Levice by se měla přihlásit k ideálu rovné důstojnosti

Pavel Barša

Deník Referendum publikuje příspěvek Pavla Barši z diskuse s Janem Kellerem a Lubomírem Zaorálkem pořádané Masarykovou demokratickou akademií v únoru letošního roku v Pardubicích.

Přijal jsem pozvání na toto setkání, neboť jsem přesvědčen, že současná situace nás vyzývá k obrodě levicové politiky. Podle mě to přepokládá nejen formulovat konkrétní alternativní řešení současných problémů, ale také si ujasnit morální, hodnotové východisko. Když si italský politolog Norberto Bobbio kladl otázku, co ve dlouhém období od Velké francouzské revoluce až do konce 20. století odlišovalo v různých historických i národních kontextech levici od pravice, dospěl k závěru, že to byla idea lidské rovnosti. V kontextu posledních dvaceti let v této zemi měla idea rovnosti, podobně jako s ní spjatá idea sociální spravedlnosti, špatný zvuk, neboť byla ztotožňována s rétorikou a praxí komunistického režimu. Také česká sociální demokracie se k ní doposud hlásila spíše ostýchavě, zřejmě z obavy, aby nebyla obviňována z nostalgie po starém režimu, který poukazem k nutnosti zajištění rovnosti a sociální spravedlnosti obhajoval vládu komunistické byrokracie nad životy občanů.

Pokud mohu jako vnější pozorovatel soudit, to se alespoň částečně změnilo ve dvou posledních parlamentních volbách, kdy sociální demokracie začala daleko výslovněji než předtím zdůrazňovat, že hájí zájmy středních a nižších příjmových vrstev — že hájí zájmy „obyčejných lidí“ proti zájmům privilegovaných a ekonomicky úspěšných. Podle mne to byl krok správným směrem. Zůstal však napůl cesty, neboť jen zřídka dospěl k pojmenování morálního a hodnotového východiska této obhajoby, jímž by podle mne měla být právě idea rovnosti.

Dva koncepty rovnosti

Abychom se k této ideji mohli bez ostychu a studu veřejně přihlásit, je třeba ji zbavit její asociace s komunistickou praxí rovnosti v rozdělování a výsledku a ukotvit ji v představě rovné hodnoty či důstojnosti každého člověka. V evropském kontextu sahá rodokmen této představy až ke starověkým židovským prorokům a prvotním křesťanům. V moderní době nalezneme představu rovné hodnoty či důstojnosti každého člověka přítomnou v tak navzájem různorodých směrech, jakými je sociální doktrína katolické církve na straně jedné a liberální humanismus na straně druhé. A na tomto místě jistě nemusím připomínat, že dělnické hnutí 19. století i sociálně-demokratické hnutí 20. století nikdy nebojovalo pouze za zlepšení materiálních podmínek pracujících, ale — alespoň ve svých nejlepších momentech — také a ve stejné míře i za nastolení jejich rovné důstojnosti tváří v tvář příslušníkům bohatých a privilegovaných vrstev.

Když východoevropské komunistické režimy nahradily ideu rovné důstojnosti ideou rovnosti v rozdělování a výsledku, popřely svobodnou volbu jednotlivců, a tím i jejich různost. Každý měl mít stejně a se všemi se jednalo, jako by byli či měli být stejní. Princip rovné důstojnosti naopak chápe každou lidskou osobu jako jedinečnou a svobodnou, a právě proto hodnou rovného respektu ze strany ostatních lidí. Z tohoto principu lze odvodit nejobecnější představu o spravedlivé společnosti. Byla by to taková společnost, jejíž instituce by zajistily, aby každý její člen mohl žít důstojný život v morálně rovném postavení s ostatními. Jak dát této abstraktní představě názornější podobu?

