Čilá diskuse o komplotech, mocenských tazích ale i naději na demokratičtější systém zaměstnává od minulého týdne všechna zpravodajská média v Turecku. Na jedné straně se píše se o hrozbě islamizace, nové prezidentské diktatury či zákulisních hrátkách. Na druhé zároveň o reformách, žádoucí výměně kádrů nebo dokonce Nové republice.

Podnětem k debatě se stala rezignace nejvýše postavených generálů, k níž došlo v pátek. Vojenští velitelé mají v Turecku tradičně a také ze zákona postavení strážců sekulárního charakteru zřízení. Nyní jsou ale nejvyšší místa prázdná. K vládě kritičtí komentátoři se přitom obávají, že stávající premiér Recip Tayyip Erdoğan hodlá funkce obsadit svými stoupenci, kteří nebudou bránit změnám k tu autoritářštějšímu, tu islamističtějšímu zřízení.

Odchod oznámili celkem čtyři generálové: vrchní velitel pozemních sil Erdal Ceylanoğlu, vrchní velitel letectva Hasan Aksay, vrchní velitel námořnictva Uğur Yiğit a především náčelník generálního štábu Işık Koşaner. Odůvodnili jej vtažením kolegů a podřízených do „zmanipulovaného a zpolitizovaného procesu“, v němž čelí obvinění z přípravy protivládního puče, a také „nemožností takto osočené bránit“ proti bezpráví a „lživé propagandě médií“.

V Turecku probíhá v současnosti podobných procesů několik, přičemž v jednom z těch straších — takzvané kauze Balyoz (případu Sledgehammer, Perlík) — bylo právě v pátek 29. července vzneseno nové obvinění proti 22 lidem. Šest z nich představují jiní generálové a podle dosud nepotvrzených informací je mezi nimi i jeden člen Nejvyšší vojenské rady (YAŞ) — hlavního vojensko-politického orgánu ve státě.

Reakce a další vývoj

Rezignace nejvýše postavených velitelů turecké armády vyvolala řadu protichůdných reakcí. Zatímco prezident Abdulláh Gül z Erdoğanovy Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) prostě oznámil, že rozhodnutí generálů „respektuje“ a že tři z nich „byli již stejně ve věku pro odchod do výslužby“, vedení hlavního opozičního uskupení (Republikánské lidové strany — CHP) označilo událost za „vrchol každodenní kampaně“, kterou se vláda snaží „diskreditovat tureckou armádu“.

Druhá z opozičních stran — nacionalistická Strana národní akce (MHP) — vyhodnotila událost jako „vrcholný projev vládní neschopnosti“. Poslední parlamentní uskupení — prokurdská Strana míru a demokracie (BDP) — zas v aktu uzřela, slovy předsedy Selahattina Demirtaşe, příznak, že Turecko může existovat i bez „armádního poručnictví“, třebaže „ke skutečné občanské demokracii má ještě daleko“.

Média událost potom vyložila věrně dle zaměření své redakce: republikánská jako důkaz, že se premiér snaží pozvolna usurpovat veškerou moc; přísně sekulární jako vzrůst hrozby islamizace země; mírně provládní jako důležitou, leč nijak popuzující událost. Západní analytiky přitom zaujal zejména komentář Aslı Aydıntaşbaşové z deníku Milliyet. Dle této známé přispěvatelky newyorkských Timesů jde „prakticky o konec zvláštního postavení armády v turecké demokracii“ a o „symbolický okamžik, v němž první turecká republika končí a druhá začíná“.