„Dobrý den, jsem ze Západočeské univerzity v Plzni, přesto se snažím dělat vědu poctivě a čestně. Z právnické fakulty titul nemám.“ Vtipem obdařenější kolegové doplňují k poslední větě slůvko „ještě“. I za jejich vtipy se však skrývá krajní znechucení. Jste-li z Plzně, na původ vašeho titulu totiž skoro vždycky dojde. A tak dnes tato věta tvoří nedílnou součást představovacího rituálu, který na konferencích či jakémkoliv jiném veřejném vystoupení musí přednést všichni, kteří jsou se Západočeskou univerzitou, respektive s Plzní, spjati. Ať se chystají vyslovit sebepřevratnější myšlenku, nejprve se musí vyrovnat s cejchem, kterým je jejich alma mater označena.

Titul z Plzně

Kauza plzeňské právnické fakulty, na které některé osoby byly schopné vystudovat rychlostí blesku či zdárně dokončit studium za podivných okolností, odkryla míru, do jaké lze v ČR prostřednictvím úplatků a korupce kupčit s vysokoškolským vzděláním, máte-li dostatečný vliv, peníze a ty správné konexe. Diplom z plzeňských práv se stal symbolem systému úplatků, podvodů a protekce nebývalých rozměrů. Snaha očistit pošramocenou pověst fakulty prošetřením sporných případů pak vyústila v pokus odejmout pouze hrstku titulů a právní komplikace při odebírání vysokoškolských diplomů pak spíše ještě zvýšila pachuť z toho, že spravedlnosti nebylo učiněno zadost.

Výsledkem je pošramocená pověst nejen těch, kteří titul z právnické fakulty získali neoprávněně. Vedle pedagogů působících na dotyčné fakultě musí svou pověst i schopnosti obhajovat dnes a denně i současní studenti a absolventi právnické fakulty, kteří nezřídka čelí problémům na trhu práce. Veřejné mínění však příliš nerozlišuje mezi úrovní fakultní a univerzitní. Ostatně z laického hlediska to vypadá celkem logicky: je-li nemocná jedna část celku, pak ani celek není zcela zdráv. Vysvětlovat, že fakulta právnická je do velké míry autonomní správní jednotkou, pak nemá příliš cenu. Břímě poškozené pověsti nese celá univerzita.

A tak od skandálu s právy zaznamenávají ostatní fakulty rok od roku výrazně nižší počty uchazečů o studium. Zkrátka titul z Plzně „získal“ pochybnou pověst, vzbuzující otázky po kvalitě vzdělání, kterou má reprezentovat. V tomto ohledu nelze podceňovat sílu symbolického kapitálu, která se ke jménům jednotlivých vzdělávacích institucí pojí, přičemž reálná kvalita nabytých znalostí jim odpovídat nemusí. S demokratizací vysokoškolského vzdělání a větším podílem vysokoškoláků ve společnosti roste totiž význam toho, odkud vysokoškolský titul máte.

Ovšem v případě pošramocené pověsti nejde jen o univerzitu. Výstižně to shrnul jeden můj kolega, který hořce poznamenal, že dnes je město Plzeň „slavnější“ kvůli kauze na právnické fakultě než díky pivu. Trpí lokální komunita a trpí také komunita vědecká. Odborníci, kteří s námi spolupracují na výzkumných grantech a jsou zváni na odborné přednášky a podobně, musí počítat s tím, že budou čelit otázkám po věrohodnosti Západočeské univerzity. A nejen v malé české kotlince. S rozvojem evropské spolupráce mezi univerzitami roste význam „dobrého jména“ domácích univerzit i v zahraničí.

Poslední ranou v tomto ohledu bylo, když se s kolegy z nejmenované katedry na filozofické fakultě i jedna ze zahraničních univerzit ve Španělsku zdráhala uzavřít dohodu o studentské mobilitě s odkazem na pochybnou pověst Západočeské univerzity. K uzavření dohody došlo, až když se za erudovanost a věhlas domácích kolegů zaručili další odborníci. Podobně i studující, kteří pokračují v magisterském studiu na jiných univerzitách, si nejprve musí vyslechnout posměšné poznámky na adresu své ex-alma mater a až dlouho poté přijde na řadu posuzování jejich znalostí, kterými je Západočeská univerzita vybavila. V sociologii se tomu říká jedním slovem: stigma. Negativně vnímaná charakteristika — v našem případě spjatost se ZČU — přehluší veškeré další rysy jedince, včetně těch kladných, a jedinec je sociálně diskvalifikován.

Dobešova pečeť

Rozhodnutí pana ministra Dobeše z 9. března prodloužit akreditaci magisterského studia Fakultě právnické je posledním skutkem, který hrozí zpečetit pochybný osud fakulty i univerzity. Ministrovo rozhodnutí ignoruje závěry Akreditační komise, jež v českém systému dohlíží na kvalitu studijních programů. Pokud nebude zvráceno, dojde k situaci, v níž bude extrémně obtížné až nemožné zorientovat se v tom, kdo je oprávněným a kdo neoprávněným nositelem vysokoškolského titulu.

Až do zveřejnění kauzy na právnické fakultě na ZČU se zdálo, že „pochybnost“ vysokoškolských titulů je převážně problémem některých soukromých univerzit. Vedle obecně nižší prestiže titulů z tohoto sektoru vysokoškolského vzdělávání, to ostatně dokládají i některá předchozí rozhodnutí Akreditační komise. Ta v případě Univerzity Jana Ámose Komenského Praha, s.r.o., a Bankovního institutu vysoké školy, a.s., podala návrh na omezení či v druhém případě dokonce odnětí akreditace (viz také).

Jednání MŠMT v těchto případech ovšem k odnětí daných akreditací nevedlo, a tak se neblahé důsledky propojení politiky a byznysu se vzdělávacími institucemi ukázaly naplno. Ovšem poslední rozhodnutí pana ministra Dobeše prodloužit akreditaci plzeňským právům je bezprecedentní v tom, že „nákazu“ šíří i na půdu veřejných univerzit. Otázkou pak je, kde se taková „nákaza“ zastaví. Dnes se může týkat plzeňských práv a ZČU, zítra mohou být udělovány „výjimky“ i jiným veřejným univerzitám v zemi. Předpokládaným výsledkem zřejmě bude devalvace vysokoškolských titulů obecně a ještě větší rozkolísanost systému českého vysokého školství.„Vyrovnávat kvalitu“ vysokoškolského vzdělání mezi soukromými a veřejnými univerzitami by přitom šlo jistě i zcela jinak.

Dobešovo rozhodnutí ve věci plzeňských práv je přitom vrcholem ledovce. Jde o exemplární ilustraci feudálního postoje ministra k otázkám českého vysokého školství. Pan ministr Dobeš svévolně rozhoduje o klíčových záležitostech (nejen) vysokého školství bez ohledu na názory a postoje dalších klíčových subjektů v rezortu, který mu byl přidělen. A také bez patřičného zvážení všech možných negativních důsledků, které jeho rozhodnutí budou mít na osudy různých aktérů v českém vysokém školství. Ostatně ve stejném duchu ministr vystupoval při přípravě a prosazování celé reformy vysokého školství.

Práva a náprava

Aby bylo jasno, věřím, že problém úplatků a snadno získaných vysokoškolských titulů se týká jen nepoctivé menšiny vyučujících a studujících. Vedle patologických případů „rychlostudentů“ a těch, kteří získali vysokoškolský titul ze známosti či prostřednictvím korupce, mohou i dnešní studenti právnické fakulty získat výborné vzdělání od kvalitních odborníků, zapíšou-li si jejich náročné kurzy. Právě proto i mezi poctivými studujícími panují pochyby o tom, že na fakultě opravdu došlo k dostatečné nápravě. Uvnitř právnické fakulty jsou hlasy, které upozorňují, že stanovisko Akreditační komise vychází z reálného neuspokojivého stavu, v jakém se některé katedry, a potažmo pak celá fakulta, nachází.

