Při své třídenní návštěvě severních Čech o sobě dal Václav Klaus hlasitě slyšet. Přemýšlela jsem, kolik moudrého se toho od našeho prezidenta dozvím, probírala jsem se v těch dnech veřejnoprávními médii, sledovala jsem zpravodajství. Nakonec hlava státu nedorazila až do Šluknovského výběžku, kde je situace situace nejdramatičtější.

Místem setkání byla totiž města podstatně klidnější, která prošla od jeho poslední návštěvy výraznou proměnou k lepšímu, jak Klaus poznamenal při okoušení žateckého piva. Leč i zde se nevyhnul mnohdy záludným otázkám veřejnosti, týkající se nejpalčivějšího problému místních občanů s těmi „nepřizpůsobivými“. Cituji: „Co si myslíte o lidech, kteří raději pobírají sociální dávky, než aby pracovali?“ ptal se jeden z účastníků setkání za hlasitého potlesku přítomných. „Já si myslím asi totéž co vy, k tomu ani není moc co dodat,“ odpověděl Klaus a já předpokládám, že přitom zdvihl významně své obočí. „Rozumná sociální politika pro ty, kteří pomoc skutečně potřebují, je namístě. Musí to ale opravdu být naprosto výjimečná situace. Ale naše sociální politika není touto politikou, naopak je příliš štědrá a samozřejmě umožňuje některým lidem žít ze sociálních dávek, které jsou vyšší než minimální mzda. Stručně tedy takto. Sociální politice říkám ano, ale naší, myslím, že ne. Není přece možné brát vyšší dávky než je minimální mzda!“ — dodal přísně Václav Klaus.

Protože se jako poslankyně touto problematikou zabývám už řadu let a mám bohatou znalost života lidí v regionech, chtěla bych veřejnost seznámit s tím, co je vlastně minimální mzda.

Ta má ve vztahu k zaměstnancům a zaměstnavatelům dvě základní funkce, jejichž úkolem je docílení její vyvážené výše — jak z pohledu zaměstnance tak i zaměstnavatele: