Burzovní indexy prudce padají a ceny zlata dále rostou. To znovu evokuje rok 2008, kterým se odstartovala současná krize. Píšu úmyslně současná, protože krize nikdy neodešla. Jen byla překryta některými specifickými opatřeními, které ale těžko mohly dlouhodobě fungovat.

Mělo by nás zarazit už jen to, že se již řadu měsíců v ekonomickém mainstreamu hovořilo o „křehkém oživení“. Tento eufemismus vlastně značí to, že není jasný růstový impuls a „růst“ má povahu buď krátkodobých vládních stimulačních programů, či tzv. vnějšího růstu.

Ať se dělo to či ono, situace na trzích práce zůstávala diplomaticky řečeno neradostná. Ne nadarmo se již řadu let používá pojem jobless growth, tedy ekonomický růst, který nevede k nárůstu pracovních míst. Sociální situace je navíc zhoršována škrtacími programy, které se povětšinou týkají právě sociálních systémů, příp. zahrnují ještě zvyšování nepřímých daní, které se dotýká právě těch nejslabších.

Krize, která plně vypukla v roce 2008 nemohla odeznít, protože politické elity se mylně domnívaly, že příčiny leží jen ve finanční sféře. Navíc se jim nepodařilo ani dospět k větším pokrokům v regulaci finančního kapitálu (spekulativních fondů), či ratingových agentur. To se jim nyní vrací jako bumerang.

Velmi brzy se v rámci fóra G20, sdružujícího dvacet nejdůležitějších světových ekonomik, ukázaly hluboké rozpory. Na jedné straně Spojené státy americké, které se (neúspěšně) pokoušely stimulovat ekonomiku různými balíčky a extrémem monetární politiky — tzv. kvantitativním uvolňováním. Jak ukazuje současný ekonomický vývoj USA, mnoho tato politika nepřinesla, snad jen mimo oslabování dolaru a tím pádem nárůstu cen komodit.

Spojené státy si ovšem musejí uvědomovat, že aplikují, či spíše aplikovaly hospodářskou politiku, která je pro ostatní země nemožná. Už jen proto, že nemají internacionální měnu číslo jedna a proto, že pro ně ratingové agentury nemají „slabost.“ Dluhové břemeno jednorázové stimulace (nejen v USA) již dále neumožňuje a bude závažně limitovat hospodářskou politiku. Škrty bez navýšení daní pro nejbohatší dovrší nejen destrukci ekonomiky, ale celé společnosti.

Na druhé straně Německo kladlo od počátku krize důraz na včasnou exit strategy, tedy ukončení stimulačních programů, ale také na fiskální konsolidaci. Tato krajina už zhruba deset let provozuje politiku mzdové deflace. Jak uvádí nejnovější analytický materiál ILO Global wage report 2010/2011, v Německu v posledních deseti letech reálné mzdy klesly o 4,5 %!

Zásadní růstová komponenta pro Německo je tak čistý export. Tato strategie vnějšně orientovaného růstu a omezení domácí poptávky vyvolala v minulém roce tzv. měnové války, neboli řetězec velmi nebezpečných a Velkou Depresi 30. let evokujících kompetitivních devalvací. Zcela aktuálně je to Japonsko, které cíleně oslabuje hodnotu jenu. Kancléřka Merkelová, která má sklon vydávat německou hospodářskou politiku za vzor hodný univerzálního napodobení, si zřejmě neuvědomuje, že každá země skutečně nemůže mít přebytky obchodní bilance.

Skutečné příčiny krize, tedy obrovský nárůst nerovnosti a globální nerovnováhy, jsou zapomenuty. Současná hospodářská politika hlavních západních zemí je děsivým déjà vu — opakuje a dokonce zesiluje přesně ty ekonomické nerovnováhy, které krizi vyvolaly.

Jak USA, tak Německo provozovaly hospodářskou politiku, která není udržitelná ani pro ně samotné, natož pak pro ostatní západní země.

Ale nezapomínejme, že navzdory problémům v rozvíjejících se zemích je toto převážně krize Západu. Neschopnost ji řešit, či lépe neschopnost pochopit její pravé kořeny, ukazuje, že se nacházíme v období odchodu západní civilizace z výsluní. Není ale potřeba truchlit — konec jedné éry znamená vždy začátek jiné a je na nás se pokusit, aby byla humánnější, udržitelnější a vyváženější než ta předešlá.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.