Češi podobně jako mnoho dalších národů východní Evropy mají většinou sklon se srovnávat se Západem a nedívat se na své nezápadní sousedy. Dobře je to patrné v produkci české historiografie, která se věnuje mnohokrát více česko-německým vztahům, zatímco vztahy česko-slovenské jsou popelkou o vztazích česko-polských nemluvě. Jak řekl před časem Miroslav Hroch ve svém rozhovoru pro New Left Review, je také zarážející, že i mladá generace českých historiků si nevybírá komparativní témata přeshraničního rozsahu, ale témata v rámci národního rámce. Měl bohužel pravdu, v Čechách nenajdeme mnoho prací mladých historiček a historiků, kteří by se na určité téma podívali nejen z české perspektivy ale i z perspektivy jedné či dvou dalších zemí. Na to by člověk musel zvládnout cizí jazyk a být ochoten ve zkoumané cizině žít a to alespoň po dobu několika měsíců.

Ani další sociální vědy nejsou bohužel v tomto odlišné. Např. typickým způsobem sociologického psaní je, že si autor přečte něco z anglojazyčné produkce o svém tématu a udělá z toho jakousi teoretickou část, jak se problém zkoumá „jinde ve světě“, neuvědomujíce si, že anglicky pasné výzkumy se hlavně týkají specifických USA, Británie případně Čechům ještě nepřístupnějších bývalých britských kolonií, čehož je dokladem malá zajímavost britských postkoloniálních studií pro Čechy.

Když se na nás dívají ze západní ciziny, samozřejmě se najde mnoho autorů, kteří zkoumají jen jednu určitou zemi, ale ti kteří chtějí být špičkami ve svém oboru, většinou touží po větším regionu, aby byli alespoň zajímaví pro domácího vzdělaného čtenáře, kterému snad něco řekne pojem Střední Evropa, zatímco Česká republika je pro něj přeci jenom příliš partikulární téma. Když se o nás zajímá nějaký západní autor, očekává se proto od něj často, že bude mít větší rozsah znalostí než jedné země regionu. Je známou věcí, že na amerických či západoevropských universitách jsou programy studia střední a východní Evropy velmi malé a jejich představitelé platí v celé odborné obci za marginály, ačkoli se mi někdy zdá, že právě mezi nimi spíše najdeme mimořádně inteligentní lidí, než mezi výzkumníky zabývajícími se vlastními západními zeměmi. Ono totiž zvládnout jazyk jedné či dvou středoevropských zemí je pro takového Němce či Američana již sám o sobě značný intelektuální výkon.