V roce 1925 uvedly Národní listy tuto myšlenku Josefa Pekaře: „Smysl českých dějin je, že Čechové, kdykoli se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí v vzápětí nedostatkem rozumné umírněnosti — a to jak v oboru života politického, tak duchovního“.

V roce 1989 padl předchozí režim a objevili se apoštolové nové víry, o níž sotva kdo měl u nás ponětí. Oni však věděli, kam míří. Kapitalismus nastavil tvář možnosti vlastnit a brnknul o strunu chtivosti. Národ, po celá desetiletí udržován ve větší či menší míře chudoby, se nastartoval. Hesla neoliberalismu: "daně jsou trestem pro pilné", "sociální stát je rájem nicneděláků", "privatizace coby lék na vše", individualismus, preference nejbohatších, odmítání solidarity, diskreditace levice a odborů hlásaná Klausem, Třískou, Ježkem zněla pro uši většiny národa jako rajská hudba. Už diktatury nás naučily starat se jen a jen o vlastní prospěch, protože ti nahoře nestáli za nic. A nyní se ze sebestřednosti stala dokonce oficiální doktrína. Touha mít, něco vlastnit, byla silnější než empatie, obyčejný lidský soucit, ohled na život lidí kolem nás a na nás závislých, solidarita bohatých s chudými, silných se slabými. Byl to vítr, který přímo nadouval plachty nové ideologie a sfoukl vše, co se mu postavilo do cesty. Přišlo tsunami materialismu. Společnost začala žít gladiátorským zápasem. Nejsilnější bere vše. Co se samo není schopné financovat, nemá právo existovat. Soutěž o hmotu na život a na smrt. Se všemi důsledky. Dětmi na drogách, starci vyhnanými z obydlí, sprostotou jazyka i vztahů. Atmosféru 90. let lze stěží vyjádřit lépe, než jak to popsal v jedné své písni Karel Kryl: "Jíst, pít, rouhat se víře, pak sedět v díře nějaký rok / jíst, pít, co hrdlo ráčí, vždyť osud stáčí už poslední rok." Oficiální propaganda to bagatelizovala tím, že si každý chudák za svou bídu může sám. On se přece nesnaží. A takové heslo se ujalo. Zmírňovalo totiž pocit spoluviny. Zaplašilo záblesk špatného svědomí z toho, že žebráka odvezou biřici za město a kamsi ho pohodí (ZDE), nepohodlný pocit, že stařík z důchodu nezvládne zaplatit bydlení a lékařskou péči.

Ale může to takhle jít dál? Může se společnost rozdělit na tři části, aniž by to mělo vliv na její další existenci? Jednu početně miniaturní, topící se v luxusu, druhou velikou, stále ještě žijící dobře, ale se zhoršujícím se trendem a potom dolní lid, který nocuje v parcích a obědvá z popelnic? Může to tak pokračovat, aniž by došlo ke pnutí, hrozícímu explozí? Nevyskočí na náměstích radikální šíbři, slibující všem cokoliv jen za to, že je zvolíme? Můžeme napínat strunu mezi těmi, co mají, a těmi, co nemají, donekonečna? Asi těžko. Je nutné, abychom přemýšleli nejen o hromadění majetku, ale podívali se, jak na tom jsou ti nejchudší nebo tělesně postižení a odložené děti. Vyspělost společnosti se měří podle úrovně těch nejchudších.

Jistě. Vídám velmi milé, ochotné, soucítící mladé lidi. Angažují se v nejrůznějších spolcích, občanských iniciativách a sdruženích, která pomáhají potřebným. Ale stačí to? Zvlášť když úmyslně snižujeme daně nejbohatším a tudíž máme k dispozici stále méně prostředků na zajištění potřebných. Ve zmanipulovaných výběrových řízeních se politici s byznysmany rozdělí o kořist z našich společných peněz, a vzniklý deficit se potom zalepuje hojením se na celé společnosti, zvláště krutě pak na tělesně postižených. Ukryté za mlhou „reforem" jsou dravčí zájmy penzijních fondů, kteří se již těší, jak narazí soudek státního rozpočtu a ochromí současný důchodový systém.

