S Davidem Rathem jsem se nikdy nesetkal. Nemohu proto potvrdit ani popřít tolikrát proklamovanou aroganci a hulvátství, kteréžto přídomky mu přivěšují média. Znám ho pouze z parlamentních projevů a televizních debat, v nichž jsem vždy obdivoval jeho rétorický talent a schopnost popsat věci s pronikavou inteligencí. Bývá to však v životě často tak, že bystří lidé připadají lidem ducha mdlého arogantní, neboť pomalost v uvažování může někoho rozčilovat. Samozřejmě jsem nebyl ani u toho, když víno se proměnilo ve žluťoučké, šustivé penízky, a proto je radno zdržeti se jakéhokoliv soudu.

Ale chci vám vyprávět něco zcela jiného: Nevím, jak to přišlo a kde se to vzalo, ale v posledních dnech se mi chtě nechtě vpáčila do mysli vzpomínka na film Zločin v šantánu. V něm rokokově kolotají různé malé postavičky, velké ryby v podobě ministra, všude se slídí, každý šmíruje každého, policie kamarádí s mocí, kují se pikle, strojí se léčky, napilovává se zábradlí, obhájce má techtle mechtle se šantánovou zpěvačkou Královou, ministr o techtle se zpěvačkou usiluje, dojde ke krádeži a dokonce i k vraždě. Všichni jsou vzájemně provázáni neviditelnými nitkami známostí, milostných vztahů, žárlivosti, zavázaností, podřízeností, strachu a bůhvíčeho ještě.