Idea spravedlivé společnosti

Americký filosof John Rawls navrhuje myšlenkový experiment. Máme si představit, že rozhodujeme o základních politických institucích společnosti, v níž budeme žít, ale přitom nám závoj nevědomosti zamezuje vidět, na jaké příčce společenského žebříčku se ocitneme — jaké postavení, příjmy a příležitosti zdědíme svým narozením nebo budeme schopni dosáhnout svým přičiněním. Můžeme se ocitnout nahoře, ale také úplně dole. A protože máme v dané společnosti strávit celý život, nemůžeme si dovolit riskovat: uvažujeme-li racionálně, musíme podle Rawlse počítat s tou nejhorší možností — tedy že svůj život strávíme na nejnižší příčce. Zvolíme tedy takový typ politických institucí, které zajistí i těm sociálně nejslabším a jejich dětem stejná práva a příležitosti, jaké mají ti sociálně nejobdařenější, zvolíme takové instituce, které také budou garantovat základní podmínky naplnění fyzických i morálních potřeb i těm, kteří se ocitnou mimo produktivní sféru.

Spravedlivá společnost je tedy taková, která nikoho nenechá padnout tak hluboko, aby se ostatním — včetně těch nejbohatších a nejmocnějších — nemohl dívat do očí jako rovný s rovným. I když se můžeme shodnout na tom, že kritériem spravedlnosti je zajištění podmínek rovné důstojnosti pro všechny, může existovat legitimní politická diskuse o tom, co takové podmínky obnášejí v našem konkrétním kontextu. Já osobně si myslím, že vedle rovných občanských a politických práv k nim patří také bezplatné vzdělání a zdravotní péče a minimální příjem zajišťující základní životní potřeby lidem bez práce.

Obrat sociální demokracie v posledních dvou parlamentních volbách k výslovné obraně zájmů středních a nižších vrstev zůstává nedostatečným, neukotví-li se v tomto ideálu spravedlivé společnosti, v níž nikdo nebude tak materiálně a kulturně chudý, aby nemohl zaujmout morálně rovné místo vedle ostatních. Zůstane-li se pouze u prosazování materiálních zájmů, a ztratí-li se z očí morální princip rovné důstojnosti všech lidí, hrozí podle mne dvě základní nebezpečí. Prvním je nebezpečí skluzu k populismu a glajchšaltaci společnosti, druhým nebezpečí zániku veřejného prostoru jako prostoru občanské rovnosti.

Populismus

Jakmile ztratí své ukotvení v principu rovné důstojnosti, může obhajoba zájmů středních a nižších příjmových vrstev lehce sklouznout k útoku nejen na bohaté elity či na elity vůbec, ale také k útoku na vyloučené vrstvy nebo nonkonformní skupiny — na dlouhodobě nezaměstnané či nezaměstnatelné, na bezdomovce a narkomany, na etnické menšiny či cizince, nebo na ty, kteří pěstují alternativní životní styly, jež tak či onak vadí společenskému mainstreamu. Příkladem takového populismu byly například výroky bývalého předsedy sociální demokracie, který obhajoval policejní zvůli na Czechteku 2005 tím, že je třeba bránit společnost před asociálními živly, které „terorizují obyvatelstvo hlukem, špínou a dalšími útrapami“ a zvyšují „riziko šíření AIDS, žloutenky, salmonely“. Jiné příklady bychom našli na některých billboardech sociální demokracie před komunálními volbami, které naštěstí narazily na hlasitý odpor uvnitř strany a jejího vedení. Mám na mysli onen nechvalně známý billboard v Mostu: „Proč bych měl litovat, že jsem ve svém domově národnostní většinou? Jeden stát, jedna pravidla.“ Po vnitrostranické diskusi byl změněn na: „Jedna pravidla pro všechny.“ V Praze 5 se objevilo heslo: „Pryč s narkomany, bezdomovci a hernami.“ Na nátlak stranického vedení bylo staženo. Další příklad populistického nakročení představovaly občanské hlídky Věcí veřejných, které v dubnu a květnu minulého roku (před parlamentními volbami) chodily po ulicích v reflexních vestách, údajně proto, aby pomáhaly řešit problémy „s kriminalitou, drogami, vandalismem a jinými sociálně-patologickými jevy“ (vyjádření mluvčí VV Petry Hrůšové). Vnitrostranické referendum ovšem posléze hlídky dvoutřetinovou většinou odmítlo. O co jde v těchto populistických náznacích, je stigmatizace tzv. nepřizpůsobivých. Cílem je glajchšaltovat společnost podle modelu životního způsobu jediné vrstvy či jednoho lidského typu — podle onoho pověstného „obyčejného člověka“. Ve svých důsledcích má takový populismus stejně neblahé důsledky jako zvrácené rovnostářství komunistického režimu, které chtělo všechny lidi proměnit podle modelu nového „socialistického člověka“.

