Etnický Čech

Hodně zvědavců se ptá, co vlastně je míněno pojmem etnický Čech. Na to mohou být různé názory. Lidé, kteří nejsou nacionalisty, to většinou chápou občansky: Čechem je kterýkoli občan České republiky, bílý, černý, žlutý, zelený, ba dokonce i Václav Klaus, jeho hradní hlásné trubky i chráněnci z podhradí…

Chápou národ jako pojem politický, nevnímají jej z nacionalistického či národoveckého pohledu, to přenechávají vyznavačům devatenáctého století a druhé republiky. A je třeba dodat: lidé, kteří národ chápou tímto způsobem, na to mají plné právo. Jestliže je někdo kvůli tomu okřikuje, jako by říkal: „Soudruhu, tvůj názor je špatný, protože je jiný než můj.“

V tom případě je tu ovšem nedostatek výrazů, jak pojmenovat ty lidi, kteří nejsou Romy, Židy atd., když Čechy jsou všichni občané. Občas zazní výraz „bílý,“ podle zásady, že nezáleží na výrazu samém, ale na tom, kdo, proč a jak jej říká. Když například řekne výraz „Cikán“ (Cigán) lidskoprávní aktivista, je to jistě vnímáno jinak, než když se jím ve svém vzletném projevu ohání kapesní fűhrerek Vandas.

Osobně nejsem z výrazu „etnický Čech“ příliš nadšen, ale dá se jím dobře a ve zkratce říci, co má člověk na mysli. A asi je pořád lepší než výraz Nerom — to zní tak trochu, jakoby ti, kteří nejsou Romové, byli něco méně, přestože to tak jistě není myšleno. Nebo slovo Gadžo, které někteří zvědavci pokládají za urážlivé. Máte-li kdo jiný nápad, kterak nepoužívat výraz „etnický Čech“ a být zároveň u hlediska občanského přesný, sem s ním, rádi jej uvítáme.

Invaze knedlíků do médií

O médiích jsem psal snad tisíckrát. Jsou to právě ona, kdo v podstatě nesvéprávným způsobem „informování“ vyvolávají vášně a neshody, jako teď na severu Čech. Romům slovo téměř zásadně nedávají, zato se na jejich stránkách producírují různí hlasatelé protiromského boje. Většina současných novinářů už dávno ztratila právo se takto nazývat. Nejde o žurnalisty, ale o ideové bojovníky za práva „většinové společnosti“.

Žena mi při jakési příležitosti před pár dny neprozřetelně řekla: „Ty můj novináři.“

Odvětil jsem jí: „Neříkej mi, prosím, novináři, takovou urážku si snad nezasloužím.“ A na tom si stojím i nadále.

V posledních deseti letech knedlíci doslova anektovali (měkké „i“ píšu kvůli životnosti těchto knedlů) sdělovací prostředky, počínaje ČTK a konče internetovými servery, jinak si jejich neeticky a neobjektivně pojaté zpravodajství ani nelze vysvětlit.