Máme-li věřit optimistům, sotva Josef Dobeš opustil ministerstvo školství, zamířil si to na smetiště dějin. Realisté ale pokazují na to, že rozdělaná práce, zpravidla jeden zmetek vedle druhého, nám jej bude připomínat ještě hodně dlouho.

Zastavme se u případu dvou zpochybněných institucí — jedné nepočetné, leč renomované, a druhá lidnaté, nicméně s pochroumanou pověstí. Jde o Akreditační komisi a plzeňskou právnickou fakultu.

V posledních letech se v určitých pravicových kruzích stalo bezmála rituálem otírat se o Akreditační komisi nebo alespoň o její předsedkyni, Vladimíru Dvořákovou, podle výmluvně hulvátského výroku premiéra Nečase „přední českou marxistku“. (Mnohým vzdělancům, vnímajícím marxismus jako legitimní a v mnohém podnětný filozofický směr, to možná tak nepřijde, ovšem z Nečasových úst šlo o urážku nejhrubšího zrna, podobně jako kdysi hovořil o „Vladimíru Iljiči Špidlovi“.)