Pod titulem Nad Evropou hřmí muslimská bouřka — Anders Breivik je začátek odporu shrnuje Václav Vlk na serveru Česká pozice.cz své stanovisko k procesu s norským fašistou a masovým vrahem.

Autor se ve své stati snaží za každou cenu najít pro tento naprosto nesmyslný a zrůdný čin logické důvody. Bohužel v argumentaci sklouzává k obhajobě neobhajitelného.

Ale popořádku. Žijeme ve světě, který prochází krizí nejen finanční, ale celospolečenskou. Frustrace deprivovaných středních vrstev napříč Evropou s sebou nese úpadek demografický i morální. Míry plodnosti nad hodnotou 2,1 v Evropě pohledat. Zvažovaná fiskální politika EU by byla vším možným, jenom ne nástrojem propopulační politiky.

Jak to tak v dobách krize chodí, hledá se viník. Ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století se tímto viníkem stali Židé, současná Evropa obrací svůj hněv proti muslimům. Má-li se vytvořit obraz nepřítele, je zapotřebí se selektivně zaměřit na všechny negativní jevy, které jsou s tou skupinou osob, jež je na základě nějakých kritérií identifikována jako nepřátelská, spojovány a na základě nich proti ní vyvolat vlnu hysterického odporu. V případě evropských muslimů se zvolí případy vražd motivované tzv. rodinnou ctí, volání některých radikálních muslimů po uzákonění práva šáría v Evropě, vytáhnou se atentáty v Madridu (ve Španělsku má mnohem více atentátů než islamisté na svědomí ETA) či v Londýně (Spojené království léta marně bojovalo s terorismem ze strany IRA). Vytváření obrazu muslimů jako teroristů a bezcitných vrahů vraždících své partnerky a dcery je pouze krůčkem k další možné genocidě. Ano, problémy tu jsou a jsou vcelku jasně pojmenovatelné. Je třeba apelovat na dodržování práva v té které zemi a na ctění zákonů a norem, jež platí pro všechny jejich občany. Připravování půdy pro pogrom by ale bylo krokem nešťastným a pro celou Evropu zhoubným.

Václav Vlk začíná svůj článek velmi diskutabilním tvrzením, že média si více všímala obětí útoků norského fašisty, než obětí atentátu v Madridu z 11. 3. 2004: „Proč byla média plná úvah o Breivikově nepříčetnosti a o jeho nenormálním činu? Proč stejně nehodnotila například masakr zorganizovaný islamisty 11. března 2004 na madridském nádraží Atocha, při němž zahynulo 191 lidí a víc než dva tisíce jich bylo zraněno? Proč se také netvrdí, že muslimští pachatelé čtyř teroristických útoků 7. července 2005 v Londýně, při nichž bylo usmrceno dvaapadesát lidí a na sedm set zraněno, byli šílenci?“ Zde by možná pomohla obsahová analýza zpráv po útocích v Madridu a Londýně a po útocích (nejen) na ostrově Utoya. Mně osobně naopak přišlo, že vyjádření soustrasti se ztrátou desítek mladých nadějných životů bylo v případě norského masakru takové rozpačité.

Asi proto, že řada komentátorů (a stejně tak Vlk) nesouhlasí s protesty mladých lidí na ostrově Utoya s politikou jednoho konkrétního izraelského politika. Bohužel je v mysli řady lidí až příliš zažit feudální koncept myšlení, že stát a panovník jedno jsou. To však bylo pouze zbožné přání Ludvíka XIV. a jemu podobných, jež by již dávno mělo být překonáno. Je neudržitelné, aby kritika kroků určitého představitele země byla interpretována jako rasistický postoj vůči celé populaci této země. Aby padaly nálepky jako „antisemitský“ či „antisionistický“. Polovina, možná i více jak polovina izraelské populace s politikou Benjamina Netanjahua nesouhlasí a s mladými norskými sociálními demokraty by tito lidé našli společnou řeč.

Mrazí mě z představy, že pro některé lidi, i když to neřeknou nahlas, je čin norského fašisty jistým zadostiučiněním: Děti si dovolily vystupovat proti Izraeli, tak dostaly, co jim patří.