Více než před rokem bylo možné na chodbách právnické fakulty zahlédnout volební plakáty skupiny kandidátů do studentské komory, které vyzývaly k účasti ve volbách a upozorňovaly na nepříznivou situaci na fakultě. Naprostá většina z těchto kandidátů byla nakonec do senátu zvolena. O rok později v únoru 2012 proběhla médii informace o prohlášení nazvaném „Rozumem proti emocím“, které podepsalo pět ze šesti členů studentské komory fakultního senátu. V něm kritizují současný stav na právnické fakultě, neochotu ke změnám a nedostatek sebereflexe. Následovala však silně odmítavá reakce nejen ze strany vedení fakulty, ale i některých studentů FPR, kteří postoj studentských členů akademického senátu razantně odsoudili.

„Lidsky vstřícný krok“

Akreditační komise ve své reakci na rozhodnutí MŠMT upozornila, že za současný stav na právnické fakultě ZČU je částečně spoluzodpovědné samotné MŠMT. To podle ní k současné situaci přispělo svou nečinností. Již loňský rok totiž ministerstvo ignorovalo dřívější návrh komise, aby fakultě byla akreditace částečně omezena, konkrétně v tom, že by jí nebylo povoleno přijímat nové studenty do magisterského studia. Pan ministr Dobeš ignoroval i první návrh Akreditační komise prodloužit akreditaci o tři měsíce, což by zřejmě vyřešilo situaci posledního ročníku. A tak možná právě proto, že současná situace na právnické fakultě není pouze výsledkem jednoho rozhodnutí Akreditační komise ani MŠMT, působilo poslední ministerské „řešení“ situace formou prodloužení akreditace až do července 2016 na leckoho jako studená sprcha.

Na mnohé z nás, kteří na Západočeské univerzitě působíme a setkáváme se s důsledky její poškozené pověsti, pak nemile zapůsobilo i oficiální prohlášení vedení ZČU, které bylo zveřejněno v pondělí 12.3. V něm vedení univerzity kvituje rozhodnutí ministra jako „lidsky vstřícný krok“ směrem k současným studentům právnické fakulty. Jako by se kvůli oněm cca 1500 současným studentům FPR zapomnělo na tisíce ostatních studujících i vyučujících a řady absolventů, jejichž pověst je kauzou právnické fakulty závažně poškozena a projevuje se v jejich profesním a odborném životě.

Těžko lze vítat takový „lidsky vstřícný krok“ k záchraně studentů od ministerstva, které svou nedostatečnou činností k současnému stavu minimálně přispělo. Těžko lze sympatizovat s právnickou fakultou a jejími studenty v situaci, kdy představitel fakulty děkan Pauly otevřeně zvažuje přijímat do prvního ročníku další nové studenty, jako by se nic nedělo, jako kdyby nebyly vzneseny vůbec žádné pochyby o legitimitě i legalitě ministerského rozhodnutí. Už s ohledem na únorové usnesení Ústavního soudu, které upozorňuje na spornost rozhodnutí ministra ignorovat závěry Akreditační komise, i na počet žalob podaných proti tomuto rozhodnutí by bylo vhodnější přistoupit k otázce přijímání nových studentů obezřetněji. Postoj děkana Paulyho k přijímání nových studentů však dobře ukazuje na vnitřní logiku celé věci: argument o záchraně nevinných studentů, kteří nemohou za to, jak to na fakultě vypadá, a proto by měli dostat šanci dostudovat na domácí fakultě, kvůli čemuž je nutné prodloužit udělenou akreditaci, slouží dobře reprodukci současného stavu. Projde-li, lze jej recyklovat donekonečna.

