Inscenace Našich furiantů Ladislava Stroupežnického v pražském Divadle v Dlouhé v režii Jana Borny a s režijní spoluprací Miroslava Hanuše a Jana Vondráčka je hravá a roztomilá. Plyne hladce, pobaví, člověk nemá pocit, že se ho z jeviště snaží třeba nějakým toporným hereckým prožitkem znásilňovat a vysát z něj veškerou vstřícnost k divadlu. Naopak, divák ze sálu odchází v dobré náladě. Pobaven inteligentní hravostí souboru Divadla v Dlouhé, který má na poli pražských scén už léta zasloužené výlučné postavení.

Borna použil pro inscenaci klasického dramatu úpravu Miroslava Macháčka zbavující děj všemožného realistického a národopisného balastu a žánr posunul až do oblasti gogolovské komedie nebo dokonce grotesky. Příběh tragikomických tahanic, podrazů a intrik kolem obsazení nicotného postu obecního ponocného tak vyvstal v celé své trapnosti a malichernosti, jakou můžeme běžně pozorovat nejen v současné české politické sféře, kde se to všemožnými „furianty“ jen hemží i dnes. Inscenace jakoby chvílemi nabývala dokonce rozměrů modelové hry a vesnice Honice v jižních Čechách se stala zhuštěným obrazem celé české společnosti. Nařvanosti funkcionářů, podlosti jejich poskoků, patolízalství provinčních „intelektuálů“ a pragmatického egoismu sedláků, jejichž hlavní starostí je, aby jim někdo, je jedno jestli Petr nebo Pavel, dobře ohlídal ty jejich včeličky.

Košile dolů!

Hraje se na šikmém jevišti, které od druhého dějství doplní v popředí několik prostých stolů a židlí. Na světle modrém horizontu na vrcholu šikmy se pak občas odehrávají vzdálenější němé děje nebo se pohybují komické loutky. Jako třeba ten vypasený zajíc, který si pochutnává na zelí prvního radního Buška, s terčem namalovaným na těle a přímo vyzývajícím, aby ho Bušek s nepotlačitelnými sklony k nimrodství picnul. Nebo žandár na kole přijíždějící do vsi, aby konečně dopadl pytláka, kterého z dálky zahlédl, jak skolil nenažraného panského ušáka.

Bornovi a jeho týmu se daří rozehrát rej komických postaviček, z jejichž malicherností a podlostí k divákovi doléhá především pocit marnosti provázený úlevným smíchem. Jeho nejvýraznějším ztělesněním je pak na scéně se stále opakující bezradné rozhazování rukama ve smyslu: „Co naděláme, těžko to někdy bude jinak.“

A tak se pořád někdo s někým kvůli nesmyslům hádá, někdo někoho nadutě trumfuje, pomlouvá, podráží nohy, jen aby se dostal k pár krejcarům navíc nebo sobě i okolí ukázal, že na to prostě má: peníze nebo vliv. A každou chvíli někdo dává zlostným svlékáním košile okázale najevo, že je připraven pustit se za svou trapnou „pravdu“ okamžitě do rvačky. Obzvlášť, když je pravděpodobné, že ho někdo zadrží a rvačce zabrání. Jde přece zase jen o zdání opravdovosti. Zdání, že skutečně o něco jde. O něco principiálního. Na co se ovšem záhy klidně zapomene.

Útulná a dobrotivá česká kotlina

I přesto všechno inscenace působí dojmem, že zůstává dramatické předloze a hlavně gogolovské grotesce mnohé dlužna. Figurkám českého cirkusu nakonec přece jen chybí větší zaťatost, podrazům vetší zákeřnost a namyšlenosti větší tupost. Jsme nakonec zase jen svědky dalšího smířlivého obrazu malého českého člověka, který je sice schopen kdejakých sviňáren, ale jenom takových těch našich, malých, českých, ve své podstatě neškodných a vlastně i tak trochu roztomilých.

Sarkastické ostří, které by inscenace mohla mít, zůstane nakonec ztupeno. Zlo, jehož se dopustil ten nejchudší ze vsi, je odhaleno, potrestáno a odsouzeno morální autoritou manželky, koho jiného, než nejbohatšího muže ze vsi, starosty Dubského, zostuzený Bláha, jehož notnou dobu lidi kvůli podvržené výhrůžce považují za sprostého žháře vhodného nanejvýš tak pro lynč, nakonec „velkolepý“ post ponocného dostane a i těm zamilovaným mladým je nakonec svatba povolena.

Jakoby se v malé české kotlině nic opravdu vyhrotit ani nemohlo. Všechno je takové lehounké, neškodně boubelaté, komicky nezávazné. I ty konflikty. I ty potenciální tragédie. Jako třeba ta, když se otcové dvou milenců zase jednou rozhádají a odmítnou sňatek svých dětí, načež hrozí, že syn se ze vzdoru nechá naverbovat na vojnu, kde možná zahyne, jako jeho starší bratr. I to ale jakoby bylo jen předstírané. Jakoby všichni věděli, že to nikdo tak úplně doopravdy nemyslí, protože je to jen taková hra. Takové jen „jakoby“. Takové divadlo.