Vlk dává pomocí oslích můstků, kdy se od sociálního státu dostane až k nacionálnímu socialismu, této představě další rozměr: „Především je třeba si uvědomit, že Norská dělnická strana je mimořádně „antikapitalistická“ a antisionistická a podporuje vše palestinské, zejména „spravedlivý osvobozenecký boj proti židovskému útlaku“. A mladí norští sociální demokraté nesli na ostrově Utøya transparenty na podporu Palestinců a vyzývali k boji proti „sionismu“. Moderní západní socialistický antisionismus však ve skutečnosti není ničím jiným než nacionálněsocialistickým antisemitismem z dvacátého století. To se ovšem příliš říkat nesmí.“ Z této pasáže by se daly antilevicový odpor autora a jeho zášť k levici přímo ždímat. Skoro by to člověka svádělo dopsat: „My si náš kapitalismus rozvracet nedáme“.

Autor se tu dopustil bezprecedentního útoku na norský demokratický systém, jeden z nejrozvinutějších v současné Evropě. Má-li autor tak rád historická přirovnání, jež bývají často ošemetná a jichž by se každý člověk s úctou k historii měl spíše varovat, přirovnal bych tuto denunciaci norské vlády ke slovním útokům nacistů na demokratické Československo ve třicátých letech. Autor se uchýlil ke klasickému dvojímu metru. Kritika Netanjahua či Šarona je podle něho útokem na Izrael, to, že sám přirovná norskou vládu k nacistické, je pak podle něho čím? Zřejmě přátelským poselstvím Norsku a jeho lidu.

Vlk není schopen reflektovat, co se na Blízkém Východě odehrává. Zřejmě si nevšiml, jak je izraelská společnost názorově rozdělená. Nic mu neříkají snahy ze strany Izraele i Íránu zabránit konfliktu, jenž by svým rozsahem mohl přerůst v konflikt celosvětový a tedy s největší pravděpodobností v jadernou válku — pokud by ji někdo přežil, mohly by vzniknout nové vlny antisemitismu, a to i tam, kde zatím neexistovaly. Vlk není schopen posuzovat porušování práv ze strany některých politiků, jako je třeba nezákonné rozšiřování osad. Pro Vlka je zřejmě vzorem židovský atentátník Jigal Amir, jenž se rozhodl zabít premiéra země, aby zabránil realizaci mírového projektu. Pana Rabina by zřejmě Vlk také označil za národního socialistu. Neboť pro Vlka není rozdíl nejen mezi nacismem a fašismem na straně jedné, a stalinským komunismem na straně druhé, ale on nevnímá rozdíl ani mezi nacismem a demokratickým levicovým proudem:

„Hitlerovy nenávistné žvásty proti Židům a jeho přátelství s jeruzalémským muftím se podobají dnešním výzvám ke zničení Izraele ve znamení „vytvoření společného palestinského státu“. Mladé norské sociální demokraty by asi pobouřilo jejich přirovnání k Hitlerovi. Vypovídá to však spíš o jejich ideologické zaslepenosti.

Jaký je totiž ideový rozdíl mezi bývalým nacionálním socialismem či bolševickým stalinismem a dnešním „nadnárodním“ evropským socialismem? V tom, že se dosud nevraždí Židi, jinak myslící a „buržoazie“? Nebo se vraždí jen málo? To si v minulosti myslela většina Evropanů také.“

Co byl národní socialismus? Byl to proud, který se postupně opřel o nadnárodní kapitál a v jeho jménu potřel demokracii a zaměřil se na dva viníky — na Židy a na levicovou inteligenci. Nejhorší kombinací pak měli být levicově orientovaní Židé, kteří kromě potupné hvězdy na svém oblečení vyfasovali nálepku „židobolševik“.

Fakt, že autor bezuzdně srovnává norskou sociální demokracii s Hitlerovými národními socialisty, považuji za nechutný a urážlivý. Autor samozřejmě může nesouhlasit s norskou vládou, ale označit ji za nedemokratickou bez jakýchkoli smysluplných argumentů je popliváním hodnot norské společnosti i levice napříč Evropou.

Když už si jednou Vlk usmyslil, že je zde mezi Hitlerem a norským ministerským předsedou Jensem Stoltenbergem rovnítko, rozvíjí své úvahy dále: „Představme si, že by v roce 1938 během srazu skupiny členů Hitlerjugend nějaký člověk na ně spáchal atentát. Případně zaútočil na sovětské komsomolce, kteří se sešli k poradě, jak co nejlépe zabavit obilí ukrajinským rolníkům. Jak by tehdy takový atentát hodnotila média? Jistě by jej odsoudila. Hitler byl přece „slušný člověk“ a v roce 1938 v Mnichově spolu s tehdejším britským premiérem Nevillem Chamberleinem a francouzským předsedou vlády Édouardem Daladierem zachránil mír.“

Osobně tuto pasáž považuji za znectění obětí norského fašisty včetně jednoho příslušníka norské královské rodiny a za nehoráznou pomluvu.

Historickým šlápnutím vedle je u Vlka i přirovnávání husitství k islámskému fundamentalismu. Historie zřejmě nebude páně Vlkovou doménou: „…Není žádný důvod jim nevěřit. Dle mne se o to pokusí všemi jim dostupnými prostředky a silami. Je to totiž jejich svatá víra. A Češi by to měli chápat, rozumí-li vlastním dějinám. Možná by se těmto islamistům líbil i starý husitský hymnus Kdož sú Boží bojovníci, kdyby jej někdo přeložil do arabštiny:

Kdož sú Boží bojovníci

A zákona jeho

Proste od Boha pomoci

A důfajte v něho

Že společně s ním

Vždycky zvítězíte.

Pána svého v srdci mějte

Proň a zaň bojujte…

I u našich předků stály v určitém okamžiku vývoje české společnosti Boží zákony nad lidskými a byli neuvěřitelně nemilosrdné. Řežou-li dnes militantní islamisté před kamerami hlavy odpadlíkům nebo „křižákům“, naši předkové ve jménu své víry lili roztavené zlato do hrdel katolických kněží a nemilosrdně vraždili odpadlíky.“

Možná by se Vlk měl seznámit s kořeny, z nichž husitství povstalo, o názorech Mistra Jana Husa nemluvě. Snad by mu potom došlo, že zde se nejednalo o náboženský fundamentalismus, třebaže k němu někteří samozvaní kněží a jejich nově zakládané směry sklouzávaly, ale naopak o boj s nepravostmi církve jako hlavního mocenského hybatele tehdejší doby. A že kromě ruin hradů a kostelů po husitech zbylo i šíření vzdělanosti mezi prostý lid, čehož si na tomto hnutí vážil například i T. G. Masaryk.

Vlk má pravdu v tom, že řada lidí v Evropě zažívá bezmoc. Ano, ve velkých evropských metropolích jsou sídliště, kde není radno vystrčit nos a kde musí být utrpení žít. Hluk, násilí, drogy, vysoká kriminalita. A početné skupiny muslimů. Místo náboženství, národnosti či etnicity je však zapotřebí se podívat na sociální status těchto lidí. Jedná se často o ty nejchudší z nejchudších, o lidi v bídě a zároveň za hranicí zákona. Šel by zde použít pojem: „lumpenproletariát“. Sociální problémy jsou tím hlavním faktorem, vše ostatní je podružné. Předpokládám, že bohatí vzdělaní muslimové panu Vlkovi nevadí, z těch strach nemá. I když i mezi nimi se najdou ti, kteří mohou financovat mezinárodní terorismus z pohodlí svých paláců a také to občas dělají. Není nic snazšího než zfanatizovat ty, co již nic nemají, jen svůj hněv.

Vlk však vnímá pouze dvě kategorie občanů — ty slušné, myšleno původní Evropany (Evropa je přitom směsí všech národů) a ty, kteří škodí — myšleno muslimy: „Mnoho Evropanů se začíná muslimů bát a nenávidí je, jen se to dosud neodváží říkat veřejně. Někteří z nich sice Breivika odsuzují, ale v duchu se na něho příliš nezlobí. Stále víc Evropanů si také stejně jako Breivik myslí, že multikulturalismus se netýká spravedlnosti, ale systému, který dělá ze slušných lidí — heterosexuálů žijících v rodinách, platících daně a tvrdě pracujících — občany druhé kategorie. Ti musejí živit občany první kategorie, kteří pokud mohou, nepracují, neuznávají evropské hodnoty a odmítají demokracii i práci.“

Důrazem na heterosexualitu jako znaku slušnosti populace chce Vlk zřejmě nastínit, že homosexuálové slušnými lidmi nejsou a že je škodlivé, že získali v posledních desetiletích svá práva. Stejně jako je podle něho patrně škodlivé, kolik práv se podařilo vybojovat díky nesčetným sociálním hnutím. Kolik sil a krve to stálo — a dnes má být vše dáno na oltář kapitalismu bez demokratické báze? Kapitalismu, který staví na takzvaných tradičních hodnotách, mj. na rodině, a současně chystá rodinám středních a nižších vrstev taková opatření, jež jim zakládání rodin znemožňují?

