Nemohu si pomoci. Tendr, tedy česky veřejná obchodní soutěž na dostavbu 3. a 4. bloku JE Temelín, ve mně vyvolává nedobré pocity z další megalomanské stupidity, kterou zřejmě mají zaplatit daňoví poplatníci formou nepřímé daně na kvadrát — ceny elektrické energie v režii ČEZu, tedy přeloženo, státu. Ptám se sám sebe, komu realizace dostavby a provoz dvou nových bloků může sloužit a myšlenky, které se bezděčně vkrádají, mě nenaplňují optimismem. Mediální mlha, kdy se věci nenazývají pravými jmény, usměvavý výraz vládního zmocněnce Bartušky „nic se neví, nic se zatím nerozhodlo, všechno je třeba brát s rezervou“ jakoby mě nutily, abych zpozorněl. Ale popořadě.

O co jde? Tendr se opírá o dvě stěžejní dogmata. Prvním je, že Česká republika v následujících třech dekádách bude čelit zásadnímu deficitu elektrické energie. S tím, jak roky plynou a reálný deficit, ani deficitní trend se nedostavují, se také vzdaluje jeho prezentovaný termín. V roce 2008 to byl rok 2015. Nyní používá ČEZ na svém webu „Základní důvody pro zvažovanou dostavbu“ termín 2020. Importní saldo za rok 2010 přitom bylo 14,9 TWh, což je téměř pětina vyrobené elektrické energie.

Druhým, daleko bolestivějším dogmatem, je představa, že technologie 3. generace jaderných reaktorů, která je předmětem tendru, je z pohledu energetických cílů společnosti perspektivním a smysluplným řešením. Koncepčně se jedná o technologii čtyřicet let starou, zabalenou do parametrů posílení prvků pasivní bezpečnosti a ekonomické rentability, což lze přeložit jako „nemusíte se tolik bát, my vyděláme více“. Technologie neřeší ani cenu, ani perspektivu dostupnosti paliva, kde panují značné rozpory v odhadech a zaznívají dobře odůvodněné názory, že publikované předpoklady OECD z roku 2005 vyšly z nereálných představ nereflektujících celosvětové trendy rozvoje jaderné energetiky, ale zejména neřeší problematiku jaderného odpadu v kontextu sílící středoevropské nevole vůči jaderné energetice, kterou nelze dlouhodobě ignorovat. Lze bez obav říci, že technologie 3. generace jaderných reaktorů je popřením logiky a smyslu udržitelného rozvoje, protože kalkuluje se zdrojem energie, jehož dostupnost v následujících 50 letech je, řekněme, sporná a především generuje apriorní nepřípustnou potenciální zátěž pro životní prostředí. O rizicích provozu nemluvě.

Nabízí se přitom řešení, které by důmyslně propojilo mnoho společenských zájmů. Je jím koncept jaderné energetiky na reaktorech 4. generace. Mezinárodní konsorcium GIF navrhlo k dalšímu studiu šest technologických variant tohoto typu reaktorů. Co mohou nabídnout? Zjednodušeně řečeno — komplementární environmentálně příznivý a ekonomicky vysoce perspektivní technologický mód. U reaktorů tohoto typu je očekáván tzv. uzavřený palivový cyklus, což znamená, že v procesu štěpení paliva bude možné důmyslným systémem reaktorů dosáhnout stavu, kdy budou využity veškeré přítomné transurany v palivu. Aktivita odpadu této technologie bude proto v řádu desítek až několika málo stovek let na úrovni přírodního pozadí. Nadto umožní v tzv. množivém režimu produkovat a revitalizovat palivo pro stávající reaktory, tzn. propojení systémů reaktorů 4. generace se stávajícími, má pozitiva i z pohledu eliminací transportu paliva a odpadů a nakonec umožní se vypořádat i se stávajícími odpady, které se neutěšeně hromadí (JETE a JEDU celkem 3000 tun).

Reaktory 4. generace, respektive celý technologický systém, by měl být pro ČEZ základní aktuální metou vzniklou z politického zadání, tj. veřejného zájmu. Je takové řešení v možnostech ČR? Domnívám se, že ano a ve velmi zjednodušené formě jej nastíním. V čem spočívá? ČEZ založí specifické konsorcium (zájmové sdružení právnických osob), do něhož budou moci vstupovat organizace provádějící výzkum a vývoj. ČEZ do konsorcia každým rokem po dobu 10 let nainvestuje 400 mil. CZK a z této částky se bude financovat aplikovaný výzkum a později vývoj směřující k prototypu reaktoru 4. generace, s tím, že v první fází budou financovány prováděcí studie a příprava strategických dokumentů výzkumu a vývoje. Tím by se jednak do systému výzkumu a vývoje v ČR dostaly další prostředky, kterých není dost, a dále by se zajistilo jejich velmi efektivní využití. Odhadem by bylo možné během této doby zafinancovat kolem 800 — 1000 projektů. ČEZ by získal vlastní patentově chráněnou technologii, která by měla vysoký exportní potenciál, stát by získal vlastní surovinové zdroje pro zajištění dlouhodobé energetické koncepce (hovoří se až o 5 tis. let) a občané ČR by získali vědomí, že se technologicky smysluplně naloží se stávajícím i budoucím jaderným odpadem, tzn. našim dětem tu nezanecháme časovanou bombu kdesi v podzemí. O dopadech na zaměstnanost ani nemluvě.

Jaderné reaktory 4. generace nejsou žádnou fikcí. Reaktory 4. generace typu LFR a SFR, byť v historickém uspořádání, pracují spolehlivě již desítky let a s pokroky v materiálovém inženýrství se této technologii proto otevírají možnosti jak dostát požadavkům na tzv. inherentní bezpečnost, rentabilitu, investiční nenáročnost a ekologickou udržitelnost. Nic z toho výstupem stávajícího tendru nebude. Jenže, proč mě to nepřekvapuje?

A co média? Ty si s hloubkou problému také nelámou hlavu, natož potom s formulací podstatných otázek. Svět chce být klamán. A tak vděčně informují o 70 % offsetů a prezentují otcovsky ustarané tváře českých zástupců a spolupracovníků konsorcia MIR 1200, kteří by se pro Českou republiku spojili klidně s Arevou nebo Westinghouse. Jakoby podstata, proč soutěžit a dostavět, byla společenským axiomem.

Silně bych si přál, aby téma Temelín se stalo jedním z témat následujících volebních cyklů. Zvedne někdo tento prapor?