O nás (máme na to řídit stát?)

Robert Bartoš

Demokracie vyžaduje schopnost věcné diskuse, pádných argumentů, přiznání lepšího názoru tomu druhému, odchod poté, co mi bylo prokázáno mravní selhání, bez vytáček, bez výmluv, bez zbytečného chytračení a taktizování. Dokud se tomu nenaučíme, nebude lépe.

V roce 1925 uvedly Národní listy tuto myšlenku Josefa Pekaře: „Smysl českých dějin je, že Čechové, kdykoli se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí v vzápětí nedostatkem rozumné umírněnosti — a to jak v oboru života politického, tak duchovního“.

V roce 1989 padl předchozí režim a objevili se apoštolové nové víry, o níž sotva kdo měl u nás ponětí. Oni však věděli, kam míří. Kapitalismus nastavil tvář možnosti vlastnit a brnknul o strunu chtivosti. Národ, po celá desetiletí udržován ve větší či menší míře chudoby, se nastartoval. Hesla neoliberalismu: "daně jsou trestem pro pilné", "sociální stát je rájem nicneděláků", "privatizace coby lék na vše", individualismus, preference nejbohatších, odmítání solidarity, diskreditace levice a odborů hlásaná Klausem, Třískou, Ježkem zněla pro uši většiny národa jako rajská hudba. Už diktatury nás naučily starat se jen a jen o vlastní prospěch, protože ti nahoře nestáli za nic. A nyní se ze sebestřednosti stala dokonce oficiální doktrína. Touha mít, něco vlastnit, byla silnější než empatie, obyčejný lidský soucit, ohled na život lidí kolem nás a na nás závislých, solidarita bohatých s chudými, silných se slabými. Byl to vítr, který přímo nadouval plachty nové ideologie a sfoukl vše, co se mu postavilo do cesty. Přišlo tsunami materialismu. Společnost začala žít gladiátorským zápasem. Nejsilnější bere vše. Co se samo není schopné financovat, nemá právo existovat. Soutěž o hmotu na život a na smrt. Se všemi důsledky. Dětmi na drogách, starci vyhnanými z obydlí, sprostotou jazyka i vztahů. Atmosféru 90. let lze stěží vyjádřit lépe, než jak to popsal v jedné své písni Karel Kryl: "Jíst, pít, rouhat se víře, pak sedět v díře nějaký rok / jíst, pít, co hrdlo ráčí, vždyť osud stáčí už poslední rok." Oficiální propaganda to bagatelizovala tím, že si každý chudák za svou bídu může sám. On se přece nesnaží. A takové heslo se ujalo. Zmírňovalo totiž pocit spoluviny. Zaplašilo záblesk špatného svědomí z toho, že žebráka odvezou biřici za město a kamsi ho pohodí (ZDE), nepohodlný pocit, že stařík z důchodu nezvládne zaplatit bydlení a lékařskou péči.

×
Zkopírovat odkaz Vytisknout
Diskuse
JS
Jiří Silný
June 12, 2011 v 15.27
Pěkná ukázka
oblíbeného českého žánru, který se objevuje ve dvou formách: a) jsme oběti dějin a nemůžeme proto ukázat, co dokážeme b) jako oběti dějin máme pokřivené páteře a nedokážeme si vládnout. Něco na tom je (skoro na všem něco je) ale zásadní problém mám s tím "my". Do autorova "my" (tj. ti kdo musí měnit své myšlení směrem k větší humanizaci a narovnávat svou mravní pokřivenost) nezařazuji ani sebe ani spoustu jiných, které znám. Kapitalismus se v této zemi podařilo obnovit více méně podvodem na voličích, což se dá poznat při zkoumání dobových dokumentů z devadesátých let, např. slavného projevu Václava Havla. Ovládnutím ekonomiky, médií a školství nové elity zabránily jakékoli debatě o směřování spolenčnosti. Ve srovnání s jinými zeměmi s podobným osudem není situace české občanské společnosti nijak tragická. Zatímco v katastrofálně chudnoucích pobaltských zemí téměř žádný odpor občanů neexistuje a v Maďarsku politiku ovládá extrémní pravice, u nás konečně dochází k aktivizaci demokratických a levicových proudů společnosti. V českých dějinách se tak děje, když jsou lidé přesvědčeni, že angažovat se má smysl, že je naděje na změnu. Ten čas podle všeho nastal a defétismus není na místě.
Roman Kanda
June 12, 2011 v 22.23
Balkán
Ta závěrečná poznámka o demokracii balkánského typu je poměrně nevkusná. K takovému povýšenectví není z principu důvod nikdy - a v našem případě to obzvlášť bije do očí.
Michal Špína, komparatista
June 13, 2011 v 2.30
mrav
Když se někde slovo "mravní" opakuje tak často jako tady, je nutno mít se na pozoru. Nemyslím si, že by dejme tomu otázka, zda je student zákazníkem, byla spíše mravní než politická, a že by existovaly nějaké jedny ideální mravy, jejichž dodržování by nám říkalo, že student zákazníkem není a že má studovat bezplatně. A podezřelý je i záměr změnit své myšlení směrem k větší humanizaci: co by to mělo být?

Těžko lze držet tezi, že tam, kde mají kvalitnější demokracii, jsou prostě lidé mravnější, čili menší svině, nebo humanizovanější, čili víc lidi. Z článku by totiž vyplývalo, že na Balkáně větší svině jsou, což odmítám.
Stejně tak voliči garnitur, které jsou původci dějů v článku tak podmanivě popisovaných, nebyli tak často nemravové nebo svině, ale lidé politicky dezorientovaní -- nemyslím teď ani tak na ose vpravo-vlevo, ale ve sféře politična vůbec. Pak i "dobří lidé" volí nejrůznější sympaťáky -- Schwarzenberga, Berlusconiho nebo třeba Tuđmana.