přichází citelná úleva z odkladu těchto jakýchkoli řešení. Nejúlevnější na této vládě totiž je, když se jí něco vyřešit nepodaří, nebo musí řešení odložit. Pravá hrůza nastupuje až s realizací jejích "nějakých" jakýchkoli řešení.

„Moje původní profese, které se hrozně rád věnuji, je politolog. Proto jsem si velmi dobře vědom všech výhod a nevýhod nestranického ministra,“ řekl také Fiala a je záhodno se zamyslet, jestli si to s tou politologií moc nemaluje. Jiná politoložka totiž třeba prohlásila, že k současné politické situaci nemá co říct, protože se to už z oblastí politologie vymyká a začíná to spadat do sféry činnosti Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu.

Můžeme být ale spíš klidní. Fiala je určitě člověkem na správném místě. "Spoluúčast studentů", rozuměj placení školného/zápisného, je podle něho přece jen „nezbytná“ (a nutná, jako reformy, chtělo by se dodat).

Sláva! Jsme doma! Zase u manter. Říkejme jim třeba paradox Petra Nečase. Osciluje mezi jedinou katolickou pravdou zjevení a jedinou "marx-leninskou" poznanou nutností.

Zjevně i u politologa se sebevražednými tendencemi či nezkrotnými ambicemi není žádná překážka dost velká. Stačí, když se správně pojmenuje. Školné bude zápisné a podobně jako u „bezplatného zdravotnictví“ bude mít pouhou regulační funkci. Tedy žádná překážka. Pouze regulace.

Vysvětleme si to na jednoduchém příkladu kapaliny, protékající potrubím, a ventilu, jako základního regulačního zařízení. Přiškrcováním ventilu, tedy regulací průtoku, se omezuje množství protékající kapaliny. A přiškrcování ventilu není nic jiného, než vsouvání překážky do cesty kapaliny. Ventilem ale, jako školstvím pod Fialovým vedením, projde přirozeně jen kapalina inteligentnější, pracovitější a odhodlanější. Zkrátka bez sebemenších pochyb ta, co si to zaslouží. Takže asi ta nejkonkurenceschopnější. Parazitující a neschopná kapalina zůstane před ventilem. Je totiž těžké si představit kapalinu, která podmázne ventil. I kdyby se to Fiala snažil legalizovat. Ve školství by to ovšem zvládnout mohl.

Zamlaskejme si tedy s Dobešem, vládními stranami i opozicí nad novým ministrem školství, politologem, který klidně vleze do vlády, již nenávidí už osmdesát procent občanů a každému aspoň trochu myslícímu člověku je k smíchu nebo k pozvracení. A položme si také rovnou otázku, do jaké skupiny, vyskytující se v prostředí našich současných vládních činitelů, bude asi patřit?

Vybrat si můžeme mezi vyloženými blby, fachidioty a cynickými bandity. Snad by bylo dobré zmínit ještě psychopaty. Ale to jsou tam tak nějak všichni.