Zánik veřejného prostoru

Veřejný prostor je prostorem občanské rovnosti — lidé ho nastolují a udržují, aby byli schopni morálně přijatelnou a civilizovanou formou řešit problémy svého života vespolek. V rámci tohoto prostoru mohou obhajovat své zvláštní, soukromé a skupinové zájmy a řešit jejich konflikty. Aby však mohl veřejný prostor plnit tuto funkci, musí sám tyto partikulární zájmy přesahovat — musí být ukotven v principu, který je těmto zájmům nadřazen, a to je právě princip občanské rovnosti, který můžeme pochopit jako politické vyjádření morálního principu rovné hodnoty či důstojnosti každého lidského života.

Jakmile opustíme toto ukotvení, veřejný prostor se proměňuje do džungle zápasících zvláštních zájmů, v níž je vše dovoleno. Jeden druh takovéto kolonizace veřejného prostoru partikulárními zájmy máme dnes a denně na očích v různých korupčních aférách, které ukazují propojenost byznysu a politiky — tedy to, jak se různé podnikatelské skupiny více či méně úspěšně snaží proměnit politické strany na nástroje prosazování svých obchodních zájmů. Na rozdíl od tohoto nelegitimního spojení politiky a materiálních zájmů je samozřejmě obhajoba zájmů určitých vrstev politickou stranou či třeba odborovou organizací zcela legitimní činností, mimo jiné i proto, že neprobíhá ve skrytu, ale otevřeně. Stane-li se však sama posledním účelem a zmizí-li její zarámování idejemi rovné důstojnosti a občanské rovnosti, příslušníci různých sociálních vrstev a skupin se přestanou chápat jako spoluobčané, ale pouze jako soupeři v naplňování svých zájmů. Veřejný prostor přestane být sdíleným prostorem rovných a rozpadne se na sféry vlivu různých skupin, jejichž příslušníci se k sobě nechovají podle principů rovné důstojnosti či občanské rovnosti, ale podle své vzájemné síly.

Patologickým symptomem tohoto nebezpečí byly případy kupčení s voličskými hlasy v posledních komunálních volbách. Signalizovaly zánik veřejného prostoru a redukci občanských vztahů na vztahy tržní transakce založené na extrémní nerovnosti jejich stran. Jedni proměnili své právo volit za zdroj bezprostředního zisku, druzí zase uviděli ve svém právu být zvolen zdroj budoucího zisku.

Od podnikatelské k občanské politice

Korupční aféry i případy kupčení s volebními hlasy jsou jen krajními projevy hlubší, systémové nemoci současné politiky. Politika je dnes degradována na jistý typ podnikání. Z politických stran se stávají kluby podnikatelů, jejichž záměrem je dostat se ke správě veřejných rozpočtů, aby mohli převést co největší jejich část do soukromých kapes. Politickým programům již nejde prvotně o uskutečnění nějakého politického ideálu. Stávají se z nich produkty politického marketingu, jehož jediným kritériem je počet získaných hlasů.

