Při své třídenní návštěvě severních Čech o sobě dal Václav Klaus hlasitě slyšet. Přemýšlela jsem, kolik moudrého se toho od našeho prezidenta dozvím, probírala jsem se v těch dnech veřejnoprávními médii, sledovala jsem zpravodajství. Nakonec hlava státu nedorazila až do Šluknovského výběžku, kde je situace situace nejdramatičtější.

Místem setkání byla totiž města podstatně klidnější, která prošla od jeho poslední návštěvy výraznou proměnou k lepšímu, jak Klaus poznamenal při okoušení žateckého piva. Leč i zde se nevyhnul mnohdy záludným otázkám veřejnosti, týkající se nejpalčivějšího problému místních občanů s těmi „nepřizpůsobivými“. Cituji: „Co si myslíte o lidech, kteří raději pobírají sociální dávky, než aby pracovali?“ ptal se jeden z účastníků setkání za hlasitého potlesku přítomných. „Já si myslím asi totéž co vy, k tomu ani není moc co dodat,“ odpověděl Klaus a já předpokládám, že přitom zdvihl významně své obočí. „Rozumná sociální politika pro ty, kteří pomoc skutečně potřebují, je namístě. Musí to ale opravdu být naprosto výjimečná situace. Ale naše sociální politika není touto politikou, naopak je příliš štědrá a samozřejmě umožňuje některým lidem žít ze sociálních dávek, které jsou vyšší než minimální mzda. Stručně tedy takto. Sociální politice říkám ano, ale naší, myslím, že ne. Není přece možné brát vyšší dávky než je minimální mzda!“ — dodal přísně Václav Klaus.

Protože se jako poslankyně touto problematikou zabývám už řadu let a mám bohatou znalost života lidí v regionech, chtěla bych veřejnost seznámit s tím, co je vlastně minimální mzda.

Ta má ve vztahu k zaměstnancům a zaměstnavatelům dvě základní funkce, jejichž úkolem je docílení její vyvážené výše — jak z pohledu zaměstnance tak i zaměstnavatele:

1. sociálně ochranná funkce minimální mzdy má ochránit zaměstnance před chudobou a umožnit mu žít na úrovni skromné hmotné spotřeby a sociálních kontaktů. Zaměstnavatelům má ochranná funkce minimální mzdy zajistit základní rovné podmínky mzdové konkurence (zabránit mzdovému podbízení domácích i zahraničních pracovních sil).
2. ekonomicko — kriteriální funkce minimální mzdy vytváří předpoklady pro příjmovou motivaci občanů k vyhledávání, přijetí a vykonávání pracovní činnosti, tj. pro zvýhodnění zaměstnanců prostřednictvím pracovního příjmu vůči osobám se sociálním příjmem. Pro zaměstnavatele představuje minimální mzda nejnižší úroveň nákladů na mzdy zaměstnanců. Zde je nutno také dodat, že mzda, plat a odměna z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr nesmí být nižší než minimální mzda. Minimální mzda je tedy nejnižší přípustná výše odměny, kterou je povinen zaměstnavatel poskytnout za práci zaměstnanci.

Kolik činí minimální mzda v České republice?

• 48, 10 Kč/hod. odpracovanou zaměstnancem
• 8 000 Kč/měsíc pro zaměstnance odměňovaného měsíční mzdou při týdenní pracovní době 40 hodin
• 90 % z minimální mzdy (tj. 7 200 Kč, resp. 43, 30 Kč/hod.) v případě, že jde o první pracovní poměr zaměstnance ve věku 18 až 21 let, a to po dobu 6 měsíců od dne vzniku pracovního poměru
• 80 % z minimální mzdy (tj. 6 400 Kč ) v případě, kdy jde o mladistvého zaměstnance
• 75 % z minimální mzdy (tj. 6 000 Kč, resp. 36, 10 Kč/hod. , kdy jde o zaměstnance , který je poživatelem důchodu pro invaliditu prvního nebo druhého stupně
• 50 % z minimální mzdy (tj. 4000 Kč, resp. 24,10 Kč/hod.) v případě, kdy jde o zaměstnance, který je poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně nebo mladistvého zaměstnance, který je invalidní ve třetím stupni a nepobírá invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně.