Komu však tento argument jednoznačně nepřispěje, budou obyčejní studenti bez mocenských konexí, kteří se po absolutoriu ocitnou na trhu práce. Pozice poctivých studentů plzeňské právnické fakulty je opravdu nezáviděníhodná a dotyčných je mi upřímně líto. Přesto se domnívám, že situaci by šlo řešit mnohem příhodněji než tím, že se prodlouží akreditace magisterského studia navzdory závěrům Akreditační komise. Možná, že by situace šla dokonce vyřešit tak, aby se zabránilo dalšímu poklesu prestiže fakulty a celé univerzity. Je ovšem škoda, že diskuze nad situací na právnické fakultě se neubírá směrem, který by vedl k pečlivému zvážení reálných alternativ. A jakými alternativními směry by se tedy budoucí vývoj mohl ubírat?

První možností by zřejmě bylo rozmístit studenty po ostatních právnických fakultách v zemi. To by jistě bylo extrémně náročné pro všechny - samotné fakulty, které by se musely o davy nově příchozích postarat, stejně jako pro samotné studenty, kteří by najednou museli dojíždět do jiného města. Tato možnost se nezdá být příliš reálná. Další možností by však bylo, aby fakultu převzala pod svou správu jakožto pobočku jiná dostatečně věrohodná instituce, která by studentům garantovala kvalitní dokončení studií. V této souvislosti lze uvažovat například o právnické fakultě Univerzity Karlovy, která by pravděpodobně i s ohledem na prostorovou vzdálenost byla schopná takovým závazkům dostát.

Nastalá situace by měla být brána jako možnost napravit stávající systém a diskutovat způsoby, jak vhodně zacelit mezery v systému. V podobné situaci se přeci může za určitých okolností ocitnout kdejaký obor na leckteré univerzitě v zemi. Problémy trpí mnoho dalších univerzitních pracovišť. A studující, přistupují-li ke svému vzdělání poctivě, by se rozhodně neměli stávat oběťmi takových nedostatků systému. Zvláště s ohledem na to, že za současných podmínek mají v systému vysokoškolského vzdělání garantovánu omezenou délku bezplatného studia, a o to více, prosadí-li MŠMT závazek placení školného. Otázka, co se studenty v situaci, kdy instituce pozbude platné akreditace, by měla být řešena veřejně a ve veřejné diskuzi bychom se měli pokusit nacházet vhodná řešení. Prodloužení akreditací v rozporu se závěry Akreditační komise však k nápravě systému nepřispívá.

Prohlášení vyučujících a studentů FF ZČU

Rozhodnutí pana ministra Dobeše prodloužit akreditaci magisterského studia na fakultě právnické naší univerzity byla poslední kapkou do vrchovatě naplněného poháru trpělivosti. Dotyčné rozhodnutí vypointovalo dobešovskou logiku chystaných reforem vysokého školství, o níž jsme ještě před pár týdny vedly diskuze v rámci tzv. Týdne neklidu. Rozhořčení mé i mnoha mých kolegů, především z Fakulty filozofické, ovšem ještě více rozdmýchalo právě ono stanovisko vedení ZČU, přijaté na mimořádném zasedání dne 12.3. 2012, které s povděkem kvitovalo ministrovo rozhodnutí a zároveň ignorovalo jeho spornost i potenciální negativní důsledky na celou univerzitu. Po váhavých postojích k protestním a informačním akcím v rámci Týdne neklidu ze strany mnohých členů vedení univerzity se nám zdálo, že už nemůžeme mlčet a že chceme dát světu najevo, že i na ZČU existují lidé, kterým se oportunistické postoje k plánům a krátkozrakým rozhodnutím ministerstva protiví.

