Česká vláda navrhuje ve svém návrhu penzijní reformy vytvořit několik fondů, do nichž budou občané investovat. Jeden z nich je určen k investicím do státních dluhopisů ČR a údajně také států s vyšším ratingem než má ČR.

To je velmi zajímavá myšlenka. Za prvé předpokládá, že i po třiceti letech zde bude pořád český státní dluh, který bude možné nakupovat — pravděpodobně v rozměru, který je významný. Tvrdí-li to vláda rozpočtové odpovědnosti — je to určitě námět k zamyšlení.

Jiný aspekt téhož problému je v kvalitě těchto dluhopisů. Přece jsme ještě nezapomněli, jak to bylo s dluhopisy některých zemí. Investiční odborníci v jedné nejmenované české bance přece nakoupili v rozměru nikoli malém islandské dluhopisy a před lety v jiné bance i ruské dluhopisy.

Nebo představme si jinou situaci — ze současnosti. Nakoupili jste irské dluhopisy — země, která byla dlouhou dobu vydávána za příklad těch správných tržních reforem. Mluvilo se tehdy o keltském tygrovi, nemýlím-li se. Jaká je jejich dnešní cena?

Jsou dokonce hlasy, které když vidí, jakou hospodářskou politiku provádějí USA, si dovolují pochybovat o tom, zda i americké státní dluhopisy skutečně mají cenu, za kterou se vydávají. Je to bezpochyby spekulace. Může si však někdo být i v tomto případě stoprocentně jist?

Základní problém je totiž v tom, že reálné — existující — peníze vyměníte za slib dlužníka, že vám v budoucnu zaplatí. To je podstata dluhopisu. A hovoříme-li o mezinárodních dluhopisech — třeba amerických státních dluhopisech, je tu další problém, který je velmi živý.

Představte si, že jste nakoupili americké dluhopisy — za dolary. Vzali jste české koruny a směnili je za americké dolary. A to jste udělali třeba v roce 2007. Tehdy jste za 20 Kč koupili jeden dolar. Kdybyste to udělali v roce 2001, pak byste za jeden dolar zaplatili mnohem víc — 38 Kč. A teď si představme, že v lednu 2011 potřebujeme vyplatit tento důchodový nárok. Za jeden dolar dostaneme asi tak 18 korun českých. Kdo ponese tuto ztrátu? Důchodový fond, nebo jeho klient? Samozřejmě, že klient důchodového fondu, protože nikdo jiný ji ani nést nemůže.

Sice někdo může namítnout, že kursové riziko se dá zajistit. To sice jde, ale tak asi na rok a také to není zadarmo. Na deset let kursové riziko zajistit nikdo nedokáže.

Kdybychom už měli euro, asi by tento problém nevystupoval tak ostře, ale byl by tu stále, protože ani pak by se nedalo investovat jenom do eurových dluhopisů.

Podívejme se ještě na jeden problém. Pro názornost si to ukažme na příkladu českých státních dluhopisů. Jejich úročení se v posledních letech pohybuje kolem 4 %. Znamená to tedy, že ročně z objemu držených dluhopisů dostáváme čtyři a více procent.

Připusťme, že penzijní fond pak zinkasuje za rok zhruba tato procenta. Kolik může činit roční poplatek správci fondu z hodnoty spravovaného majetku? Odhaduji, že to budou nejméně 3 až 4 %, a to si myslím, že je spodní odhad? Co potom zbude na zhodnocení, o kterém příznivci penzijních fondů tak vemlouvavě hovoří? Zbude vůbec něco?

A teď ještě jeden problém. Obecně platí, že čím vyšší rating mají dluhopisy, tím je jejich úrokový výnos nižší. Nemají takové riziko, a proto není nutné riziko vyvažovat atraktivním úrokem. Bude-li proto penzijní fond nakupovat takové dluhopisy, pak jeho výnos bude nízký a lze očekávat, že naprostou většinu tohoto výnosu, ne-li celý, pohltí poplatky za správu.

Má potom smysl vůbec do takového fondu investovat, když jeho výnos nebude větší než výnos termínovaného účtu v bance?

Dokonce tam bude vznikat taková zvláštní schizofrenie. Jako občan, daňový poplatník si přejete, aby úrok ze státních dluhopisů byl co nejnižší, ale jako účastník fondu chcete, aby byl co největší, a tedy stát se co nejvíce zadlužoval. Doufejme, že si s tím občan nějak poradí…

To hlavní je ovšem něco jiného. Především jde o to, že všechny tyto budoucí penzijní fondy pracují se sliby. Nakupují sliby, že jim někdo v budoucnu zaplatí — akcie i dluhopis není ničím jiným než slibem, že někdo někomu v budoucnu něco zaplatí.

A prodávají sliby — že po třiceti letech sliby, které mají ve svém majetku, budou schopny proměnit za skutečné peníze, za které si již něco budete moci koupit. A korunou těchto slibů je to, že si za to koupíte podstatně více, než jste do toho vložili. Inu, slibem neurazíš…

Průběžný systém, který je podle těchto apoštolů penzijních fondů špatný a nezaručuje vůbec nic, na rozdíl od nich nepracuje se sliby, ale pracuje se skutečnými penězi. Dnes je vybírá a zítra je vyplácí…

Co s tím, když v duši člověka je skryta touha po lepším zítřku?