Mainstreamový, pravicový tisk má novou výživnou potravu — přímo gottwaldovský projev poslankyně KSČM Marty Semelové, významné to postavy stalinského proudu v řadách KSČM, proudu, který má značnou zásluhu na tom, že se KSČM ocitla ve slepé uličce, jak to vzdor nepřesvědčivým hodnocením jejího vedení ukázaly volby do PS, Senátu i komunálu. Nejrůznější, často velmi dobře placení, a tudíž oddaní obránci naší demokracie, podobně jako kdysi obhájci normalizačního socialismu z dob Charty, bijí na poplach a opakují víceméně tytéž fráze, včetně požadavku na pozastavení činnosti KSČM. Práci mají velmi snadnou — stačí ocitovat tu nejvíce provokativní pasáž z projevu Semelové, kde požaduje odškodnění a vyznamenání nikoli agentů chodců, ale pohraničníků.

Jaká hrůza pro ty, kdo stejně jako lokajové předlistopadové elity nedokážou svět vidět jinak než černobíle, a na lidi, kteří jej vidí jinak — třeba šedivě — volají ihned „Odvolej, kacíři!“ nebo ještě lépe „Ukřižuj!“. Právě tak ovšem uvažuje i Marta Semelová a další vnitrostraničtí stalinisté, což mohu potvrdit z četných diskusí s nimi za dlouhá léta působení v aparátu ÚV KSČM. Nemyslivý fanatismus bez dostatečného vzdělání a schopnosti objektivně analyzovat svět mi je stejně protivný, ať ho hlásá senátor Štětina nebo někdo z ideologických bratří Semelové.

Přes dlouholetý boj s těmito bratry však najedenou, k údivu svých spolubojovníků, jsem projevem Semelové byl téměř potěšen. Ne kvůli pohraničníkům, ale kvůli řadě pasáží z tohoto projevu, které jsou, jak je tomu v naší demokracii navazující na tradice normalizačních bojovníků proti Chartě zvykem, před lidem obecným pečlivě utajovány. A jsou to pasáže velmi pěkné, které rozproudí krev člověku, který po celá léta slyší od oficiálních představitelů KSČM a dokonce i některých vlastních přátel z tábora „pragmatiků“, kteří zoufale lavírují mezi oficiální ideologií naší „buržoasie“ (ano — skutečně se hlásím k tomuto údajně zastaralému termínu, který prý jen odrazuje mladé lidi) a formálně antisystémovým postojem KSČM. Tomuto lavírování málokdo rozumí, těžko může získat voliče a může být s výhodou překrucováno a dezinterpretováno jak stalinskými, tak antikomunistickými kritiky (o kapitalismu oddané sociální demokracii jandákovského typu nemluvě — ostatně nepsal už taky nějaký Olbracht o nějakém Jandákovi?). Právě tato matnost a dvojakost dovedla KSČM tam, kde je.

To Marta Semelová věci podává pěkně zostra:

„Zajímalo by mě, kdo vyjádří lítost nad nevinnými oběťmi režimu kapitalistického, nad oběťmi války, nad lidmi bez přístřeší, kteří umrzli na ulici, nad žebráky, kteří nemají z čeho žít, kdo vyjádří lítost nad sta tisíci propuštěnými z práce, nad lidmi pod hranicí chudoby, nad stále rostoucím počtem těch, kdo si ze sociálních a ekonomických důvodů sáhl na život. Ta vaše svoboda a demokracie je tady totiž pouze pro někoho, ne pro obyčejného člověka. Ten dnes může tak akorát svobodně umřít pod mostem nebo na ulici jen proto, že nemá peníze." A je vymalováno.

Abych antikomunistickým kritikům neusnadňoval trestní oznámení na mne pro nějaké schvalování (i to už tu bylo) až příliš, dodávám, že je to pochopitelně jen půl pravdy. Že v ódách Semelové na socialismus (mně osobně se líbí spíše termín protosocialismus) nemá místo konstatování historických mezí protosocialismu, degenerující politiky jeho vládnoucí třídy nastolující místo diktatury proletariátu, v představách klasiků nejvyšší formy demokracie, diktaturu sama sebe — řídícího aparátu, na které se nepodílely jen politické špičky, ale daleko širší vrstvy řídících pracovníků, i když v ní nešlo o vykořisťování jako v kapitalismu, ale jen o neobratnou, dílčími zájmy omezenou správu společenských věcí.

Zločiny padesátých a normalizačních let pro ni prostě neexistují, tak jako pro antikomunisty neexistují velké a četné zločiny kapitalismu od jeho raných počátků do současnosti, kdy je protosocialismus už pod historickým drnem, a to i v Číně. V uvažování Marty Semelové nemá místo fakt, že totalitní politika aparátu dohnala k dnes jí kritizovanému odboji proti socialismu mnoho lidí, kteří nebyli zavilými nepřáteli socialismu a že trestala a ničila i lidi naprosto nevinné, včetně samotných komunistů. Samozřejmě stejně tak nemá v uvažování předkladatelů zákona o odboji proti komunismu místo fakt, že ať už se proti socialismu stavěli lidé z jakýchkoli pohnutek, třeba velmi čistých a pochopitelných, ocitli se v nemilosrdném soukolí dějinných procesů a stali se realizátory zájmu reakční domácí i zahraniční buržoasie, zapalovali majetek svých poctivě pracujících spoluobčanů a vraždili lidi, kteří ze stejně ušlechtilých pohnutek stáli na druhé straně, a třeba, jako řada pohraničníků, opravdu upřímně věřili, že chrání zájmy národa.

Marta Semelová v hodně nešťastné podobě ale dokázala jasně říci, že hodnocení minulého systému jako zločinného je stejně nesmyslné, až zločinné, jako svého času odsuzování Velké francouzské revoluce bourbonským restauračním režimem. I ten byl nakonec zákony dějin bezohledně smeten, i když na mnoha místech světa bez těch zbytečných potoků krve z éry jakobínů. Dějiny nelze soudit, je možné jim pouze porozumět a já osobně odmítám respektovat společnosti oktrojované překrucování dějin v našich zákonech (i školních učebnicích) diktované snahou současné nenažrané elity zajistit si do budoucna tučně zisky a vymluvit lidem snahu o nastoupení nekapitalistické, či spíše postkapitalistické alternativy.

Pro mne je touto alternativou demokraticky vzniklý i fungující samosprávný socialismus založený na zaměstnaneckém vlastnictví prosazujícím se ve svobodné ekonomické soutěži a politické pluralitě svou největší efektivitou. Jen na této bázi je možná svoboda a demokracie.

Je velká škoda, že místo nejrůznějších přešlapování a kompromisů nedokáže tyto některé pravdy jasně říci vedení strany a napsat to na stranické prapory, případně se i rozejít s těmi, kdo touto cestou jít nechtějí. Možná by i ty volby dopadaly jinak.