Takto vzniklo Prohlášení učitelů a studentů FF ZČU, zveřejněné dne 13.3., které během prvních šesti dní podepsalo více než 700 osobností. Mezi signatáři jsou zastoupeni nejen členové akademické obce ZČU, vyučující či studující na různých fakultách této univerzity, ale i přední osobnosti akademického a veřejného života z nejrůznějších institucí i oborů; mezi mnohými jmenujme například prof. Jana Kellera (FSS OU), prof. Pavla Baršu (FF UK), prof. Jarmilu Gabrielovou (FF UK, EÚ AV ČR), PhDr. Jiřinu Šiklovou (dříve FF UK), Doc. Jiřího Masopusta (KAE FEL ZČU), prof. Petra Duba (FSI VUT Brno). Mezi první signatáře patřil i emeritní rektor Masarykovy univerzity prof. Jiří Zlatuška.

Společné prohlášení čtrnácti iniciátorů této petiční akce vyzvalo rektorku univerzity k revizi stanoviska týkající se prodloužení akreditace právnické fakulty, ke které nakonec v zásadě došlo. V návaznosti na tuto výzvu se mezi vedením ZČU a zástupci iniciativy učitelů a studentů FF ZČU dne 15. března uskutečnilo společné několikahodinové setkání. V rámci něj jsme s paní rektorkou našli shodu v tom, že situaci vidíme jako kritickou a přijímání studentů do prvního ročníku studia na právnické fakultě by ji i pověst celé univerzity poškodilo ještě více.

V návaznosti na průběh tohoto jednání, kterému byli přítomní i zástupci fakulty právnické, jsme se následně rozhodli apelovat formou otevřeného dopisu na současného děkana právnické fakulty Paulyho, aby zrušil přijímací řízení do prvního ročníku magisterského oboru „Právo“ v následujícím akademickém roce ( ). Domníváme se, že tímto krokem může dát právnická fakulta jasně najevo svou ochotu realizovat nápravné kroky, které by v budoucnu mohly vést ke znovuobnovení řádného studia. Zároveň věříme, že v současné situaci je takové rozhodnutí nezbytnou podmínkou k očištění dobrého jména celé univerzity. Doufáme, že v situaci, kdy je zřejmé, že možné přijetí nových studentů do magisterského studia na právnické fakultě ZČU budí obecnou vlnu nevole a kritiku předních aktérů vysokého školství, bude naše výzva vedením právnické fakulty vyslyšena.

Rozhodnutí ministra Dobeše ve věci prodloužení akreditace je však pod palbou kritiky nejen ze strany mateřské univerzity, k níž postižená fakulta náleží. Předsednictvo České konference rektorů, Akademický senát Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, seskupení děkanů filozofických fakult českých univerzit, děkanky a děkani Univerzity Palackého v Olomouci (odkazy na prohlášení viz), ti všichni a mnozí další vydávají nezávisle na sobě řadu prohlášení, ve kterých upozorňují na zásadní přehmaty ministra Dobeše.

Ale tomu je to asi jedno. „Nejlepší ministr školství“ totiž vládne jako feudál. Rozhoduje podle vlastního rozmaru, ignoruje stanoviska a rozhodnutí dalších klíčových subjektů. Očividně mu ani příliš nezáleží na tom, zda jsou některá jeho rozhodnutí v souladu se zákonem či nikoliv. Nezdá se ani, že by se nějak zvlášť zajímal o dopady svých činů na „vazaly“ a „poddané“, jinak by více naslouchal jejich názorům. Způsob jeho práce vede ve zpackané dokončení reforem vysokých škol i k zásadním chybám při čerpání evropských dotací. Nejde o ojedinělé přehmaty, ale systematické narušování českého školství. Prodloužení akreditace plzeňské právnické fakultě navzdory nesouhlasnému stanovisku Akreditační komise je pak jen „korunou“, kterou ministr českému školství „nasazuje“. Hrozí, že v tomto duchu bude pokračovat i nadále, třeba tím, že povolí přijímání nových studentů na studium FPR ZČU. Bude-li pan ministr Dobeš dále setrvávat na svém královském stolci a pokračovat v rozvracení systému českého školství popsaným způsobem, může se po Týdnu neklidu tentokrát dočkat týdnů radikální revolty proti svému počínání.