Pražský dopravní podnik neprodává jízdenky. Připomněl jsem si to minulý týden, když jsem se snažil koupit čtvrtletní jízdenku na pražskou MHD. Jízdenky pražskému dopravnímu podniku prodává soukromá firma. Tato soukromá firma pak prodává převážně jízdenky, za jejichž provoz hlavní město platí jiné soukromé firmě. Nejenže tak, pokud se nemýlím, neexistuje způsob, jak za předplatní jízdenku zaplatit dopravnímu podniku. Pravděpodobně ani neexistuje nic jako předplatní jízdenka, co by s dopravním podnikem přímo souviselo.

Karta pražské ODS a Pavla Béma alias Opencard, o kterou v příběhu jde, je totiž projektem pražského magistrátu. Dopravní podnik hlavního města byl k němu přizván, aby si kartu vůbec někdo pořídil. Několik set tisíc obyvatel hlavního města pak bylo přinuceno o kartu zcela dobrovolně požádat, až když byly zrušeny de facto všechny běžné typy předplatních jízdenek. Je totiž rozdíl, pořídit si Opencard na čtvrt roku za 1480 Kč anebo při dvou jízdách denně zaplatit za stejné období 4680 Kč.

Že „projekt“ Bémovy karty stál 880 milionů, takže byl pravděpodobně o 600 milionů předražen. Že magistrát jaksi zapomněl po dodavatelích vymáhat penále za zpoždění dodávek ve výši asi 240 milionů korun. A že systém plateb za parkování skrze Bémovu kartu vytvářel ještě před rokem ztrátu 500 tisíc korun měsíčně, jsou evergreeny, které by ve Francii zřejmě stačily na místní povstání. V ČR by pak alespoň nemusely okamžitě zapadnout.

Možností, jak se Opencard vyhnout, jsou ještě anonymní předplatní kupony. Jejich nákup je o několik set korun dražší než u jízdenek na Bémově kartě. Jejich pořízení pak je — z logiky věci — složitější. Soukromá firma prodává jízdenky zajišťované jinou soukromou firmou pro veřejný dopravní podnik jen na některých prodejních místech, ideálně na těch obtížněji přístupných. Na všech těchto místech, jak jsem se dozvěděl na informační lince dopravního podniku, jsou ale přijímány žádosti o vystavení Opencard.

Když jsem minulý týden na jedno takové místo přišel, tak za jedním okénkem stála slečna dokola vyvolávající „Opencard! Kdo chce dobít Opencard.“. Před druhým pak stála fronta těch, kdo si chtěli koupit některý ze zbývajících papírových kuponů.

Zatím ještě není legitimní alternativou, jak se Opencard vyhnout, jízda načerno. Jako ke způsobu protestu se k takovému chování nehlásí masa lidí ani žádná významná politická síla. Samozřejmě je ale možné pro takový protest hledat podporu a cíleně ho organizovat.

Jak to vše souvisí se sjezdem ČSSD? Často slýcháme, že komunální politika se nemá odehrávat jako zápolení stranických programů, že jde o čistotu ulic a ta že není ani levicová, ani pravicová. Karta Pavla Béma je jedním z řady ukázkových příkladů, že tomu tak není.

Ve prospěch pražské sociální demokracie hovoří to, že Dopravní podnik hlavního města Prahy je zcela vlastněn hlavním městem. Podobu dopravní politiky tak může ČSSD skrze zástupce města v jeho vedení přímo vytvářet. Levicový politik má ale dbát na rozvoj veřejného majetku. Tolik dnes populární outsourcing, v tomto případě hned dvojité vyvádění schopností i peněz z veřejného podniku k soukromým firmám, musí být pro levicovou politiku nepřijatelná a před voliči nehajitelná praxe. Stejně tak je přitom nehajitelný vstup do koalice se stranou, kterou je třeba důvodně podezřívat, že městský rozpočet jen v případě jedné „karty“ připravila o 800 milionů korun.

Debatovali jsme svého času o Opencard s jedním známým. Platil za roční předplatní jízdenku přes internet a říkal, že je to slastný pocit a že je třeba kuřákovi vysvětlit, co stojí jeho slastné pocity. Účastí na pražské vládě sociální demokracie prohrává nejen důvěru v sebe samu, ale i v postupy levicové politiky jako takové. Pokud je někdo schopen ukrást z veřejné zakázky sto procent prostředků, které do ní město z veřejných peněz vložilo, pak bych to přirovnal k vrcholné fázi rakoviny plic.

Zhoubné bujení soukromého byznysu sice dokáže veřejný prostor vyřadit, ale ne nahradit. Léčba nespočívá ve vyříznutí jedné nebo deseti zhoubných buněk. Dokud je ještě naživu, je třeba proměnit systém, ve kterém tyto buňky mohou tak snadno růst.