Při zavádění nových technologií, které jsou charakteristikou naší doby a mohly by být jejím vítězstvím, dochází k nepromyšleným a posléze nezvládnutým kampaním, jež vedou nakonec ke zpochybnění inovace, která má skutečný potenciál přinést prospěch. Takže místo toho, aby podpora směřovala k menším subjektům, jimž nová živnost může přinést rozvoj a od nichž berní úřad daně snadno vybere, skoro vždy se to zvrtne tak, že podporu shrábne největší megapodnikatel, jehož zisky se nepřehledně rozptýlí a zůstane jen pachuť křivdy.

Aby bylo zřejmé, že inovací nemusí být jenom technický vynález, ale i třeba organizační struktura, mluvme o zemědělství. Kolektivizace byla po převratu historicky, dokumentárně i politicky dokonale prokleta. Její metody po roce 1948 byly hnusné, ale její podstata, totiž dělat společně něco, nač jeden každý těžko stačí, je morálně v pořádku a také se nezrodila po roce 1948. Dát jednotlivé majetky společně do družstva a v něm pak podílově hospodařit je, řekla bych, sousedštější, než v konkurenčním boji zničit souseda tak, že je nakonec donucen svou půdu prodat a stát se na majetku silnějšího pouhým podruhem. I pojem dobrovolnost je relativní, jak by řekl Jiří Voskovec, neboť kolik je dobrovolnosti na tom, že někdo je přinucen kapitulovat, nejsa schopen čelit silnějšímu. Ale nechci tu psát o kolektivizaci, mám na srdci hlavně nadvládu silných nad slabšími, velkých nad malými, za hloupého potlesku přihlížející veřejnosti.