Češi podobně jako mnoho dalších národů východní Evropy mají většinou sklon se srovnávat se Západem a nedívat se na své nezápadní sousedy. Dobře je to patrné v produkci české historiografie, která se věnuje mnohokrát více česko-německým vztahům, zatímco vztahy česko-slovenské jsou popelkou o vztazích česko-polských nemluvě. Jak řekl před časem Miroslav Hroch ve svém rozhovoru pro New Left Review, je také zarážející, že i mladá generace českých historiků si nevybírá komparativní témata přeshraničního rozsahu, ale témata v rámci národního rámce. Měl bohužel pravdu, v Čechách nenajdeme mnoho prací mladých historiček a historiků, kteří by se na určité téma podívali nejen z české perspektivy ale i z perspektivy jedné či dvou dalších zemí. Na to by člověk musel zvládnout cizí jazyk a být ochoten ve zkoumané cizině žít a to alespoň po dobu několika měsíců.

Ani další sociální vědy nejsou bohužel v tomto odlišné. Např. typickým způsobem sociologického psaní je, že si autor přečte něco z anglojazyčné produkce o svém tématu a udělá z toho jakousi teoretickou část, jak se problém zkoumá „jinde ve světě“, neuvědomujíce si, že anglicky pasné výzkumy se hlavně týkají specifických USA, Británie případně Čechům ještě nepřístupnějších bývalých britských kolonií, čehož je dokladem malá zajímavost britských postkoloniálních studií pro Čechy.

Když se na nás dívají ze západní ciziny, samozřejmě se najde mnoho autorů, kteří zkoumají jen jednu určitou zemi, ale ti kteří chtějí být špičkami ve svém oboru, většinou touží po větším regionu, aby byli alespoň zajímaví pro domácího vzdělaného čtenáře, kterému snad něco řekne pojem Střední Evropa, zatímco Česká republika je pro něj přeci jenom příliš partikulární téma. Když se o nás zajímá nějaký západní autor, očekává se proto od něj často, že bude mít větší rozsah znalostí než jedné země regionu. Je známou věcí, že na amerických či západoevropských universitách jsou programy studia střední a východní Evropy velmi malé a jejich představitelé platí v celé odborné obci za marginály, ačkoli se mi někdy zdá, že právě mezi nimi spíše najdeme mimořádně inteligentní lidí, než mezi výzkumníky zabývajícími se vlastními západními zeměmi. Ono totiž zvládnout jazyk jedné či dvou středoevropských zemí je pro takového Němce či Američana již sám o sobě značný intelektuální výkon.

Problém západního výzkumu celého regionu tkví ve skutečnosti, že až do dneška západní sociální vědy mají před očima model Východu ze studené války a jestliže vidí např. společné tendence ve vývoji české a maďarské společnosti, mají sklon opomíjet společné vývojové tendence i mezi Čechami a např. Rakouskem. Jen tak se může stát, že jsou někdy zkoumané regiony definovány z pohledu Západu způsobem pro Čecha nezvyklým. Např. projekt o dějinách regionu ve dvacátém století německého Imre Kertesz Kolleg hovoří o středovýchodní a jihovýchodní Evropě, čímž má na mysli státy Balkánu, Rumunsko, Bulharsko, bývalé Jugoslávie a státy Visegrádské čtyřky, případně Pobaltí, které bývá ale také někdy nazýváno severovýchodní Evropou.

Pokud by použil západní badatel pojem východní Evropa, musel by do něj zapojit Rusko, pokud by použil pojem střední Evropa, zase by se od něj očekávalo zapojit do něj vedle Visegrádské čtyřky též Rakousko a Německo, případně by jej v německém prostředí nepoužil, neboť je tento pojem spojen s německým expanzionismem před první světovou válkou. Proto se používá pojem středovýchodní Evropa, ačkoli Čechy většinou tahá za uši. Také českého čtenáře vždy zarazí, pokud se hledají podobnosti mezi středovýchodní a jihovýchodní Evropou a nikoli např. mezi středovýchodní a západní Evropou. A to už vůbec nehovořím o tom, že neexistuje komplementární pojem „středozápadní Evropa“, který by mohl označovat Německo a Rakousko (o prosazení tohoto pojmu se pokoušel počátkem padesátých let Oskar Halecki).