Peníze jsou jistě důležité, ale nelze na ně převádět vše. Nebo řečeno jinak. Všechno na světě není zboží. Je správné, aby zdravotní péče byla poskytována podle výše bankovního konta? Neměl by každý bez výjimky na základě pojištění dostat tu nejlepší péči, která existuje? Je správné, aby se vzdělání kupovalo? Je student opravdu „zákazník“? Nezískává se snad certifikát vzdělání na základě píle a znalostí? Copak není rozdíl mezi zbytností bydlení a televizoru? Je soukromá sféra opravdu s to zajistit všem veškeré potřeby společnosti? Anebo je princip maximalizace zisku platný jenom v některých oblastech, a v jiných, těch životně důležitých, má a musí zmírňovat tvrdost trhu stát, právě proto, aby doprava, zdraví, základní vzdělání bylo dostupné pokud možno všem?

Společnost, kde se vyhazují lidé těmi nejpodlejšími způsoby z bytu na chodník, společnost, která provádí exekuce na sociální dávky nebo exekučně zabaví byt nevinným starcům (ZDE), obírá invalidy o tak jako tak ubohou podporu, kde lékaři připomínají spíš dealery farma průmyslu, profesoři opisují práce a právníci si kupují tituly, prezident krade propisky, úřady dávají souhlas s bouráním památkově chráněných budov, o rozmanitých zlodějských klauniádách našich politiků nemluvě, je mravně velmi podivná. Zdá se, že se stejnou vervou, s níž jsme se pustili do hromadění hmoty, budeme v příštích desetiletích muset kultivovat duši, abychom napravili to, co způsobilo materiální tsunami. Povrchní, čistě pragmaticky orientované myšlení bez schopnosti sebereflexe nás nedovede nikam. Naše názorová zaostalost, apriori negativistické postoje vůči všemu novému jak v ekonomice, tak v ekologii, jsou jenom projevem národa, který žil neustále v poddanských podmínkách. Byl zvyklý na to, že vrchnost řídila věci obecní, a „dolní lid“ kritizoval, posmíval se a ničeho se neúčastnil. Shora přicházel jenom útlak, nesmysly a nemravnost. To zplodilo v našich hlavách nedůvěru a spustilo sebeochranný mechanismus. Mít nadosobní ideu, sami řídit stát, chovat se mravně a převzít zodpovědnost za svá rozhodnutí nejsme zvyklí. S výjimkou dvaceti let, země neměla svou elitu, jednající na bázi alespoň minimálního étosu. Zvykli jsme si coby národ plebejský rafinovaně zneužít cokoli a toto myšlení u nás přetrvává dodnes. Jakoby se z našich hlav vypařila schopnost nadchnout se pro ideál, nezištně sledovat veřejně prospěšnou ideu a dotáhnout ji do konce. Nejsme schopni ani nahlédnout své chyby a mravní prohřešky. Místo toho se spojíme s kamarády na vlivných místech, abychom zničili toho, kdo nás právem obvinil.

Téměř by se dalo říct, že naše geneticky předávaná hašteřivost o podružnostech nám znemožňuje dát sami sobě rozumné zákony. Jakoby nás vždy nějaká podivná síla táhla k iracionálním, bludným a extrémním názorům. Ve společnosti, kde vládne duch zneužívání a obcházení čehokoliv, musí docházet k masovému porušování pravidel, ale zároveň i neochotě tato selhání trestat. Domyšleno do konce: Pro mravně nemocnou společnost nemají pravidla de facto žádný smysl. Pravidla neboli zákony mohou fungovat jen tehdy, pokud občané a instituce (justice) jsou ochotni tato pravidla ctít. Anebo jinak řečeno: Aby občan mohl souznít se svým státem, musí mít pocit, že stát spravedlivě trestá to, co trestu hodné jest. Avšak k prosazení práva patří také trochu osobní statečnosti, a tady jak známo už za Rakouska platili Češi za „muže ducha bázlivého“. Proto všude chaos, nespravedlnost a anarchie. Záchranou pro nás je existence EU, z níž přichází ratio.

Facit: Dokud nezměníme své myšlení směrem k větší humanizaci a nenarovnáme svou mravní pokřivenost, bude se u nás dělat i nadále provinční, asociální, zpátečnická, dětinská a přikrádačská politika bez jakékoliv schopnosti politiků překročit stín osobního prospěchu. Demokracie znamená chvíli mluvit a chvíli naslouchat. Je to schopnost věcné diskuse, pádných argumentů, přiznání lepšího názoru tomu druhému, odchod poté, co mi bylo prokázáno mravní selhání, bez vytáček, bez výmluv, bez zbytečného chytračení a taktizování. To, že máme parlament a jakous takous dělbu politických mocí, ještě není demokracie. Maximálně tak balkánského typu.