Jakub Patočka v Deníku Referendum v článku nazvaném Česká zbraň hromadného ničení soudnosti: David Rath, mj. píše: „Leč třetí, a nejzávažnější, pravda je, že Rath zkorumpován podle všeho byl. Přejít všechny přímé i nepřímé doklady, které se v médiích objevily během prvních dvou týdnů případu, jako potenciální konstrukci, znamená ztratit důvěru v elementární možnost získat poznání o jakýchkoli podstatných jevech v české společnosti skrze sdělovací prostředky. Pokud by se nakonec mělo ukázat, že David Rath se nedopustil korupčního jednání, museli bychom uznat, že česká společnost už není spravovatelná.“

Jak je tato „pravda“ průkazná? A kdo tuto „pravdu“ posvětil? Sám autor dodal spojení „podle všeho“. V právním a současně demokratickém státě je však třeba ctít rozhodnutí nezávislých soudů a neukvapovat se k nevratným odsudkům na základě emocí a neověřených fragmentů něčeho, co se na první pohled tváří jako nezpochybnitelná fakta.

Je zapotřebí odlišovat konspirační teorie od oprávněných pochybností. Není přípustné, aby ortel viny či neviny vynášela média. Aby sílu důkazů posoudila nejprve rozjitřená veřejnost — a teprve potom o nich rozhodoval soud. Presumpce neviny má do vynesení soudního rozhodnutí platit. Neděje-li se tak, není to pro nikoho dobrou zprávou. Píše-li Jakub Patočka, že je pravdou, že Rath byl zkorumpován, měl by to doložit. Obávám se, že přepisy odposlechů, u kterých sice nic nebrání v tom, aby byly zveřejněny před soudním procesem, které však z nějakých zajímavých důvodů nejsou ozvučeny, stačit nebudou. Cinkání bankovek, ke všemu „žluťoučkých“, dvakrát důvěryhodně nezní. Na bankovkách údajně otisky hejtmana Ratha nebyly - nesrovnalostí je pak v celé kauze více. Tu unikne z médií to, podruhé ono. Média již neřeší, jaké dezinformace si občané v hlavách uložili jako nevyvratitelný fakt.

Je důležité, aby zaznělo, že touha znát fakta, není konspirací. A konspirací není ani nedůvěra v policii, ministra vnitra či soudy a státní zastupitelství. Tato nedůvěra je pouze alarmující a tristní zároveň. Je pochopitelné, že někdo bude raději věřit v selhání jednoho arogantního jednotlivce, než v selhání (o úmyslné machinaci nemluvě) celého systému. Je to svým způsobem pud sebezáchovy. Tento pud by však neměl překrýt smysl pro spravedlnost a potřebu nezávislého soudu.

Sám Patočka se ve svých názorech posunul — od článku „Vrtěti Rathem“ přes „Případ Rath: už jen kontext a systémové souvislosti“ až po článek o ničení soudnosti. Jaký nezpochybnitelný dostatečně pevný důkaz o tom, že Rath přijal úplatek, se za tu dobu objevil?