Dříve než se ale český čtenář rozhořčí, do jaké to společnosti ho západní autoři začleňují, a bude zdůrazňovat zejména linii pravoslaví případně islám dělící pravoslavný Balkán od středoevropského regionu, chtěl bych podotknout, že jistou logiku tento přístup pro dvacáté století i pro dnešek má: V celém regionu od Balkánu po Baltské moře došlo od konce devatenáctého století k rozpadu několika velkých říší, které si tento region od raného novověku rozdělily: Nejprve Turecka a poté Německa, Rakouska-Uherska a Ruska. Při pohledu na mapu v roce 1870 a 1920 je v tomto regionu vždy šokující, kolik nových států se objevilo.

A pak tu máme pokusy dvou velmocí regionu své mocenské postavení v něm obnovit a rozšířit: Německa ve druhé světové válce a Sovětského svazu v letech 1940 — 1989. Konečně je zde rozpad posledně jmenované velmoci a hluboké změny, které pro tento region znamenala opětovná integrace do západní Evropy, opět od Bulharska po Pobaltí, ovšem s dosud otevřeným koncem. Až do druhé světové války byli jednotícím pojítkem regionu Židé, dnes jsou to patrně Romové. Pak jsou tu ještě mnohé paralely z hlediska vývoje společnosti a kultury ve dvacátém století a stále znovu v okamžicích krize se objevující myšlenka, že kdyby se malé státy regionu rozhodli neohlížet se na velmoci a vzít svůj osud do vlastních rukou, mohli by se společně stát ze subjektu dějin jejich objektem.

Proč ale tohle všechno píšu? Za necelé dva týdny budou mít čeští akademici i česká veřejnost zajímající se o tyto problémy výbornou příležitost podívat se na naše české moderní dějiny jako na součást určitého regionu. V Praze na Akademii věd se bude konat 15. — 16. června mezinárodní vědecká konference „Challenges of Modernity“ pořádaná Imre Kertesz Kolleg university Jena a Ústavem hospodářských a sociálních věd Filosofické fakulty university Karlovy.

Po dva dny budou společenskovědní odborníci z ČR, Polska, Maďarska, Rumunska, USA a Německa diskutovat o vztazích mezi modernizací, komunikací a integrací probíhající v tomto regionu ve dvacátém století. Konference bude probíhat ve čtyřech chronologických sekcích. V rámci těchto sekcí budou diskutovány jak různé teoretické koncepty modernity a modernizace tak i četné proměny každodennosti čtyř generací dvacátého století. V závěrečné sekci budou historikové a další sociální vědci diskutovat o transformaci tohoto regionu, jeho aktuální sociální a hospodářské desintegraci a integraci zejména s přihlédnutím k historickým kořenům těchto procesů.

Imre Kertesz Kolleg vedený dvěma předními polskými a německými historiky prof. Dr. Włodzimierzem Borodziejem a Prof. Dr. Joachimem von Puttkamerem je jedním z institutů pro excelentní výzkum založených v minulých letech spolkovou vládou se záměrem posilovat mezinárodní spolupráci a komparativní přístupy v historickém bádání. Okolo desítky vědců z celého světa zde pracuje každoročně na svých projektech. Jak bylo uvedeno výše, na kolegiu vznikne v dalších letech též několikasvazková monografie k dějinám středovýchodní Evropy ve dvacátém století. Kolegium také vytváří webový portál a pořádá odborné workshopy, které se mají stát významnou platformou diskuse mezi popularizátory minulosti a společenskovědními odborníky k aktuálním otázkám debat o historii regionu ve dvacátém století.

Bližší informace o akci včetně programu

Jednacím jazykem konference je angličtina. Případní zájemci jsou srdečně zváni, ale je nutno se předem přihlásit na emailu: imre-kertesz-kolleg@uni-jena.de