Čerstvé agenturní zprávy: V Německu vyslýchali občana, který konvertoval k islámu a nacvičoval si letecký útok na budovu spolkového sněmu. Mělo by jít o útok podobného druhu jako 11. září 2001 v New Yorku a Washingtonu. Rabínský soud ultraortodoxních Židů v jeruzalémské čtvrti Me’a Še’arim odsoudil k smrti psa za to, že byl převtělením sekulárního právníka, který zdejší rabínský soud obtěžoval před dvaceti lety. Vykonání rozsudku bylo svěřeno dětem, kterým ale pes utekl. Na Slovensku byla umístěna další pamětní deska válečného zločince Josefa Tisa. Na Martinském hřbitově v Bratislavě však byl již roku 2007 odhalen jeho pomník s nápisem „Obětoval život za víru a národ“.

Když to čtu, je mi líto, že se o mně ví, že mám něco společného s náboženstvím. Nechci být spojován s něčím takovým. Byla by tu však možná výmluva. Taková jsou prý jen některá náboženství. Uvedené příklady se týkají tří náboženství označovaných společně jako abrahámovská. Jsou spíše prorocká než mystická, tedy neodvádějí pozornost od pozemských záležitostí do nebeských a duchovních výšin či hlubin. Společnou postavou všech tří je praotec Abrahám, muž oddané víry.

V těchto  monoteistických náboženstvích platí: jediný Bůh — jediná pravda — jediná pozemská reprezentace této pravdy. Víra je tam prakticky spíš poslušností vůči poučkám a pokynům náboženské autority. Autority psané, tedy text Bible, nebo autority živé, u které obvykle splývá role neomylného učitele s rolí vůdce. Vědecky se mluví o autoritě kognitivní a deontické a o jejich přerůstání v moc nad lidmi. Může jít o slepou fundamentalistickou poslušnost textům nebo oddané vykonávání pokynů kléru. To je základ náboženského sektářství. Směřuje to k náboženskému extremismu, o kterém denně se zahanbením čtu a slyším v médiích.

Obyvatelé západního světa prchají před nebezpečími monoteistických náboženství do duchovních směrů indického původu. Proto dnes máme mezi sebou mnoho jogínů, pro něž jóga všem náboženstvím předchází a je to spíš systém péče o sebe a seberealizace. Jiní obdivují a oslavují boha, který sestoupil na zemi mimo jiné v podobě Krišny. Jiní se na pomezí náboženství a filosofie kochají v jednotě všeho lidského a kosmického, átmanu a brahmanu. Svůj výběr sympatických prvků indických tradic zasazených do západního myšlenkového rámce srovnávají s tím, co je na judaismu, křesťanství a islámu nejhoršího.

Pravděpodobně nejrychleji roste v západním světě buddhismus. Muslimové přibývají v Evropě a Americe zřejmě rychleji, ale následkem přistěhovalectví. Buddhismus si rychle získává obyvatele domácího původu. Mnoho dřívějších křesťanů a Židů, a ovšem také dost dřívějších ateistů a lidí nábožensky lhostejných se stává buddhisty. Toto náboženství vyhovuje lidem unaveným náboženstvími západního světa, protože se někdy prezentuje jako nenáboženská cesta. Někomu stačí, že v buddhismu nehrají bohové žádnou důležitou roli. Buddha je člověk, ale je učitelem bohů i lidí. Je možné se zrodit v některé ze šesti možných říší. Ke konečnému vysvobození je lepší narodit se jako člověk než jako bůh.

Na buddhismu je pro nové buddhisty sympatické i to, že nepředpokládá slepou víru. Pochopitelně na počátku cesty člověk nezná pravou povahu skutečnosti a cestu vedoucí k probuzení a měl by důvěřovat Buddhovi, jeho zákonu a společenství, které tímto zákonem žije. Ale po víře následuje poznání. Zejména západním lidem se připomíná Kalama Sutta, pojednání z buddhistického kánonu, ve kterém Buddha svým posluchačům doporučuje, aby se nebáli pochybovat a mít nejistotu, že vše, co jim říká, si mají ověřovat. Že nic nemají pokládat za trvale přijatelné jen proto, že jim to říká on, Buddha.

Buddhismus tak může zachraňovat dobré jméno náboženství. Není však i zde srovnáváno to nejlepší z buddhismu s tím nejhorším např. z křesťanství? Můžeme si všimnout např. toho, že v japonských dějinách několikrát mezi 12. a 19. stoletím se císař reprezentující tradiční japonské náboženství stal pouze symbolickou postavou. Moci se chopili vojenští diktátoři, šógunové, jejichž zázemím byl buddhismus. Bojovnická společenská vrstva samurajů byla zázemím pro zenový buddhismus. To se svým způsobem vrátilo za 2. světové války, kdy významní zenoví opati podporovali militaristický režim, který byl ve spojeneckých vazbách s nacistickým Německem. Sebevražední letci kamikadze se na svůj osudový let připravovali zenovou meditací. Jsou také popsány případy, kdy srílanské vládní vojsko obsadilo hinduistickou tamilskou vesnici, a vojáci postavili ke zdi všechny místní muže a nařídili jim recitovat buddhistickou sútru. Když to nedokázali, všechny je postříleli.

Skeptická přehlídka náboženských směrů by nás mohla vést k tomu, co už zřejmě udělala většina českého obyvatelstva, k rozloučení s náboženstvím. Uvidíme ke konci roku, jaké výsledky v tomto směru přinese letošní dubnové sčítání lidu. Ale zatím lze zhruba říct, že dvěma třetinám obyvatel je náboženství lhostejné nebo ho výslovně odmítají. Neví se to přesně, ale převládá zřejmě náboženská indiference a jisté nové místo zaujme víra bez náboženské příslušnosti, což je nová možnost, kterou dřívější sčítání neposkytovala.

Být deklarovaným ateistou není v tomto směru žádné vítězství. O oficiální ideologii, která veřejným institucím a různým skupinám obyvatel náboženství zakazovala a jinak je omezovala a kontrolovala, víme za čtyřicet let jejího působení u nás dost na to, abychom v ateismu hledali záchranu a oporu. Hromadné vraždění pravoslavných mnichů a kněží a také sibiřských šamanů v Rusku za občanské války nebo systematické vybíjení římskokatolických kněží ve Španělské druhé republice (1931 — 1939) brání hledat oporu tam.

Chtěl bych přes všechno toto náboženství hájit. Ne náboženské instituce, ne doktrínu, která se prosazuje proti konkurenčním naukám. Chtěl bych hájit, že život má hloubku. Že život není náhoda. Že vše nezačíná a nekončí neúprosným mechanismem příčin a následků, nýbrž existuje prostor svobodného rozhodování. Chtěl bych přesvědčení, o kterém si myslím, že může inspirovat ke změně nešťastných současných poměrů, nazvat humanismem. Jsem ale přesvědčen, že člověk je schopen překročit danosti, překročit to, co je mu dal Bůh nebo příroda. A takový humanismus potřebuje základ a oporu. Není náhodou, že humanismus byl formulován na křesťanské bázi. Odvážně ve sporu s vládnoucí ideologií ho formuloval Giovanni Pico della Mirandola (1463 — 1494) a Erasmus Rotterdamský (1467 — 1536). Spojili biblickou tradici (která má pokračování v Koránu) a tradici antickou. Tato inspirace dnes ožívá. Když vidím tuto možnost, stud mne opouští.