Profesionalizaci politiky se pravděpodobně v podmínkách současné komplexní společnosti nelze vyhnout. Aby se však nezvrhla v tuto svou totální komercializaci, musí být profesionální politika zasazena svými kořeny v širším podhoubí politického a občanského aktivismu. Pro levicovou politiku to platí dvojnásob. Musí být součástí širšího hnutí, v němž občané a jejich sdružení nejen hájí své zvláštní zájmy proti zájmům ostatních, ale pokoušejí se formulovat a prosazovat projekt spravedlivé společnosti pro všechny. Pokusil jsem se zde obhájit tezi, že jádrem tohoto projektu by měla být idea rovné důstojnosti.

(Text vychází na webu CESTA a na webu MDA.)

    Diskuse (7 příspěvků)
    JS
    Jan Samek
    March 13, 2011 v 20.38
    Moc dobré
    Pokud chce ČSSD recept na úspěch u skupin, které nikdy nedokázala oslovit (mládež a intelektuály) stačí si vzít inspiraci z tohoto článku. B. Sobotka jej ostatně v Pardubicích slyšel na vlastní uši. Barša není takový táborový řečník jako Jan Keller, proto je dobře, že je k dispozici v textové podobě. Paternalistická politika tatíčka s bradavicí ,spolu s dobře sehranou řeckou tragédií, prohrála ČSSD volby. Vše špatné pro něco dobré. Paroubkův odchod, otevření soc. dem občanské společnosti a vyšším ideálům je šance na ČSSD volitelnou mladými i levými liberály. Doufám, že B. Sobotka bude zvolen předsedou a, že v Pardubicích poslouchal dobře. Zatím, soudě podle jeho aktivit kolem MDA a Cesty, to vypadá nadějně.
    Martin Šimsa, filosof
    March 15, 2011 v 7.40
    Politická filosofie
    se stává politickou. O toto šlo kdysi Chartě 77, je to aktuální i dnes.
    SH
    Stanislav Hošek, Penzista
    March 15, 2011 v 19.54
    Nový ježíš?
    Dobře se to čte. Leč…Jak v praxi? Apelem na bohaté, nebo prosbami, modlitbami, nařizujícími zákony, že bezdomovec má mít důstojenství Bakaly? A to dokonce v naší převážně bulvární publicistice? Idea rovnosti je dle mých znalostí straší než idea svobody. A přece za ta tisíciletí ti „rovnější“ dovolili ostatním pouze rovnost před zákonem a to jenom proto, že si usurpují vytváření zákonů, takže ty vyhovují především, nebo jenom jim, takže fakticky je tím rovnost znemožněna. Idea, cituji: „…vedle rovných občanských a politických práv k nim patří také bezplatné vzdělání a zdravotní péče a minimální příjem zajišťující základní životní potřeby lidem bez práce“, konec citace, není absolutně ničím novým a je obsažena v praxích konkrétních podob sociálního státu. Spílat komunistům, že chtěli stejnost, je nesmysl. Nechtěli ji ani v Marxově teorii, ani v jejich zparchantělé praxi. Věděli jenom daleko lépe, než všichni dnešní mudrcové, že společnost nejen tehdy, ale ještě pořád nemá na to, aby vedle tisícovek miliardářů, mohli existovat všichni ostatní v existenčním dostatku, a navíc ještě v jakémsi abstraktním, mravním důstojenství. Což globálně nebude možné zajistit ještě další tisíciletí, pokud se nerozhodneme setsakramentsky razantně omezit hromadění bohatství nad všechny meze v rukou fyzických osob.
    JS
    Jan Samek
    March 15, 2011 v 21.14
    To: Martin Šimsa
    Přesný postřeh, jen bych to formuloval obráceně : ( politická) filosofie se vrací do politiky. Doufejme , že tam vedle ega a nacpaných prkenic politiků ještě zbylo místo. Nemáme s tím problém jenom my , ale možná je vidět světlo na konci tunelu : http://www.ted.com/talks/lang/eng/michael_sandel_the_lost_art_of_democratic_debate.html


    To:Stanislav Hošek

    Rovnost a spravedlnost je nekončící a nekonečná debata od Aristotela k Rawlsovi a jeho kritikům a pokračovatelům. Ale pokračovat se v ní musí . Ostatně ani ta základní lidská práva nebyla vždy samozřejmá.

