Petr Hlávka, učitel z Rokycan, napsal přátelskou reakci na můj minulý článek o generaci 50. let. Jako technik dodal, že ve vztahu k moci to mají technici přece jenom snazší než humanitní intelektuálové, protože technice mocipáni většinou nerozumí, a to bez ohledu na politickou orientaci či stranu. Přimělo mě to k úvaze, proč zrovna technice dávají mocipáni pokoj ( je-li to pravda), zatímco jiné obory, třeba medicína, které přece taky odborně nerozumějí, jsou takové politikum? Myslím, že to je výraz rozporu mezi mechanismem a organismem, který je jedním z elementárních rozporů civilizované společnosti.

Ottova encyklopedie definuje mechanismus takto: "Mechanismus jest skupina těles vzájemně se stýkajících, schopných odporu, jejímž účelem jest daný pohyb přeměniti v určitý žádoucí, bez ohledu na působící síly a poměry konstruktivní. Každý mechanismus jest uzavřeným kinematickým řetězcem s jedním pevným článkem ( rámem). Je-li řetězec jednoduchý, sluje mechanismus jednoduchým, je-li složitý, jest mechanismus složitý. Ta definice mě okouzluje a musím říct, že jsem ji nikdy ve škole neslyšela. Mechanismus jako něco, co se pohybuje v pevném rámu — jak výstižné i v přeneseném smyslu!"

Lidé, kterým to myslí technicky, jsou obdaření zvláštním nadáním, které obdivuju. Sama je  nemám, takže vím, že to není žádná samozřejmost a že se to úplně nedá naučit. Ten fantastický cit pro to, aby věci držely pohromadě a stály, aby se točily a fungovaly, aby nářadí pomáhalo a stroje aby usnadňovaly dřinu, ba dokonce dělaly úkony, které by lidská ruka ni nedovedla, je obdivuhodnou vlastností civilizovaného lidstva a hybnou silou pokroku.

U technicky disponovaných lidí mám ráda jejich věcnost a racionalitu, a když se k těmto vlastnostem přidá ještě umělecký cit ( takoví bývají naši rozhlasoví zvukaři, technici mívají i kreslířský talent)), je to pro člověka, který stále pracuje jenom s pojmy , se slovy a významy, velké osvěžení a často zajímavý a užitečný návrat do pevného rámce ( který je součástí definice mechanismu). Stejně důležité, jako to, aby se humanitní vzdělanec nestal prázdným krasoduchem, sentimentálním kýčařem a bezbřehým žvanilem, je také to, aby se technik nestal technokratem. Aby si nemyslel, že hladká funkce mechanismu je nejvyšší cíl lidského konání. Aby ten přečnívající organismus, který se obvykle z pevného rámce vymyká nebo ho časem přeroste či se začne projevovat na jiném místě, nepovažoval za svého nepřítele.

Technika si také musí být vědoma, že jejím působením se podstatně mění životní prostředí. Organismy jakéhokoli druhu, když doslouží, rozkládají se mnohdy velmi odpudivě a leccos jedovatého při tom mohou produkovat, ale koneckonců nakonec zmizí, rozloží se a jejich uhlovodíky se seřadí do jiných řetězců. Technická zařízení a výrobky tuto vlastnost nemají, součástí úkolu techniky je tedy i likvidace pozůstatků vlastní činnosti, a to jde někdy celkem snadno, jako u  výrobků z kovů, a někdy velmi špatně, jako třeba u staveb. Ta trvalost, nesmazatelná hmotná stopa, která vede dějinami lidské civilizace, je příčinou hrdosti, která však velmi snadno může přerůst v pýchu techniků a jejich bezohlednost. Technik se také musí neustále potýkat s iluzí pravdy, je zvyklý k řešení dospět výpočtem a to, co vyjde, také funguje a technicky vzato je tudíž správné. V daném mechanickém pevném rámu jistě, v organickém, živém prostředí, jež se vyvíjí samo sebou, bez výpočtů a konstrukcí, to už platit nemusí. Přehradní jezero, jakkoli hráz stojí pevně, zaroste toxickou sinicí a celé dílo je k nepotřebě.

Filozofické otázky, kladené technice, však asi nebudou příčinou toho, že technické vysoké školy mají málo posluchačů a že je o ně nedostatečný zájem. Ten bude závislý spíše na perspektivách profese a společenské atmosféře, jejímž výrazem je vztah k jednotlivých druhům vzdělanosti. Společnost, v níž žijeme, upřednostňuje obchodníky, veřejně říká, že něco vyrobit není problém, problém je to prodat. A co není problém, není ani úkol hodný hlubšího studia.

