Odchod prezidenta Husního Mubaraka nebyl jedinou změnou, kterou místní obyvatelé v těchto dnech zažívají. Jako na obrtlíku se změnilo i zpravodajství státních sdělovacích prostředků, které byly až do poslední chvíle hlásnou troubou Mubarakova režimu, napsala agentura AP. Nyní oslavují Mubarakovo svržení a slibují, že budou věnovat více pozornosti obyčejným lidem.

Otázkou je, zda se jim ještě podaří získat zpět ztracenou důvěru. Mnoho egyptských rodin přestalo sledovat zpravodajství místních televizních stanic a číst deníky už před vypuknutím protestů 25. ledna, které byly začátkem Mubarakova konce. A pak, den za dnem, jak alternativní satelitní zpravodajské kanály odhalovaly nepřesnosti i manipulace egyptských sdělovacích prostředků, ztrácela státní média další diváky i čtenáře.

„Přátelé mi říkali, že se něco děje v ulicích,“ řekl zpravodajskému serveru Arab News Egypťan Magdí Abdalál. „Volal jsem domů a rodiče mi říkali, že o ničem nevědí, v televizi ani novinách ten den nic nebylo. O pár minut později mi zatelefonoval příbuzný ze zahraničí, jestli jsem v pořádku já i rodina, protože mezinárodní zpravodajské stanice hlásí, že v Káhiře vypukly nepokoje. Věřili byste tomu — když tady žiju?“

Média v Egyptě přistoupila k výraznější sebecenzuře už ve chvíli, kdy se Tunisané vzbouřili proti prezidentovi Zínu Abidínovi bin Alímu, jehož přinutili uprchnout ze země. Místo toho, aby lidem předložily fakta, podřídily se egyptské sdělovací prostředky vládní politice a bagatelizovaly význam situace.

„To, co se dělo v Tunisku, naprosto zlehčovali,“ prohlásila o egyptském zpravodajství Nagva Muhammadová. „Kdybych neměla synovce, který o tom četl na internetu, byla bych jako hluchá ve svatebním průvodu," dodala s odvoláním na arabské rčení, které vychází z tradice velmi hlučných svatebních procesí.

Mubarak o povstání Tunisanů prohlásil, že něco podobného by se nikdy nemohlo stát v Egyptě, který je „obrovskou, skvělou zemí s osmdesáti miliony obyvatel, na niž jsou tuniské podmínky a okolnosti nepřenosné". A jako jednu z rozdílností mezi Tuniskem a Egyptem zdůraznil také egyptskou „svobodu tisku“.

Den po vypuknutí hromadných protestů 26. ledna egyptské deníky vůbec nepsaly o hromadných protestech ani o střetech mezi policií a demonstranty na káhirském náměstí Tahrír. Místo toho otiskly fotografie ukazující přátelskou výměnu čokolád a květin mezi policisty a civilisty.

„A to kdysi bývaly doby, kdy jsme se mohli pyšnit jedním z nejliberálnějších a nejodvážnějších tisků na světě,“ řekla serveru Arab News Sally Maherová, bývalá univerzitní profesorka s egyptským občanstvím, která se do země před časem vrátila z Evropy.

Národní televize si nevedla o nic lépe než tištěné sdělovací prostředky. Když v pátek 28. ledna při střetech s policií umírali lidé, ujišťovaly státní televizní kanály diváky, že „všechno je pod kontrolou“. A bezpečnostní zdroje jejich prostřednictvím hlásily, že situace je stabilní, klidná, vyjma „jistých incidentů“. „Chovali se k nám jako k pitomcům!“ prohlásil Ahmad Bajúmí. „Jako bychom neměli satelity! A dokonce i bez televize mají lidi vždycky ještě lidi,“ dodal.

V sobotu 12. února, den po Mubarakově rezignaci, se najednou všechno otočilo. „Lid svrhnul režim,“ napsal druhdy promubarakovský list Al Ahrám na titulní straně. Úvodník státního deníku Al Džumhúríja vyzval k větší transparentnosti a postěžoval si, že „žraloci starého režimu vysáli z Egypta život“. Státní televize odvysílala prohlášení, které zveřejnila také tisková agentura MENA, v němž „poblahopřála egyptskému lidu k jeho velké revoluci vedené těmi nejlepšími z mladé generace“.

„Egyptská televize bude čestná,“ stálo dále v prohlášení. „Egyptská televize patří egyptskému lidu a jemu také bude sloužit.“