Už jsem dávno nepsala o svém oblíbeném nejhnusnějším místě v Praze u krčské nemocnice. Před volbami byla chvíli naděje, že na tom strašném bezprizorném place se začne stavět stanice metra nové linky D, tak jsem se obrnila trpělivostí, ale pak nám pan primátor Svoboda řekl, že linka D se stavět nebude, takže se zase můžu občansky rozčilovat.

Toto místo, abych připomněla, je přetíženo dopravou, jen městských a příměstských autobusů tu jezdí asi deset linek, auta tvoří nepřetržitou šňůru. Tyčí se tu obrovské reklamní gigaboardy, protože ti, kteří se živí tímto divným způsobem, dobře vědí, že všichni tady musí chvíli zůstat stát, buď že jsou na zastávce nebo že mají červenou, a tedy že ty cedule chtíce nechtíce vidí. Bylo tu už leccos, ale teď je reklama u nemocnice obzvlášť dobře vymyšlená: na obou ramenech obrovské křižovatky je poutač (ale gigantický, nepředstavitelně) na tu čínskou výstavu mrtvol nazvanou Human Body. Když se konala v Lucerně, bouřili se intelektuálové a psalo se o tom. Teď si tihle obchodníci s lidským masem najali nějakou halu někde a je klid, nikdo nic neříká.

Čtenáři, kteří nejsou z Prahy, si možná neumějí představit, co na tom plakátě je, tedy: je tam lidský trup a hlava, více či méně obnažené na sval, šlachu, kost, vnitřnost, mozek, smyslový orgán, to v nadživotní velikosti a v krvavých a mrtvolně bledých barvách.

To má ta výstava takový úspěch, že ji reprízují? Co to je vůbec za podnik a kdo se tam chodí dívat? A u Thomajerovy nemocnice ta reklama visí jako připomínka toho, že nejsme víc než kus masa a tak se s námi také bude zacházet?

Jsme apatičtí, cítíme se bezbranní a nemáme energii něco dělat s věcmi, které nám jen tak bez ničeho kazí život. A tak mě napadlo, co by se stalo, kdybych ty cedule zničila. Nebylo by to snadné, jsou velice vysoko, nalepit je tam musí vysokozdvižná plošina, ne-li jeřáb, už to samo stojí jistě mnoho tisíc. Člověk by tu destrukci musel dobře technicky promyslet, aby to mohl vykonat ze země, třeba za pomoci kuše? Vystřelit nahoru kotvu s lanem a pak s pomocí kamaráda horolezce zapracovat barvou nebo letlampou?

Se sprejery se asi počítat nedá, ti se chtějí uplatnit na čité ploše, a tady by museli riskovat pro něco, co s jejich zájmy nesouvisí.

A za nedlouho budou volby a zase na těch obřích plochách uvidíme politické ksichty (s prominutím), jako jsme je viděli před každými volbami. Tehdy ODS nechala vylepit poutače, které byly navlas podobné poutačům ČSSD, byl na nich Jiří Paroubek a říkal skoro to, co oficiálně, akorát že to bylo absurdní a přehnané. Bylo to totální zneužití výtvarného řešení, možná autorského práva, fotky, typu písma, barevné kombinace protistranou — a nic, nikdo nikoho nežaloval, ani ten, kdo tu paroubkovskou kampaň pro ČSSD vymyslel. Byl to Tvrdík? Nebo Dimun? — už nevím. Že by svá práva prodali i protistraně?

Jenže co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. V mých očích a podle mého zdravého rozumu byla tahle oficiální protikampaň totéž, jako to, co dělal řidič autobusu Roman Smetana s plakáty politických stran. A naprosto jsem nepochopila, za co byl vlastně odsouzen a komu způsobil škodu. Když kdysi byli mladí a krásní Petra Buzková a Standa Gross spolu na plakátě, nebyl v celé Plzni jediný, kde by neměli černé zuby, kníry a jiné, hanlivější doplňky.

Nebyla z toho žádná aféra, nikdo se ani nepozastavil (tím myslím že ani policista, který přece musel alespoň někdy někoho přistihnout). Kdo teď vlastně žaloval toho šoféra autobusu, jak to, že to státní zástupce přijal a co to je za soudce, který ho odsoudil? Ano, vlastně víme, co to je za soudce, je to paní Langerová, manželka našeho bývalého ministra vnitra. A všimli jste si v televizních zprávách těch naučených formulí a kamenných tváří tiskových mluvčích policie, státního zastupitelství, soudu i vězeňské správy?

Čím se to proboha naše ramena spravedlnosti zabývají?

Když se tank natíral na růžovo nebo když skupina Malík Urvi vystavovala na kyklopském zdivu podpírajícím letenskou stráň fotografiky s portréty soudců, kteří soudili v reálném socialismu, nepodali žalobu ani ti, kteří zde byli vystaveni veřejnému pohrdání. Bylo to přece umění na veřejném místě, navíc společensky angažované. Zato olomoucká ODS se nyní hojí na řidiči autobusu, který jejich kandidátům namaloval tykadla. Kdyby dnes ta výtvarná skupina vystavila na kyklopském zdivu portrét těch soudců, kteří odsoudili řidiče autobusu Romana Smetanu a výtvarníka Romana Týce, bylo by to ještě umění nebo už politika? Nebo, nedejbože, poškození majetku?

V nejoblíbenější české knize Saturnin se píše o situaci, v níž se člověk ocitne v kavárně s mísou koblih před sebou. Většina lidí bez fantazie sedí a nic, nanejvýš nějakou tu koblihu sní. Menšina, obdařená fantazií, si začne představovat, co by se stalo, kdyby začala ty koblihy metat po hostech v kavárně. A jedinci zvláště silného charakteru tu představu uskuteční. Mezi ty druhé patří doktor Vlach, vypravěč příběhu. Mezi ty třetí Saturnin. Je to obdivuhodný muž, zdroj radosti a dobrodružství, titulní hrdina.

Jako Saturnin se zachoval Roman Týc, když představu mnohého chodce, co všechno by mohly ukazovat semafory, prostě realizoval. Nic při tom nepoškodil, funkci semaforů zachoval, ostatně pozměnil siluety panáčků pouze na semaforech pro chodce, kdy nejde přece o žádné velké rychlosti, chodec také nesedí v oplechované kabině auta, jíž by mohl někoho nabourat. Nedá se přece říci, že by semafory, veřejný to majetek, poškodil, nic poškozeného na nich nebylo, stály, svítily, měly správné barvy.

Ve sporu řidiče autobusu jde o komunikaci politiků s voliči, v případě panáčků na semaforech o výtvarnou akci: obojí sedí, ty činy je možno takto přijmout. U nás se za to ale udělují tresty až po samo vězení. Škoda, že už se nepěstuje žánr soudničky a nemůžeme se těšit, jak to zpracuje nějaký Hašek nebo Poláček.

Reakce represívních a soudních institucí je v obou případech ubožácká, křečovitá a nevyplatí se jim. Podobných akcí bude přibývat: zažili jsme v 90. letech období hladovek, přichází období vizuálních protestů. Policajti budou honit řidiče autobusu a výtvarníky a za účasti médií a tiskových mluvčích je eskortovat do basy, zatímco na zastávkách se bude vesele krást a na křižovatkách najíždět do žen středního věku. A proti nemocnici se pacientům do oken při tom všem šklebí vypreparované mrtvoly. Berme je jako sebepropagaci našeho nekrofilního establishmentu.