Při zavádění nových technologií, které jsou charakteristikou naší doby a mohly by být jejím vítězstvím, dochází k nepromyšleným a posléze nezvládnutým kampaním, jež vedou nakonec ke zpochybnění inovace, která má skutečný potenciál přinést prospěch. Takže místo toho, aby podpora směřovala k menším subjektům, jimž nová živnost může přinést rozvoj a od nichž berní úřad daně snadno vybere, skoro vždy se to zvrtne tak, že podporu shrábne největší megapodnikatel, jehož zisky se nepřehledně rozptýlí a zůstane jen pachuť křivdy.

Aby bylo zřejmé, že inovací nemusí být jenom technický vynález, ale i třeba organizační struktura, mluvme o zemědělství. Kolektivizace byla po převratu historicky, dokumentárně i politicky dokonale prokleta. Její metody po roce 1948 byly hnusné, ale její podstata, totiž dělat společně něco, nač jeden každý těžko stačí, je morálně v pořádku a také se nezrodila po roce 1948. Dát jednotlivé majetky společně do družstva a v něm pak podílově hospodařit je, řekla bych, sousedštější, než v konkurenčním boji zničit souseda tak, že je nakonec donucen svou půdu prodat a stát se na majetku silnějšího pouhým podruhem. I pojem dobrovolnost je relativní, jak by řekl Jiří Voskovec, neboť kolik je dobrovolnosti na tom, že někdo je přinucen kapitulovat, nejsa schopen čelit silnějšímu. Ale nechci tu psát o kolektivizaci, mám na srdci hlavně nadvládu silných nad slabšími, velkých nad malými, za hloupého potlesku přihlížející veřejnosti.

Přečetla jsem několik článků o tom, jak se projednávala eventuální změna zákona o podpoře fotovoltaiky a jak se nakonec rozhodlo, že vyšší daň pro výrobce elektřiny tímto způsobem je oprávněná a odráží změněné podmínky na trhu (zejména nižší cenu panelů, díky níž je vstupní investice rovněž nižší). To vše se ovšem, jestli jsem to dobře pochopila, týká elektřiny, dodávané do distribuční sítě.

Už nějakou dobu ovšem nechápu, proč není program na podporu těch, kteří elektřinu do sítě dodávat nemíní, výkupní cena se jich tedy netýká, chtějí ji spotřebovat pro různé účely a tím celkovou spotřebu elektřiny ze sítě snížit. Jsou přece provozy, které k tomu jsou přímo předurčené — například plavecké bazény a akvaparky, když už se to musí tak jmenovat. Té energie, potřebné k ohřevu vody v bazénu i ve sprchách, k topení v sauně a v parní komoře, kromě běžné (a stejně dost vysoké) spotřeby tepla, světla a různých drobných pohonů! Takový plavecký bazén by přece mohl komplet jet na solární elektřinu, její kolísavost (není-li stoprocentně vyřešená, ale asi je) by vůbec nevadila, nic by se nestalo, kdyby třeba v největších sněhových kalamitách, kdy slunko ani nezasvitne, bazén prostě nepřijímal.

Stejně tak by veškeré umělé zasněžování lyžařských svahů jakož i provoz vleků a osvětlení sjezdovek mohly (ba měly!) být zásobovány z alternativních zdrojů — a zase by se nic nestalo, kdyby se při havárii prostě nelyžovalo. Solární panely by mohly ohřívat vodu pro domovy seniorů, školy, studentské koleje, hotely, mohlo by se jich využívat v kulturních zařízeních, vlastně všude, kde nejde o život, kde v nejhorším by chvíli netekla teplá voda. Vždyť to ještě pamatujeme. Když se ústy našich populistů mluví o všeobecné rozmařilosti, napadne mě vždycky ta energetická, o níž se ale zase tolik nemluví. Výzkumy ukazují, že spotřeba bude stoupat, tečka, nevadí.

Nejsem vůbec technicky vzdělaná ani disponovaná, ale napadlo mě to v Kodani. Tam při vyjížďce lodí po kanálech průvodce vysvětlil, že naše loď není jen tak obyčejná, protože pluje na energii, akumulovanou přes noc z větrné elektrárny (a hned nám ji ukázal, tu konkrétní jednu vrtuli stojící v přístavu), takže při plavbě nezanecháváme vůbec žádné zplodiny a v kanálech uprostřed města se lidé klidně můžou koupat. Což hned demonstroval na skutečnosti sauny, stojící na městské, nábřeží, z níž se skáče rovnou do vody kanálu, jímž právě proplouváme. Když jsme pluli kolem nové divadelní budovy, věnoval průvodce pozornost vysvětlení, jak je budova energeticky vyřešena, s jakými se při stavbě pracovalo materiály a jak je v ní použito kombinace tepelného čerpadla a sluneční energie. A říkal to s hrdostí a prezentoval tu energetickou mnohozdrojovost jako zvláštní kvalitu města Kodaně.

Proč u nás nevznikají takové stavby je otázka, na kterou laicky můžu odpovědět jenom domněnkou — nehodí se to. Skutečně hospodárný, k životnímu prostředí šetrný provoz čehokoli není ve státním zájmu, protože by se tím pravděpodobně sáhlo na zájmy někoho, jehož zájmy ve státním zájmu jsou.

Systematickou propagandou se podařilo lidu obnovitelné zdroje energie démonizovat, argumenty byly směšné, ale uchytily se pevně (pořád se ještě člověk dozvídá, že výroba jedné větrné elektrárny spotřebuje víc energie než kolik jí je schopna za dobu své životnosti vyrobit, například, jako by výstavba jedné uhelné nebo jaderné elektrárny nespotřebovala víc energie, než kolik jí je schopna bez oprav vyrobit). A tak jsme ovládáni energetickými sítěmi podobně, jako jsme byli před dvaceti lety v moci vládců telefonních sítí, kteří nám nemohli jen tak připojit telefon, před pětatřiceti lety v moci stavitelů panelových sídlišť, kteří nám tvrdili, že ve starých městských domech koupelny vybudovat nejde a proto se ty domy musí zbořit, a  koneckonců před padesáti lety v moci vládců nad potravinami, o nichž už tu byla řeč.

Václav Bělohradský píše ve svém posledním eseji v Salonu Práva o tom, jak jsme drceni posthegemonistickým, antipolitickým individualismem, který velí, že když se člověku něco nelíbí, má jít a ukázat, jak to dělat lépe, a ne někde pokřikovat s transparentem. To ale není celé. V praxi je to tak, že individuální snaha je vítána jenom do té míry, do jaké vyhovuje postdemokratickým vládcům. Ve chvíli, kdy jakýkoli subjekt začne být příliš nezávislý, ztrácí podporu a když ani to nepomůže, je třeba proti němu obrátit nenávist lidu.