Zemřel Jiří Dienstbier starší

ČTK

Dnes ve věku 73 let zemřel po delší nemoci první polistopadový ministr zahraničí Jiří Dienstbier, nepřehlédnutelná postava disentu i české politiky.

Disident, novinář a politik Jiří Dienstbier, který dnes ve věku 73 let zemřel v Praze po delší nemoci, se do českých dějin zapsal především jako první polistopadový ministr zahraničí. Mimo jiné byl „u toho", když se kácela železná opona a Československo opouštěli sovětští okupanti. Po odchodu z ministerstva zahraničí však na domácí politické scéně již mnoho úspěchů neslavil, teprve před dvěma lety zasedl v Senátu. Zato se jako jeden z mála Čechů prosadil v mezinárodní politice, když tři roky působil jako zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii.

Když chcete pochopit, co se děje v domácí politice, stačí číst Deník Referendum. Podpořte nás!
×

Předtím, než se na třetí pokus stal na podzim 2008 senátorem, se Dienstbierovo jméno objevovalo ve spekulacích o obsazení významných funkcí. Mluvilo se o něm v souvislosti s funkcí eurokomisaře, byl kandidátem na vysokého komisaře OSN pro lidská práva, v době krize Grossovy vlády se spekulovalo, že by mohl být premiérem. V roce 2007 se jeho jméno objevilo i v souvislosti s volbou prezidenta. Nakonec ale jako nestraník za sociální demokracii zasedl v horní parlamentní komoře, a navázal na svá ministerská léta, když se stal šéfem zahraničního výboru.

Dienstbier do vysoké politiky vkročil krátce po událostech na Národní třídě, v prosinci 1989 byl jako čelný představitel a mluvčí Občanského fóra delegován do první postkomunistické federální vlády jako ministr zahraničí. Stejnou funkci a navíc i post místopředsedy kabinetu zastával v následující vládě vzešlé z voleb v červnu 1990. Zároveň byl federálním poslancem.

Po rozpadu Občanského fóra se Dienstbier stal předsedou jednoho z nově vzniklých politických subjektů Občanského hnutí (OH), později přejmenovaného na Svobodné demokraty (SD). Parlamentní volby v roce 1992 byly pro OH neúspěšné a Dienstbier opustil vládu i Parlament. Jeho strana se neprosadila ani ve volbách v roce 1996, kde kandidovala již jako nový subjekt vzniklý spojením zadlužené SD s Liberální stranou národně sociální (SD-LSNS). SD-LSNS opustil v listopadu 1997 krátce po jejím přejmenování na Českou stranu národně sociální.

Ačkoli na domácí politické scéně Dienstbierova hvězda pozvolna pohasínala (v letech 1996 a 2000 se například neúspěšně ucházel o senátorský mandát), dosáhl ocenění v mezinárodním měřítku. V březnu 1998 byl jmenován zvláštním zpravodajem OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii. Tomu předcházelo i jeho jmenování českým velvyslancem se zvláštním posláním. Ještě předtím se Dienstbier stal osobním zástupcem prezidenta Václava Havla ve skupině 16 hlav států nebo vlád pro reformu OSN.

Ve svých funkcích však nesklízel pouze úspěchy. Za jeho některé výroky ve funkci zpravodaje OSN jej kritizoval jak prezident Havel, tak například i šéf civilní správy OSN v Kosovu (UNMIK) Bernard Kouchner. Ani jeho působení v Černínském paláci nebývá hodnoceno pouze kladně podle kritiků údajně zanedbal politiku vůči Německu, především pak otázky související s druhou světovou válkou. V této souvislosti byl kritizován pro neúčast Československa při jednáních o sjednocení Německa.

Kladenský rodák Jiří Dienstbier (narodil se 20. dubna 1937) vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Poté se stal zahraničněpolitickým komentátorem Československého rozhlasu. Byl členem komunistické strany, pracoval ve Svazu českých novinářů. V roce 1968 byl jako politicky nespolehlivý vyhozen ze zaměstnání i z KSČ. Až do roku 1989 nemohl vykonávat novinářskou profesi a živil se mimo jiné jako noční hlídač a topič. V letech 1979 až 1982 byl jako člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) vězněn za „podvracení republiky".

Dienstbier byl jedním z prvních signatářů Charty 77, pracoval jako redaktor ilegálního časopisu Čtverec, spoluzaložil Československý helsinský výbor, publikoval a napsal několik knih. Získal řadu domácích i zahraničních ocenění. Mezinárodní tiskový institut (IPI) v Bostonu jej například na přelomu století zařadil mezi 50 „hrdinů světové svobody tisku", kteří působili ve druhé polovině 20. století. V roce 2005 byl uveden do funkce jednoho ze statutárních zástupců společnosti, která drží zlatou akcii britské agentury Reuters (dnes Thomson Reuters).

Dienstbier byl čtyřikrát ženatý, vedle syna Jiřího, který letos vedl kandidátku ČSSD do pražského zastupitelstva a nesouhlasil s koalicí sociálních a občanských demokratů, měl dcery Moniku, Kristinu a Irenu (jež v roce 1998 zemřela).

    Diskuse
    OW
    January 8, 2011 v 15.6
    Důvěřuji Pánu Bohu, že jej dovedl tam, kam my odsud dohlédneme zatím jen v naději. Tam, kde je spravedlnost a pochopení doma.
    Ondřej
    FJ
    January 9, 2011 v 8.38
    J.Dienstbier....
    Odešel někdo, koho je opravdu škoda . Ideově a lidsky se rozešl i s V.Havlem a nejen kvůli Jugoslávii. Jak se píše neměl přepychové auto.....a všechno to, co co mají a čím se pyšní politici dneška, ale ani z tohoto pohledu nebyl jen politikem včerejška, o to více bude chybět dnešku. To se nedá říci o mnohých.Čest jeho památce.