Petr Hlávka, učitel z Rokycan, napsal přátelskou reakci na můj minulý článek o generaci 50. let. Jako technik dodal, že ve vztahu k moci to mají technici přece jenom snazší než humanitní intelektuálové, protože technice mocipáni většinou nerozumí, a to bez ohledu na politickou orientaci či stranu. Přimělo mě to k úvaze, proč zrovna technice dávají mocipáni pokoj ( je-li to pravda), zatímco jiné obory, třeba medicína, které přece taky odborně nerozumějí, jsou takové politikum? Myslím, že to je výraz rozporu mezi mechanismem a organismem, který je jedním z elementárních rozporů civilizované společnosti.

Ottova encyklopedie definuje mechanismus takto: "Mechanismus jest skupina těles vzájemně se stýkajících, schopných odporu, jejímž účelem jest daný pohyb přeměniti v určitý žádoucí, bez ohledu na působící síly a poměry konstruktivní. Každý mechanismus jest uzavřeným kinematickým řetězcem s jedním pevným článkem ( rámem). Je-li řetězec jednoduchý, sluje mechanismus jednoduchým, je-li složitý, jest mechanismus složitý. Ta definice mě okouzluje a musím říct, že jsem ji nikdy ve škole neslyšela. Mechanismus jako něco, co se pohybuje v pevném rámu — jak výstižné i v přeneseném smyslu!"

Lidé, kterým to myslí technicky, jsou obdaření zvláštním nadáním, které obdivuju. Sama je  nemám, takže vím, že to není žádná samozřejmost a že se to úplně nedá naučit. Ten fantastický cit pro to, aby věci držely pohromadě a stály, aby se točily a fungovaly, aby nářadí pomáhalo a stroje aby usnadňovaly dřinu, ba dokonce dělaly úkony, které by lidská ruka ni nedovedla, je obdivuhodnou vlastností civilizovaného lidstva a hybnou silou pokroku.