V polovině ledna Evropský parlament uctil Václava Havla minutou ticha. Odcházející předseda Jerzy Buzek se však operativně zasadil o to, aby Havel svou minutu sdílel s dalším státníkem, zesnulým před pouhým dnem: s frankistickým ministrem Manuelem Fragou.

Zní to dost hrozivě. Pravda, pokud nemáme být k Havlovi servilní, pak se nebudeme vyhýbat otázce, zda se tito dva muži, ve svých vrcholných érách zcela nesouměřitelní co do postojů i životní situace, přece jenom v závěrečné fázi života nepřiblížili víc, než bychom čekali — tedy alespoň z hlediska politických dosahů.

Fragu jeho pragmatismus přivedl k odhození frankistické výbavy a  nakonec víceméně ke standardní neoliberálně-konzervativní politice, kterou pozdní Havel sice nadále kritizoval, avšak podporou jistých amerických projektů jí rozhodně nečelil. Ostatně José María Aznar, který po Fragovi převzal vedení španělské Lidové strany, stál po boku Václava Havla v nejedné iniciativě na mezinárodním poli.

Přesto je spojení těchto dvou osob skrze evropskou minutu ticha velmi nejapné. V době, kdy byl Havel pronásledován a vězněn coby kritik režimu, Manuel Fraga byl coby ministr vnitra odpovědný za policii, která kritiky režimu nejen pronásledovala a zatýkala, ale někdy i mučila nebo střílela, a to ještě rok po Frankově smrti.

Buzek mluvil o Fragovi jako o velkém státníkovi a klíčové figuře španělského přechodu k demokracii. Ano, Fraga u toho byl. Ale podobně by mohl mluvit třeba o KSČ jako o klíčové síle demokratizace Československa zkrátka proto, že jí nezabránila a v nových podmínkách se dokázala adaptovat. Řekl bych, že Fraga začal být demokratem až tehdy, kdy by ho podpora rozkládajících se starých pořádků zahnala na politický okraj.

Španělský Prostor

Těsně před smrtí obou státníků vyšlo 92. číslo revue Prostor, jehož 180 stran se téměř bez výjimky věnuje španělským tématům. V Prostoru se často objevují texty vycházející z pestrých ideových pozic, a proto jsem si nenechal ujít besedu při uvedení španělského čísla, které je z velké části zaměřeno politicky a pokouší se hledat paralely mezi nejnovějšími dějinami Španělska a Československa/ČR. Odcházel jsem potěšen, že čtveřice diskutérů neměla potřebu bagatelizovat hnutí indignados ani vězet ve sporech, zda byl lepší pozdní frankismus nebo normalizace, a pustil jsem se do textů.

Vedle článků literárních a kulturních, které se pohybují ve škále mezi recenzí filmu Biutiful (Zdena Mejzlíková) a reportáží (Anna Tkáčová), je zde i několik textů, které by rády přišly na kloub španělské identitě, ať už jde o příspěvky Josefa Forbelského nebo eseje přeložené ze španělštiny.

Jde o tradiční španělské téma živící úctyhodnou tradici tamní esejistiky, a zároveň o téma velmi ožehavé. Kdo alespoň nějakou dobu obcoval se Španělskem, ví, jak je heterogenní. Vedle jazykové, národní a regionální rozrůzněnosti se dodnes mluví o rozdělení politickém, nehledě na etnika či regiony: totiž na Španělsko „tradiční“ a „pokrokové“.

Nejde vlastně o nic zvláštního: podobné rozdělení je jedním ze základů politiky snad v každé západní zemi. Jenže ve Španělsku na těchto liniích proběhla zlá občanská válka, která představu o dvojím, vzájemně neslučitelném Španělsku utvrdila. Teprve proces transición, přechodu k demokracii, byl pokusem, jak toto občanské rozdvojení opět učinit předmětem politiky, nikoli pouhé represe.

Protože šlo o „přechod“, nikoli „revoluci“, zůstaly mnohé pomníky diktatury v provozu. Například obří Frankovo „mauzoleum“ ve Valle de los Caídos („Údolí padlých“), kam byly převezeny ostatky 33 000 osob a kde dodnes funguje benediktinský klášter. (A nezapomeňme, že občanská válka byla zákonem interpretována jako křížová výprava.)

Vedle textů, které se snaží pochopit hnutí indignados a současné dění, najdeme v Prostoru i jeden text, který připomíná právě takový frankistický pomník. Je jím článek Pavla Zahradníka: „Luis Suárez a Pío Moa aneb Španělští historici tváří v tvář neomarxismu“.

Zapateristé

„Se Zapaterem se dostala k moci neomarxistická radikální levice,“ varuje nás historik Zahradník. Jakkoli mám o radikální levici poněkud jinou představu, pokračujme: tito „zapateristé“, jak je autor nazývá, oživují občanskou válku a „chtějí provést to, co se nepodařilo rudým revolucionářům ze třicátých let, totiž definitivně zničit katolické, konzervativní, tradiční Španělsko,“ a to dokonce „zákony namířenými proti přirozené morálce“.

Dále chtějí zapateristé ovládnout minulost: Zahradník s lítostí konstatuje postupné mizení soch generalissima Franka ze španělských ulic. Jako historika jej ovšem více znepokojuje domnělé „tažení proti politicky nekorektním historikům“.

