V polovině ledna Evropský parlament uctil Václava Havla minutou ticha. Odcházející předseda Jerzy Buzek se však operativně zasadil o to, aby Havel svou minutu sdílel s dalším státníkem, zesnulým před pouhým dnem: s frankistickým ministrem Manuelem Fragou.

Zní to dost hrozivě. Pravda, pokud nemáme být k Havlovi servilní, pak se nebudeme vyhýbat otázce, zda se tito dva muži, ve svých vrcholných érách zcela nesouměřitelní co do postojů i životní situace, přece jenom v závěrečné fázi života nepřiblížili víc, než bychom čekali — tedy alespoň z hlediska politických dosahů.

Fragu jeho pragmatismus přivedl k odhození frankistické výbavy a  nakonec víceméně ke standardní neoliberálně-konzervativní politice, kterou pozdní Havel sice nadále kritizoval, avšak podporou jistých amerických projektů jí rozhodně nečelil. Ostatně José María Aznar, který po Fragovi převzal vedení španělské Lidové strany, stál po boku Václava Havla v nejedné iniciativě na mezinárodním poli.

Přesto je spojení těchto dvou osob skrze evropskou minutu ticha velmi nejapné. V době, kdy byl Havel pronásledován a vězněn coby kritik režimu, Manuel Fraga byl coby ministr vnitra odpovědný za policii, která kritiky režimu nejen pronásledovala a zatýkala, ale někdy i mučila nebo střílela, a to ještě rok po Frankově smrti.

Buzek mluvil o Fragovi jako o velkém státníkovi a klíčové figuře španělského přechodu k demokracii. Ano, Fraga u toho byl. Ale podobně by mohl mluvit třeba o KSČ jako o klíčové síle demokratizace Československa zkrátka proto, že jí nezabránila a v nových podmínkách se dokázala adaptovat. Řekl bych, že Fraga začal být demokratem až tehdy, kdy by ho podpora rozkládajících se starých pořádků zahnala na politický okraj.

Španělský Prostor

Těsně před smrtí obou státníků vyšlo 92. číslo revue Prostor, jehož 180 stran se téměř bez výjimky věnuje španělským tématům. V Prostoru se často objevují texty vycházející z pestrých ideových pozic, a proto jsem si nenechal ujít besedu při uvedení španělského čísla, které je z velké části zaměřeno politicky a pokouší se hledat paralely mezi nejnovějšími dějinami Španělska a Československa/ČR. Odcházel jsem potěšen, že čtveřice diskutérů neměla potřebu bagatelizovat hnutí indignados ani vězet ve sporech, zda byl lepší pozdní frankismus nebo normalizace, a pustil jsem se do textů.

Vedle článků literárních a kulturních, které se pohybují ve škále mezi recenzí filmu Biutiful (Zdena Mejzlíková) a reportáží (Anna Tkáčová), je zde i několik textů, které by rády přišly na kloub španělské identitě, ať už jde o příspěvky Josefa Forbelského nebo eseje přeložené ze španělštiny.