Dementní rodiny sociálně vyloučených

I v této inscenaci je pak k zahlédnutí obvyklý jev, že se čeští divadelníci mnohem raději ztotožňují s těmi, co mají moc a majetek, než s těmi bez něj. Asi nejzákeřnější postava dramatu i inscenace, krejčí Fiala, usilující o post ponocného tím, že zostudí svého konkurenta Bláhu, je zde předveden jako zbabělec, který není schopen obstát v přímém střetu, a proto se uchyluje k intrikám.

Jenže jeho postava, i když ani sám Stroupežnický mu moc nefandí, přímo vybízí k zásadnější interpretaci. Je to ve vsi ten nejchudší z nejchudších. Na krku sedm dětí, práce mu moc nevynáší a všichni, nejspíš včetně jeho ženy, s ním jednají jako s póvlem. A nikoli nutně jen pro jeho charakterové rysy, ale také jednoduše pro jeho sociální postavení. Je totiž dost těžké říct (ale to jen tak na okraj, protože podobné otázky v českém divadle beztak nikoho nezajímají), jestli byl dříve póvlem sociálním a pak až charakterovým, nebo naopak. I když není vyloučeno, že mohl být obojím současně a přirozeně. To v případě, že by platila hypotéza, že každý si za své neštěstí a třeba i charakter, může absolutně sám. Anebo že ubohý sociální původ je cosi na způsob stigmatu, které si opovržený beztak zasloužil.

Jak by asi mohla vypadat inscenace, která by nahlédla realitu české vesnice jeho očima? Je možné předpokládat, že dost brutálně. A nelichotivě. A to rozhodně nejen k němu. I když by to nejspíš byla už úplně jiná hra.

V Divadle v Dlouhé ovšem měli potřebu z něho udělat postavu obzvláště zavrženíhodnou, i když komickou, to ano. Z jeho prostoduché dcery v podání Kláry Sedláčkové-Oltové pak dementní husu, která vyrábí laciné gagy a které se obyvatelé vsi spolu s diváky smějí, a z Fialovy manželky natvrdlou fúrii. Co jiného by takový ubožák mohl doma mít, že? A nakonec k dovršení všeho to podlé plémě nechali odsoudit manželkou starosty v podání Ilony Svobodové slovy „jste špatný člověk“. Skoro by si jeden měl chuť v této souvislosti představit Zdeňka Bakalu, bez skrupulí nedodržujícího smlouvy a spekulujícího s byty a osudy jejich obyvatel a zároveň financujícího Havlův slet mravně nezávadných intelektuálů pod názvem Fórum 2000. Nebo třeba bývalou milenku pražského radního přes kulturu Milana Richtera, Miss World Taťánu Kuchařovou, jak stojí v zářivé večerní róbě nad bezdomovcem a plísní ho za to, že je líný a že vůbec je jeho charakter takový nějaký smradlavě nedobrý.

Zahřeje to, nepozlobí

Do takových končin se inscenátoři nebyli ochotni vydat. Stejně tak i hra nakonec zůstává osazena jen v prostředí vesnických křupanů a do širšího veřejného prostoru ostřeji nevykračuje. Venkovští radní by sice mohli někomu klidně připomínat bařtipány z pražského magistrátu, ale to jen tak vzdáleně. Mohli a zároveň nemuseli. Jakoby už divadelníkům, podobně jako za komunistické normalizace, připadalo mnohem bezpečnější promlouvat k publiku jen v jinotajích a šifrách, protože máme svobodu, hlavně tu projevu, hlavně toho uměleckého, ale taky za ni můžeme dostat pěkně přes držku. A to přece nikdo nechce. Buďme tedy opatrní a raději tedy jen dále naznačujme.

Divadlo je to ovšem pěkné. Roztomilé. Soubor je řemeslně zdatný a precizní. A spontánně hravý. A některé scény, jako třeba ta s panickým požárním poplachem, kdy se během několika vteřin na jevišti rozvinou požární hadice a venkované si na hlavy narazí hasičské helmice a chopí se věder s vodou, aby chvíli marně vyčkávali, odkud že to vyrazí zákeřný červený kohout, je opravdu bravurní a ve své samoúčelnosti mile zábavná.

Ladislav Stoupežnický: Naši furianti. Úprava Miroslav Macháček, Jan Borna, režie Jan Borna, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Petra Goldflamová-Štětinová, hudba a hudební nastudování Milan Potoček, režijní spolupráce Miroslav Hanuš, Jan Vondráček. Premiéra 15. ledna 2011 v Divadle v Dlouhé Praha.