Nechme nyní stranou Pía Mou, autora Mýtů občanské války, a zastavme se u případu druhého dějepisce, který „musí čelit akcím neomarxistických historiků“ — u Luise Suáreze. Ten za svůj dlouhý život publikoval několik tisíc stran o Frankovi a coby kapacita byl nedávno přizván k napsání příslušného hesla do Španělského biografického slovníku (který, jak média ráda připomínají, je dotován šesti miliony eur z veřejných zdrojů). Výsledkem byl skandál, nebo, dle Zahradníka, „neuvěřitelná kampaň krajní levice“.

Pavlu Zahradníkovi se nelíbí, že historikovi odpůrci nenapadali „věcné chyby“, ale „charakteristiky osob či událostí“ a ještě častěji „osobu autora“. Budiž, ani předsednictví Bratrstva Údolí padlých, ani dlouholeté členství v Opus Dei nemusí teoreticky zamezovat v odstupu od tématu. Ale pokud jde o první výtku: nedotýká se neúplná či manipulativní charakteristika věci hlouběji než nějaká chyba v názvu nebo letopočtu?

Deníky Público či El País přinesly celkem jasné výhrady. V celé Frankově biografii například není řečeno, že šlo o diktátora a diktaturu, o represích, které provázely celé trvání režimu, takřka nepadne slovo. Občanská válka, která začala Frankovým pučem, vypadá takto: „Tři roky dlouhá válka mu umožnila porazit nepřítele, který zpočátku disponoval větší silou.“ Jistě, i tak to lze říci...

Nejde přitom o odtažité, výlučně španělské spory. Když se ptali našeho arcibiskupa Duky, jakou vidí alternativu k systému politických stran, zaznělo z primasových úst, že „už ve dvacátém století přišel papež Pius XI. s myšlenkou stavovského státu, kterou využil Francisco Franco ve Španělsku.“ Jiné návrhy nepadly, Duka pouze uznal, že „uvést ten model do praxe se mu tak docela nepodařilo.“ Tečka. Naštěstí i ve Vatikánu dostali rozum (a cit) dříve než v Praze a v závěru frankismu už nebyli k tomuto režimu zdaleka tak vstřícní.

Slova a věty

List Público nicméně vydal svůj kritický článek pod názvem Autoritario, no totalitario, což poukazuje na meze takovéto kritiky. Vytýká Suárezovi formulaci, že Franco instaloval „režim autoritářský, ale nikoliv totalitní“. Je to formulace smělá, nelze ji však jen tak odbýt; odborníci se pochopitelně neshodnou, nicméně Frankův režim nemusel naplňovat tu či onu definici totalitního režimu, ba ani fašismu, aby byl nemístně krutý a hloupý. Proto si myslím, že přehnané lpění na označeních, na slůvkách, nakonec nemusí věci prospět — a že vedle slov bychom měli mít na paměti celé věty, ba příběhy.

Takový příběh přináší — abychom se vrátili nad aktuální číslo Prostoru — text „Pravda o mém otci“, v němž Fausto Canales popisuje, jak frankisté v roce 1936 zatkli jeho nevinného otce ve vlastním venkovském domě, zastřelili ho a ostatky po třiadvaceti letech, dávno po válce, v roce 1959, odvlekli do právě inaugurovaného Údolí padlých.

Tisíce takto odvlečených otců tam dosud leží, jak říká Canales, vedle svého vraha, diktátora Franka. Pozůstalí se tedy snaží domoci ostatků svých příbuzných soudní cestou; soudce Baltasar Garzón (podle Zahradníka zkrátka „politizující soudce“), který těmto snahám vycházel vstříc, byl však zanedlouho suspendován. Příběhy tedy stále nejsou u konce.

Co charakterizuje frankismus lépe — slůvka jako „autoritářský“, „totalitní“, „fašistický“, nebo příběhy, jako je ten Canalesův? Počítat je nutno s obojím. Víme, že pouhé nálepkování protivníka coby „fašisty“ zpravidla nikam nevede.

Když Jerzy Buzek v europarlamentu hovořil o Havlových a Fragových zásluhách, ozvali se evropští liberálové. Buzek se prý chtěl tímto spojením zavděčit politickým přátelům (tedy španělské Lidové straně), a tak vymazal Fragovu fašistickou minulost.

Je to pravda, ale u tak kluzkého politika jako je Fraga lze slůvko „fašismus“ stokrát zpochybnit. Tedy na závěr raději celé věty, byť poněkud patetické, které napsal jeden španělský novinář na svůj blog:

„Pedro María Martínez, 27 let. Francisco Aznar, 17 let. Romual Barroso, 19 let. José Castillo, 32 let. Bienvenido Pereda, 30 let. Zahynuli 3. března 1976 v baskické Vitorii, když policie střelbou rozehnala shromáždění stávkujících pracovníků, které se konalo v kostele. Fraga byl ministrem vnitra, měl hlavní odpovědnost za policii, která začala střílet. Byla to pravda, když říkal ,Ulice jsou moje. Žádný z těchto zločinů se nikdy nedostal k soudu.“