Jedna věc je v technice vrcholně důležitá — je pevně spojena s manuální prací a s výrobou. To, že má odpovědnost za společnost věda, je dnes už středoškolská látka. Stejnou odpovědnost má ale i technika. A pokud si dnes technické univerzity stěžují na nedostatek studentů, může to být i tím, že inženýrství se oddělilo od sféry manuální práce, a stejnou měrou, jakou ztratila společenskou důstojnost produktivní práce, ztratila ji i výroba a technika vůbec. Hrdiny světa techniky jsou lidé jako Steve Jobs , v jejichž oborech jsme vinou železné opony nabrali takové zpoždění, že je jakkoli ctižádostivý a kreativní člověk v domácích poměrech prostě nemůže dohnat. V Česku, pokud hranice zůstanou otevřené, se továrna na výrobu čehokoli digitálního založit nedá. A tak je prostředí technických profesí kvůli své závislosti na výrobě momentálně obzvlášť ohroženo nezaměstnaností a bezduchým stereotypem, vyhrazeným kdysi jen dělníkům, kteří tím, jak postupně z výroby mizí, odkazují nevýhody svého postavení vzdělanějším článkům procesu. A kdo by chtěl čtyři roky trávit noci nad výpočty a výkresy, když ho pak reálně čeká dozor u centrálního počítače řídícího výrobní pás?

Je to paradox, přece mechanismy milujeme, kolik jsme si jen zvykli používat sekaček a vrtaček a všelijakých míchaček, na všechno v kuchyni, v dílně i zahradě máme nějaký mechanismus a většina z nich opravdu dobře funguje. Jenže to vypadá, jako by se ty mechanismy rodily samy a skoro samy také pracovaly, v tom smyslu k nám ostatně mluví i reklama a technik — vynálezce přestal být hrdinou doby.

Myslím, že by našemu školství prospělo, kdyby se dala maturantům možnost se ještě vyučit, s všeobecným vzdělanostním zázemím se ještě něco dozvědět o materiálech a technologiích. Pokud by to byla vážně míněná nabídka s viditelnou možností uplatnění ve společnosti, mohlo by to být docela zajímavé. Jenže by nesmělo být každému středoškolákovi jasné, že momentálně není většího rizika, než zakládat soukromou firmu, že ve firmách už existujících je s takovou kvalifikací sotva někdo zaměstná, protože v hospodářství tak, jak se u nás vyvinulo a strukturovalo za posledních dvacet let po samostatně myslící a technicky zdatné pracovní síle poptávka není.

Naše současná krize není jen krizí finanční, týká se pochopitelně i problematiky výroby a obchodu a jejich rozumného, ne sebezničujícího fungování. Špatní politikové se starají jen o finance, ale tím se společenská krize jen trochu potlačí, pouze finančními nástroji se vyřešit nedá. Nové technologie a vynálezy jsou politicky a ekonomicky využívány tak, jak se to hodí nikoli lidstvu jako organismu, ale mechanismu moci. Technika si nechává líbit od politiky zásahy, kterým by se měla umět bránit ( ale upřímně řečeno, neuměla to nikdy. Největší technický pokrok obvykle nastal v souvislosti s válkami). Pokrok by měl znamenat radostnější, jednodušší a  svobodnější život. Dnes ale největší firmy pokroku v zájmu svých zisků a s pomocí vlivných politických konexí brání, jinak bychom se přece nemohli vážně bavit o dalším spalování nekvalitního hnědého uhlí nebo riskantní těžbě ropy z moře či dalších jaderných elektrárnách, a obnovitelné zdroje energie by nemohly být tak všeobecně a hloupě odmítány, když přece zdravý rozum říká, že jeden z  velkých úspěchů techniky je, že je dokážeme využívat.

A na konec mě napadá, že technický vývoj má jednu tragickou vlastnost. Někdy nenávratně a totálně zničí, co kdysi s velkou slávou vynalezl a uvedl do provozu. V souvislosti s výrobou a zaměstnaností to může být i sociální tragédie. A nedá se to odvrátit a je to prostě tak, někdy něco skončí jako dávná mayská říše. Nedávno jsem ve zprávách viděla, že končí firma Kodak. Jediné, co by ji mohlo ještě zachránit, by byl prodej jejích patentů, ale přes veškeré snahy o ně nikdo nemá zájem.