Vážené přítelkyně a vážení přátelé,

v předvečer šestatřicátého sjezdu ČSSD se k Vám obracíme se zdvořilou žádostí, abyste po sjezdu, pokud možno do dvou týdnů, odpověděli na čtyři otázky:

Co si myslíte o vyznění šestatřicátého sjezdu strany?

Očekáváme co nejsevřenější úvahu o tom, zda a v jakém smyslu sjezd splnil či nesplnil Vaše osobní očekávání a naděje. Odpověď na tuto otázku představuje všeobecný rámec tří otázek, které autoři ankety vyhodnotili jako neuralgické body současného sociálnědemokratického myšlení:

1. Domníváte se, že v ČSSD existuje svár o evropskou orientaci?

2. Co soudíte o aktuální kritice sociálnědemokratické strany zleva?

3. Co soudíte o strategii širokého spojenectví sociálních demokratů s pokrokovými liberály, křesťanskými demokraty a zelenými všeho druhu?

Anketou oslovujeme členy předsednictva a stínové vlády, členy poslaneckého klubu, senátory a evropské poslance. Vyhodnocením odpovědí na tyto otázky chceme zahájit přípravy na programovou konferenci, která je plánována na podzim tohoto roku.

(1) Odpověď na uvedené otázky by Vám měly usnadnit texty, které v závěru předsjezdové kampaně zpracovali Bohuslav Sobotka a Michal Hašek a čtyři volné rozhovory uspořádané autory ankety v jejím „pokusném“ kole s Jeronýmem Tejcem a Milanem Urbanem, Jiřím Dienstbierem a Zdeňkem Škromachem (první dva byly uveřejněny ve Zpravodaji MDA 1/2011, druhé dva v čísle 2/2011). Jeden každý z vás odpovídá samozřejmě zcela svobodně a za sebe.

Zdůrazňujeme to na pozadí skutečnosti, že předsjezdová diskuse potvrdila potřebu proměnit sociální demokracii v ideovou stranu ofenzivního typu. Nejde ovšem o reflexi zcela jasnou a vyhraněnou, ale o sílící trend, v němž se zrcadlí přesvědčení, že sociální demokracie, která chce úspěšně čelit stále troufalejší a riskantnější pravicové demontáži sociálního rozměru demokracie, se musí změnit. Že musí jít „do sebe“, musí pochopit, v čem tkví její „kořeny“, čím jsou diktovány předpoklady její ideové obnovy, tj. její proměny ve stranu „nové generace“ (Hašek) či „nového století“ (Sobotka).

(2) Klíčem k proměně sociální demokracie v ideovou stranu ofenzivního typu je jasná vize budoucnosti: pro Masaryka, jehož jméno nese naše akademie, to byla vize přerodu staré buržoazní demokracie ve vyšší formy a stádia demokracie humanitní. Tak zformuloval odkaz Tomáše Masaryka Edvard Beneš ve svém projevu nad Masarykovou rakví.

Tento odkaz zavazuje nejvíc sociální demokraty; a jeho aktuální význam tkví v tom, že míří proti přízemnímu pragmatismu, pro nějž je dějinné a teoretické myšlení věc nepraktická. Účtem za to je upadající prestiž současných politických elit i autority parlamentu a parlamentní demokracie vůbec.

Právě na tomto aktuálním pozadí je třeba číst větu: Nevím, kde by nicotná a falešná fráze o rozdílu mezi teorií a praxí byla tak běžná jako u nás. Narazíme na ni v doslovu k Masarykově České otázce z roku 1895. Troufáme si tvrdit, že jde o postřeh, který je dnes ještě aktuálnější než v době, kdy byl vysloven.

(3) Masarykův důraz na potřebu co nejtěsnějšího spojení teorie a praxe není profesorský vrtoch, ale krédo ofenzivně myslícího politika, který věděl, že „myšlení bolí“; zvláště, jde-li o myšlení politické, tj. o myšlení, v němž se promítají zájmy formované monumentálními dějinami.

Z hlediska úsilí o přerod sociální demokracie v ideovou stranu ofenzivního typu má proto klíčový význam otázka evropská. To vůbec neznamená, že témata týkající se kritiky sociální demokracie zleva a otázka našich spojenců jsou v principu méně „neuralgické“, méně bolestné. Ale ze své povahy jsou podřízeny otázce přerodu Evropské unie v demokratickou velmoc směřující od nižších forem a stádií demokracie k její formě vyšší — k společensko-politickému řádu, pro nějž, jak už bylo řečeno, Masaryk razil slovo o demokracii humanitní.

Kritickým momentem tohoto přerodu v daném okamžiku je krize eurozóny a svár o nový a vyšší typ společné hospodářské politiky, řečeno jinak o nutnost „hospodářské vlády“, která by ji překonala do hloubky, a po všech stránkách tak zpevnila i integraci politickou. Tato vize nemá alternativu. Pokud za alternativu nebudeme považovat destrukci společné evropské měny, postupný rozpad všech integračních procesů v Evropě i ve světě a destrukci naděje na zvládnutí známých rozporů, jimiž oplývá soudobé stádium lidské civilizace, naději na „blahodárné světové vládnutí“ nevyjímaje.

(4) Na pozadí těchto tlaků a protitlaků lze snadno porozumět paradoxu, který ve své odpovědi na první otázku ankety vyjádřil Bohuslav Sobotka: proevropskou orientaci ČSSD, která je v jistém smyslu pevnější než kdykoli jindy, provází zbytečná rezignace na úspěšnou ofenzivu proti euroskeptické české pravici vedené hlavou státu.

Tomuto deficitu, deficitu rozhodného politického vůdcovství nelze plně porozumět, pokud jej nepochopíme v kontextu všech zvláštností současné mezinárodní a světové situace. Význačným předpokladem tohoto porozumění je uznání skutečnosti, že otázka národní nezávislosti a suverénní státnosti relativně malých zemí ve světě — v němž v jistém smyslu mají a nemohou nemít rozhodující slovo velmoci se svými „národními zájmy“ — není a nemůže být „pasé“.

Programové deficity v tomto směru podvazují ofenzivní sílu evropské demokracie a otvírají prostor ještě mocnější ofenzivě zoligarchizovaného finančního kapitálu. To se promítá v pojetí stále ještě choulostivé otázky „blahodárné hegemonie“ Německa a Francie ve zjevně nové fázi evropského integračního procesu. A objevuje se i v logice hledání alternativy ke ztroskotavšímu projektu Nového amerického století diktované stále silnějším zájmem o obnovu destruovaného helsinského prostoru, jenž zahrnuje Evropu, severní Ameriku i Rusko, neboli „nové Evropy“.

Tentýž deficit vysvětluje ovšem i výše zmíněný „Sobotkův paradox“. V jeho luštění však nejsme bezmocní. Jedno totiž víme: že východiskem k jeho zvládnutí je reformulace „české syntézy“, syntézy, která se táhne jako červená nit našimi novodobými národními dějinami od roku 1848 — syntézy občanského, národního a sociálního principu.

Zdá se nám, že potřeba rozpravy o této velké reformulaci je dostatečně silným důvodem, aby naše prosba o odpověď na předložené anketní otázky nebyla oslyšena.

Lubomír Zaorálek,

předseda představenstva MDA

Jan Černý,

ředitel MDA