Tolik z nařízení vlády 567/2006 v o minimální mzdě a o nejnižších úrovních zaručené mzdy v platném znění zákoníku práce. Od ledna 2012 by však mělo dojít, podle ministra práce a sociálních věcí, k navýšení minimální mzdy z dnešních 8 000 na 8 400 až 8 500 Kč měsíčně. Současně s tím by se měly zvýšit i úrovně tzv. zaručené mzdy, tedy minimální tarify pro jednotlivé skupiny prací.

V tuto chvíli jsem zpět u otázek a budou další. Jsme opravdu s minimální mzdou schopni vyžít? V letošním roce, ale zejména v tom příštím 2012 a eventuálně v dalších letech, když se nás všechny řítí zdražení doslova všeho ze všech stran?

Jsme schopni vyžít se 48,10 Kč/hod. odpracovanou zaměstnancem a s 8 000 Kč/měsíc pro zaměstnance při týdenní pracovní době 40 hodin? Podle mého a mých blízkých, známých a řady dalších lidí, které jsem oslovila — nikoliv! Tomu také odpovídají sociální dávky, které však na rozdíl od minimální mzdy možnost a nutnost přežití zohledňují.

A vyvstávají další otázky: Kolik procent obyvatelstva v produktivním věku pobírá právě tuto opravdu minimální mzdu a proč nedosáhnou na vyšší příjem? Přitom se mnohdy, jak jsem se sama přesvědčila, jedná o kvalifikované lidi s odpovídajícím, ba dokonce i s vyšším vzděláním. To opravdu nemají na lepší pracovní pozici? Nebo je to tím, že lépe placené pozice zaměstnavatelé nenabízejí — nebo je mají jen pro své známé či vyvolené? Či je to tím, že pracovní místa v ČR jsou poptávkou pracovního trhu zcela a úplně zaplněná nebo už obsazená? Nebo je to tím, že zaměstnavatelé zařazují pracovní pozice jinak než by měli? Odpovědi neznám a nevím, zda se někdo těmito pracovně — právními vztahy zabývá. Odpovědět na ně by bylo víc než zajímavé.

A dále - nebylo by vůbec pro celý systém jednodušší, kdyby institut minimální mzdy byl schopný zajistit existenční minimum pro rodinu? Institut minimální mzdy dává totiž zaměstnavateli možnost uplatnit relativně malé náklady na pracovní sílu. Z tohoto hlediska bych snahu současného vedení státu o co nejnižší hranici této mzdy chápala.

Co z toho vyplývá? Co nejvíce minimálních mezd při vytváření určitých hodnot (výrobků, služeb) s co nejnižšími náklady znamenají co nejnižší odvody do „společné kasičky“ (státního rozpočtu). Zaměstnavatel takto získává více zisku, ale to „více“ známe i zde své pappenheimské při postupu jak „úspěšně“ zdanit - přinese v konečném výsledku pro stát, státní rozpočet podstatně méně. A když k tomu stát, jako „dobrý hospodář“ přidá snížení daní (rovnou daň), eventuálně jejich zastropování — máme systém, který u nás v současné době funguje!

Neměl by se tedy prezident Klaus raději ptát, proč jsou v naší zemi výdaje na život rodiny na úrovni Evropské unie nebo i vyšší, ale naše příjmy, např. ve srovnání se sousedním Německem, jsou až čtyřnásobně nižší? Přitom zdaleka — zatím — nejsme tak „ nekvalifikovaní“ , jak o nás, ještě v devadesátých letech hovořili naši tehdejší představitelé. Pokud by naše příjmy byly srovnatelné s těmi „evropskými“, tak bychom možná zjistili, že se zaměstnání a produktivní práce, fyzická i duševní, náležitě vyplatí.

A jsme opět u otázek. Čím to je, že jsme v takovém srabu? Pominu — li některé už obecně známé kauzy - je produktivita našeho hospodářství opravdu po dvaceti letech od sametové revoluce tak nízká? Nebo naši zaměstnavatelé jsou už tak nenasytní, že musejí držet naše platy „při zemi“, aby jejich zisky byly rok co rok stále vyšší?

Najít cestu ven z tohoto marasmu nebude snadné, pokud vůbec bude možné. Poučit bychom se však mohli z historie, kdy například Karel IV, známá to osobnost našich dějin, věděl, že když jeho poddaní budou mít co jíst, nebudou se mu bouřit. Proto byl také schopný se s nimi o svůj „zisk“ podělit při stavbě hladových zdí. Jsem ale poněkud v rozpacích, zda něčeho takového jsou schopni naši zaměstnavatelé, prezentovaní současnou vládou.