Ekonomikám rozumím málo a ekonomii ještě méně, přesto jsem nucena všímat si skutečností ze světa a ze společnosti, ve které žiji — včetně faktů ekonomických. Když tyto skutečností vstoupí do vědomí, nutí člověka přemýšlet. Přemýšlení sice bolí, jak kdysi konstatovali kantoři na Reformním reálném dívčím gymnasiu ve Slezské Ostravě, kam jsem chodila, ale pokud nemíním reagovat způsobem, který přísluší „bratříčku oslíčkovi“ (abych vzpomněla Františka z Assisi), nebo dobytčeti, jež je vedeno na porážku (jak praví v přebohatých příměrech buddhistická moudrost), nic jiného mi nezbývá.

Protože nemohu spoléhat na osvícení „shůry“, nezbývá než se opírat při tom přemýšlení o informace, které se na člověka současnosti valí. Pokoušet se v tom informačním tsunami vylovit informace relevantní a smysluplné je úkol téměř nadlidský, ale …co jiného činit? Narazila jsem nedávno na informaci o státu, který dbá více o své hrubé národní štěstí než o svůj hrubý domácí produkt, a navíc chce o svém stanovisku přesvědčit celý svět. Poslední formulace této zprávy, je v českém překladu na portálu Jitřní země,

O existenci takovéhoto státnického úsilí nejspíš i čeští odborníci a politici něco vědí, i na české wikipedii totiž existuje článek „Hrubé národní štěstí“. Ten zmiňuje přípravu rezoluce OSN v roce 2011 z Tiskového střediska České biskupské konference. Já však neměla to štěstí, abych na hrubé národní štěstí v některém z  českých sdělovacích prostředků narazila. Zato jsem si nedávno v článku Ondřeje Nekoly (Metro 30. března 2012 ) přečetla, že se nám svět vymyká z rukou, jak soudí Jan Fischer na základě debaty o knize Tomáše Sedláčka „Černá labuť“.

Zkusme používat toho, co nám všem - každému z nás - pámbů nadělil do hlavy mezi uši a podívejme se na argumenty, jež podporují pokus o vytvoření ukazatele hrubého národního štěstí, HNŠ (ten pofidérní nesmysl, jak HNŠ nutně vnímá společnost, uctívající růst zisku).

V   červenci 2011 všech 193 členských států Organizace spojených národů přijalo jednomyslně rezoluci: „Štěstí - celostní přístup k rozvoji“, kterou Království Bhútán předložilo. Jednání, jež má zpracovat podklady k  návrhům, jak zajistit praktickou schůdnost účetnictví, které by fungovalo ve vztahu k hrubému národnímu štěstí a nikoli k hrubému domácímu produktu, bude v sídle OSN zahájeno 2. dubna 2012.

Co vlastně vytýká Bhútán současnému kritériu růstu ekonomiky, jímž je HDP jakožto známka růstu bohatství a úspěchu? Především to, že bere v úvahu pouze peněžní transakce trhu. Z  toho sice plyne, že lze srovnávat třeba HDP Adis Abeby a HDP Buenos Aires, ale zároveň je vyčerpávání a degradace přirozeného bohatství zemí hodnoceno hrubým domácím produktem jako ekonomický zisk. Čím více fosilních pohonných směsí spalujeme a produkujeme skleníkového plynu, tím více stoupne HDP, takže podle přijatého ekonomického dogmatu budeme tím bohatší! Čím větší kriminalita nebo znečištění, čím více válek a nemocí, tím více stoupá HDP - prostě proto, že vynakládáme více financí na věznice, policii, zbraně, léky, proti tabagismu a na vše další, co má snížit důsledky těchto pohrom či uklidit následky poničeného a znečištěného prostředí.

Pokud vydáváte peníze, zvyšuje se HDP bez ohledu na to, jestli se jedná o zlepšení nebo zhoršení kvality života.Takže HDP nás ve skutečnosti neinformuje o tom, zda jsme nebo nejsme bohatší. Na to upozornil konstruktér HDP - Simon Kuznets, nositel Nobelovy ceny - již před šedesáti lety. Jeho konstatování, že HDP nemůže sloužit k hodnocení národního blahobytu, prosperity a vzestupu nemohou ovšem kněží kultu „růstu růstu“, akceptovat. Jelikož HDP měří pouze celkový objem příjmů země a nebere v úvahu způsob, jakým je tento příjem rozdělen - ve standardním účetnictví je rostoucí nerovnost dobře skryta - pokračuje tento ukazatel v růstu, zatímco bohatí se mohou obohacovat a chudí chudnout ještě více.

V  newyorském sídle OSN bude 2. dubna 2012 zahájeno jednání, jak zmíněnou rezoluci o štěstí uskutečňovat. Stěží se můžeme nadít brzké změny postojů (nejen) našich vedoucích politických činitelů k zisku. Náš rozhodující státník patrně ještě nějaký čas bude víceméně úspěšně doporučovat svému národu jako vzor podvodníky, stejně jako zakuklence, zahalující se poněkud potrhaným závojem demokracie.

Snad lze očekávat, že o výsledku jednání „o štěstí“ na půdě OSN přinese do české kotliny — přes zaneprázdnění s restitučními problémy — opět alespoň Tiskové středisko České biskupské konference.