 Vlk v závěru svého článku předvádí, jak lze zneužít relativismus, směr, na němž Karel Čapek vystavěl své humanistické dílo, které má dodnes ohlas po celém světě: „Mešity jsou něčím takovým, jako když pan Povondra v románu Karla Čapka Válka s mloky uviděl ve Vltavě u Národního divadla prvního mloka. Hlasatelé multikulturalismu pak jako onen „chef“ Salamandr, který hlásil: „Haló, vy lidé…“ Mešity se stejně jako katedrály a jiné chrámy budují, aby bylo zřetelně vidět, kdo si na území činí nárok. Tak tomu bylo v dobách Gilgameše, Utanapištima, Baala zvaného též Belzebub, římských legií a boha Jupitera i křesťanství. Nejprve lidé, pak kazatelé, následně idea a chrámy a nakonec světská moc. Takový je od pradávna chod dějin. Breivik je určitě v jistém smyslu pomatený. A vrah. Jsou to však blázni a malé nerozumné děti, které říkají, že král je nahý.“

Mešity v Evropě nejsou ničím hrozivým, jako ani synagogy či pravoslavné chrámy či katolické kostely. Jsou pouze důkazem náboženské tolerance, nic více a nic méně. Pokud již chce autor upozornit na Čapkovy „mloky“, měl by začít u své statě. Celý jeho článek je takovým mlokem, který již obývá oba pražské břehy Vltavy. Tímto mlokem je nenávistná ideologie vůči všemu levicovému, která vždy podpoří Hitlera, aby těmto snahám učinila přítrž. Celý článek je útokem na nejzákladnější podstatu demokracie, a je o to smutnější, že tento článek napsal jeden ze signatářů Charty 77.

Po vzoru Edvarda Beneše, který vždy, když s někým silně nesouhlasil, začínal své stanovisko větou: „V podstatě s vámi souhlasím“, v podstatě s panem Vlkem souhlasím. Ano, nad Evropou hřmí. A nejenom nad ní. Hřmí nad celým světem. Hřmí, protože současná fáze kapitalismu se zbavuje demokratické platformy a místo USA se její tváří stává Čína. Hřmí, protože dochází k pauperizaci středních vrstev a ty jsou dlouhodobě tímto procesem deprivovány. Hřmí, neboť systém, kdy čím dál výraznější menšina maximalizuje zisk na úkor rostoucí většiny, začíná být pro tuto většinu nefunkčním. Hřmí. Ale hřmí jinde a jinak, než líčí autor článku. Blesky je možné zahlédnout na Blízkém Východě. Stejně, jako je tam nepřehlédnutelná řada občanů na obou stranách potenciálního konfliktu, která se zříká svých válečníků a deklaruje své přátelství k těm druhým.

Jistě, multikulturalismus může mít i špatnou podobu, ale jinak je jedním ze základů demokracie. Už proto věřím, že jednou si lidé budou pamatovat jméno Bano Abobakár Rašídové, jedné z obětí norského fašisty, oběti, která svým životem dokazovala oprávněnost a životnost multikulturalismu, a zapomenou jméno toho, kdo se snažil společnost rozložit a poštvat její různé skupiny proti sobě. Naštěstí se mu to snad nepovede. Už proto, že norští občané si nevybrali cestu zášti, ale semkli se. Na čtyřicet tisíc lidí v ulicích Osla zpívajících píseň Děti duhy jsou jediným pozitivem jinak šíleného a neomluvitelného činu. „…Řekněte všem dětem, a každému otci a matce, ještě máme šanci sdílet naději na zemi…“ Pokud ustojíme tlaky fašistů a jejich sympatizantů, potom naději máme. Cesta to však nebude snadná ani krátká.