    Na druhé straně , musí být debata i o tom kam až patří rovnost a odkud má začít spravedlnost . Protože , pokud "začneme razantně omezovat hromadění bohatství" můžeme dopadnout jak v tom vtipu - parafrázi V+W Ten dělá to a ten zas tohle ... Budeme mít absolutní rovnost , všichni budem mít stejné ….. a budeme si to půjčovat.
    Steve Jobs si své bydlení v USA zaslouží , Standa Gross ne , o tom by měla být spravedlnost.
    Blažena Švandová, pracující důchodce
    March 15, 2011 v 21.51
    Moc dobré
    Idea rovnosti je probírána ve filosofy diskutované knize Alaina Badioua:Svatý Pavel: zakladatel univerzalismu.
    "Pavel svou výpovědí, že v Kristu padl předěl mezi Židem a Helénem, mezi pánem a otrokem, mezi mužem a ženou, podnítil jednu z největších revolucí v dějinách Evropy, vyhlásil rovnost všech lidí, nastolil univerzalismus." cituji Otakara A. Fundu, viz Fil.čas., 2010,č.6,str. 920.
    Termín univerzalismus jako označení pro koncept rovné důstojnosti odlišný od zprofanovaného konceptu rovnosti ve smyslu rovného rozdělování potřeb.
    Ne, to nepůjde. Sv. Pavla koncept rovné důstojnosti je použit ve smyslu mravní důstojnosti, kdežto koncept rovné důstojnosti, jak o něm píše Pavel Barša zahrnuje důstojnost podmíněnou existenčním dostatkem.
    Čili univerzalismus sv. Pavla jako třetí koncept rovnosti vedle dvou jmenovaných Pavlem Baršou.
    JS
    Jan Samek
    March 16, 2011 v 10.42
    to : Blažena Švandová
    Než si seženu knížku , můžete objasnit v čem je pohled Badioua jiný ? Myslím, že dvě základní součásti rovnosti jsou rovnost základních lidských práv a rovnost před zákonem . To dnes v praxi jakž takž funguje. Další dvě jsou rovnost příležitostí ( o to jde mj. Rawlsovi) a aktuální rovnost naplnění základních ekonomických potřeb , o to jde mj. Baršovi . Z toho se skládá důstojnost , tj. že nikdo není občanem druhé kategorie.
    Blažena Švandová, pracující důchodce
    March 19, 2011 v 19.10
    to: Jan Samek
    Jiný je pohled, jaký má na rovnost sv. Pavel.
    Musím poopravit, co jsem napsala předešle. Pořádně jsem pročetla shora citovaný článek O. Fundy - knihu nemám - koncept sv. Pavla není primárně koncept rovnosti ve smyslu mravní důstojnosti, ale jde o koncept rovnosti jako logické relace rovnosti. Čili je to jakási základní rovnost mezi lidskými bytostmi ve vztahu k transcendentnímu. Všechny ostatní koncepty rovnosti lidských bytostí díky této základní rovnosti jsou možné a na ní spočívají.
    Badiou vyprovokoval diskusi nad oprávněností tohoto základního konceptu rovnosti opřeného o argument sv. Pavla, když upozornil, že tento argument není analytický, ale používá paradox.
    Pokud jsem pochopila podstatu rozepře, kterou Badiou mezi filosofy vyprovokoval, tak tu jde o oprávněnost používat takové dialektické argumenty jako je ten sv. Pavla. Takové argumenty totiž současní analytičtí filosofové odmítají a zpochybňují. Tak se i ve filosofické diskusi projevuje relativizace hodnot charakteristická pro dnešní dobu - a vlastně se tu v důsledku relativizuje i ta základní rovnost lidí jako smrtelných bytostí.
    Osobně by mne zajímalo nakolik je Badiou obeznámený s moderní logikou a bezradností analytických filosofů filosoficky interpretovat slavný Goedelův důkaz, který rovněž obrazně řečeno používá paradox, aby se poznala pravda.