S čistým stolem

Lukáš Jelínek

Jiří Dienstbier byl nejen bystrý diplomat a špičkový politik, ale především mimořádně zásadový, čestný a poctivý člověk.

Na Jiřího Dienstbiera se bude právem vzpomínat jako na špičkového politika a bystrého diplomata. Pamatujme však, že šlo především o mimořádně zásadového, čestného a poctivého člověka. „Tak ke všemu jste ještě blbej,“ řekl mu prý kdysi nějaký dobrý muž z lidu, když se dozvěděl, že polistopadovou politikou si Dienstbier nepomohl ani k přepychové vile, ani k okázalému auťáku.

Jenže Jiří Dienstbier byl zároveň vlastník odzbrojujícího nadhledu a pohodářského šarmu. Ve svém živlu byl ve vrcholné politice stejně jako na houbách nebo v kuchyni při přípravě houskových knedlíků („ze skutečných housek“, jak zdůrazňoval).

To jméno jsem poprvé zaznamenal v gymnaziálních letech. Psal se zhruba rok 1988 a Svobodná Evropa zprostředkovávala Dienstbierovy optimistické vize týkající se vývoje Evropy, Gorbačovovy perestrojky, vše pochopitelně v kontextu těžkopádných změn v Husákově a Jakešově Československu.

Po listopadu 1989 se Jiří Dienstbier stal jedním z miláčků národa a osobností respektovanou i daleko za našimi hranicemi. Pro mne však byl zejména nezvykle přesvědčivým chlapíkem, liberálem slovy i svým životním stylem, který mě přitáhl ke sledování politiky zblízka a který se stal v tomto oboru jedním ze tří mých velkých učitelů.

V červnu 1992 jsem soptil nad nepraktičností jím vedeného Občanského hnutí, jež tenkrát skončilo mimo Parlament, a ještě před týdnem jsme s kamarádem žehrali nad tím, jak skvělí lidé a moudří politici Dienstbierova střihu často prohrávají jen kvůli své ležérnosti a nechuti vést krvavé politické bitvy. Leč možná právě v tom spočívá alternativa, kterou před námi Jiří Dienstbier odkrýval: život občansky odpovědný, ovšem zbavený stresu, žabomyších sporů a okázalých gest.

Kdo ostatně poznal Jiřího Dienstbiera ať už v práci, nebo v soukromí, sotva si vzpomene, že by se rozčiloval, soptil, dštil síru. Leda tak upouštěl oblaka cigaretového dýmu…

K tomu, aby byl vidět a slyšet, nepotřeboval funkce. Ale když usoudil, že by mohl být dobrým prezidentem, nezkoušel se červenat jako prvně políbený studentík a pověděl to na rovinu. „Říkám, co si myslím,“ bylo jeho krédo. Přineslo Dienstbierovi plno odpůrců. Tvrdohlavě šel proti houfu bezmezných uctívačů partajní politiky, o konflikt na Balkáně se přel s kolegy doma (včetně Václava Havla) i v cizině, o urovnání česko-německých vztahů se zasloužil přes odpor nacionalistů skrytých i otevřených. Naposledy si zaplaval proti proudu, když podpořil prodloužení české armádní mise v Afghánistánu.

Barikády ale v politice nestavěl. Víc než momentální rozepře pro něj byly přátelské vazby a zkušenosti s lidskými charaktery z doby nesvobody. Jakby ne, měl na lidi čuch. A lidé mu naopak důvěřovali. Když jsem předloni provázel Dienstbiera Ostravou, hlásili se k němu příslušníci všech generací, žádali o autogram, bažili po společné fotografii. Nikoho neodbyl, neměl potřebu dělat ze sebe hvězdu. Však taky znal, jaké to je, když jednou jsi dole, jednou nahoře. Chvíli za katrem, chvíli v malostranských palácích. Pomíjí sláva i majetek. Co zůstává, jsou myšlenky, zásady, občanské postoje.

Snad chtěl odejít s čistým stolem. Krátce před smrtí stihl odsoudit prorůstání politických hnízd s byznysem, postavit se proti pražské velké koalici a v Senátu přesvědčivě vysvětlit, proč početná skupina politiků, disidentů a historiků odmítá účelové a kastující uzákonění tzv. třetího odboje. S ostatním už si budeme muset poradit sami. Tak třeba já, k čertu, si již nikdy nesplním přání na vlastní oči vidět, jak se pod Jiřího rukama rodí nepřekonatelný švestkový guláš…

    Diskuse (1 příspěvek)
    FJ
    František Jonáš, technik
    January 9, 2011 v 8.32
    zkrátka....
    Čest jeho památce....