Obávám se, že lidé, kteří umírají bez pomoci na ulici, se žádného zákona, který by nařídil oslavovat jejich hrdinství, nedočkají, přece jen nevedou žádný odboj.

Myslím, že nejznámnější z nich bude Jan Kaplický. A taky největší odbojář. Jenom k boji proti režimu přišel jako slepý k houslím: když přihlásil projekt do mezinárodní soutěže, nemohl tušit, že se ocitne v cestě pražské radnici, která chce odvolat, co slíbila, a místo nové knihovny postavit výnosnější podzemní garáže. Objevila se vůbec nějaká spiklenecká teorie, že ho tenkrát v zimně na chodníku nechali umřít schválně?

Možná jednou v budoucnosti, až se zase změní režim, a jestli se vážně ani trochu nepoučíme, schválí nějací jiní vyvolení zástupci lidu zákon na oslavu bezdomovce, který při krádeži v samoobsluze vytasil na pokladní nůž.

V současném systému potřebuje každá politická strana na svou činnost velké množství peněz. Nová pak navíc doslova obrovské, již na samotný rozjezd. Pokud by tomu tak nebylo, již dávno by se z KSČM vydělila vlivná a dokonce početná skupina osob, která by byla autentičtějšími komunisty, než jsou ti dnešní aparátčíci. Podotýkám, že komunisty a ne tedy socialisty, jejichž strany tady sice jsou, ale živoří, protože u nás se za rádoby socialistickou vydává ČSSD. V situaci, která je, se s vysokou pravděpodobností v KSČM nic podstatného nezmění, dokud nevymřou nejen stalinisté, ale i normalizátoři, obojí mající mnohdy dokonce máslo na hlavě. Bude pro ni velkým úspěchem, pokud v té době bude ještě parlamentní stranou. Teprve pak se asi vrátí ke svým kořenům a může být jazýčkem na vahách levicové části politického spektra.

já myslím, že povahu tohoto problému kolem 3. odboje naznačil V. Filip v rozhovoru pro páteční Halo noviny. Jasně řekl, že taktika vystoupení neodpovídala projednávanému bodu a někteří poslanci KSČM zbytečně umožnili přestřelku, která nemá nic společného se samotným projednáváním zákona.
Nezbývá než usilovat o to aby se další úsilí nezaměřovalo na pokusy obhajovat paušálně minulost a věnovatse více současnosti a budoucnosti )tedy nejen návratu ke kořenům). Distance od zneužívání moci minulosti je pro KSČM jasná a snad i bude srozumitelně zastávaná. A historii, která nikd ynebude černobílá, bych přeci jen nechal historikům a ne ideologům.
Na vymření snad také není nutné spoléhat - ostatně některé blbosti se generačně recyklují, účastníci 50. let i normalizace se sice posouvají mezi ty nejstarší, ale i dnes existují lidé adorující stalinismus, kteří se narodili po roce 1989 a vědí o tom houby a hráli by si na 4. odboj.
Vyjít za hrady ideového gheta a trpělivě pracovat na pozitivních alterativách je to co nakonec rozhodne. Podobné přestělky ale rozhodně nikoliv.

Tohle je pořád to hladké chlácholení na obě strany. Problém je v tom, že má-li KSČM získat podporu lidí v boji proti kapitalismu (a ten je prostě nevyhnutelný, i když se povede demokratickými a humánními prostředky – pokud to vládnoucí třída dovolí – to není nikde zaručeno), musí mluvit jasně a logicky a ne tancovat. Aby lidi věřili jasné a otevřené kritice kapitalismu, která se nemůže omezovat jen na jednotlivosti, musí říci také jasné kritické slovo k minulosti a z této kritiky vyvodit projekt nového socialismu, který by měl být jejím jasným strategickým programem. Nic z toho vládnoucí garnitura KSČM nedělá, protože je už dnes na jedné straně svými různými kšeftíky příliš svázána se systémem a na druhé straně se bojí stalinistů z důvodu ztráty svého postavení, takže se tancuje.
Jirka Dolejš, který dosud patřil mezi reformátory, se už ukáznil a všemožně omlouvá vládnoucí garnituru. Má k tomu jeden univerzální prostředek – a to, že zpochybňuje, že existuje nějaká objektivní pravda (což je marxistické pojetí) a lidi, kteří tu objektivní pravdu vidí, označuje za nekritické věřící, ideology nebo něco podobného. Na tom pak zakládá svou chlácholivou argumentaci – mějme se všichni rádi, neříkejme si nepříjemné pravdy, žádná pravda není, každý má tu svou, tak si je respektujme. Říká i jiné z marxistického hlediska nesmysly – nech nechme minulost ideologům a historikům. Za prvé – žádný společenskovědní badatel (a nejen společenskovědní) není mimo ideologii – každý se nějaké drží, i když to neví. Ne každá ideologie je špatná, kdo „padne do tenat“ ideologie pokrokové třídy, ten má větší šanci poznat pravdu – dosáhnout shody s objektivní realitou. A naopak – kdo je v zajetí ideologie reakční třídy (včetně stalinismu), tak je nucen lhát a zapírat a ještě tomu věřit. Proč není s to KSČM, když se pasuje na představitele širokých neprivilegovaných vrstev, schopna zaujmout jasné stanovisko k minulosti (nestalinské i nekapitalistické)? Jako člověk, který na tomto úseku pracoval 18 let prohlašuji, že takovéto stanovisko nedokázaly orgány KSČM schválit, i když k němu podklady měly. Mimochodem – poznat minulost – na to nestačí historiografie, je to převážně věc filozofie a politické ekonomie, historik vychovaný pozitivistickou metodologií (a jiné dnes nemáme) často pro stromy nevidí les. Čili – kdo je v ideovém ghettu – nejsou to náhodou stalinisté a pragmatici v KSČM? A bohužel – zatím to byla nejvýrazněji Marta Semelová, která dokázala jasně označit alespoň kapitalismus (samozřejmě je to jen kousek pravdy). Od vůdců KSČM slyším jen rozbředlou a nejasnou argumentaci – a ta bude víc a víc ztrácet půdu pod nohama – viz volby.