Ani se mi do toho nechtělo jít. Nikdy jsem nebyl v žádném duhovém pochodu. Už jen představa velkého davu lidí mě děsí. Ale díky panu Hájkovi jsem v poslední minutě cítil jakousi občanskou povinnost jít dát najevo, že česká veřejnost je tolerantní a má úplně jiné starosti než to, aby řešila, kdo se do koho zamiluje.

Když jsem dorazil na Náměstí Republiky, uviděl jsem, čeho jsem se trochu bál... Nevelké množství lidí a stahující se mračna s občasným deštěm, která by mohla další návštěvníky odradit. Ale už po několika chvilkách přihlížení jsem se uklidnil, protože jedinou „hrozbou“ byla partička křesťanů s ruským přízvukem hlásající, že mezi homosexuály není opravdová láska a že se člověk homosexuálem nenarodí, ale stává se jím.

S neúprosně se blížící třináctou hodinou, tedy startem celého průvodu, se „Republika“ zaplňovala nově příchozími stále rychleji. Několik minut po třinácté hodině, jako kdyby se otevřela přehrada a do ulice Na příkopech se vlila duhová řeka gayů, lesbiček, transsexuálů nebo z řad jejích rodiny a přátel. Nezapojil jsem se do žádné ze zúčastněných skupin, ale jako pozorovatel jsem celý průvod prošel několikrát od začátku na konec a zase zpět. Sledoval jsem nejenom účastníky proudu, ale zejména tváře veřejnosti přihlížející celé té oslavě.

Nejvíc jsem se bavil, když jsem se na dvacet minut zastavil u Jungmannova náměstí. Postával jsem mezi těžkooděnci a napočítal jsem celých 26 příznivců DSSS včetně jejich vůdce, Tomáše Vandase. Hned z kraje mě zaskočilo několik věcí. Zaprvé, že Vandas je takový, jak jinak to říct, než „malej prcek“ (dokonce menší než já sám — a takových lidí moc neznám...) Sám vím, jak my, malí muži s napoleonským komplexem, můžeme být jedovatí a nebezpeční.

Bylo zvláštní pozorovat pobavení v jeho očích a občasný úsměv na jeho rtech. Připomínal mi takového českého Mussoliniho. Druhá věc, která mě trochu zarazila, byla, že z těch příznivců DSSS bylo asi jen šest dospělých. Zbytek připomínal spíš partu vyholených chlapců teprve netrpělivě očekávajících občanský průkaz. Dva z těch dospělých jevili příznaky pokročilé cirhózy jater, další dva připomínali účastníky punkového koncertu z osmdesátých let, kterým po několikadenním alkoholovém maratonu zůstala v hlavě jen čtyři slova: „prasata, hnus, buzeranti“ a ještě jedno, kterému ani nebylo rozumět. Mimo jiné i proto, že jich jednoduše nebylo slyšet pod slovním protiútokem „Je nás více! Je nás více!“ valícího se z průvodu.

Další věc, která mě velmi mile překvapila, byla bezpečnost. Nejen to, že byla naprosto bezvadná a podchycená, velmi dobře zorganizovaná. Ale nikdo se nemusel tvářit na znechucené obličeje policistů — protože žádné nebyly.

Nedočkali jsme se nenávistných pohledů, naopak, spíš jsem měl pocit, že i sami pomáhající a chránící si celou akci užívali. I za to jsem vděčný.

Veškerou tu euforii, která mezi účastníky průvodu panovala, umocňoval nafialovělý opar obklopující úplněk. Celý den a celý průvod měl prostě náboj. Zdánlivě nepříjemný déšť vykouzlil nad Prahou duhu... Co je proti tomu pár desítek odpůrců vykládající si boží slovo po svém.

Euforie, entuziasmus a skvělá nálada po Praze kondenzovala ve spoustu dílčích oslav a bujarého veselí. Nikde jsem si nevšiml obscénního chování, sexuální obtěžování, ani veřejných orgií, před kterými zakonzervovaní, tedy pardon, konzervativní osobnosti varovaly. Praha byla tolerantní už od středověku, tak nevím, na jaké tradice se tedy Klaus, Hájek a Bátora odvolávají.

Duhová řeka se nakonec vlila na Střelecký ostrov, kde vařila díky dvěma hudebním stageím. Taneční i populární hudba bavily účastníky všech věkových kategorií. Rozevlátí chlapci, fotbalistky, kožeňáci, slečny a la Justin Bieber, medvědi... Když jste se zrovna nevlnili do rytmu hudby, mohli jste si zakoupit suvenýry z festivalu v barvách duhy, nebo i specifické pro různé podskupiny, jako např. Fetišisty, Medvědy, aj. nebo se poučit o coming outu, AIDS, psychice transgender lidí.

Prague Pride 2011 byla po všech stránkách obohacující akcí. Jedinou výtku bych, stejně jako spousta lidí, měl ke stánkům s pivem. Proto celá akce obohatila nejen účastníky o spoustu zážitků, ale i vietnamské obchodníky v okolí Střeleckého ostrova, kterým jistojistě stouply tržby. To byla ale jen drobná vada nijak nesnižující velmi kvalitě odvedenou práci organizátorů.