Naše doba si říká „postmoderní“, protože víc o sobě neví a nechce vědět; víme jen, že následuje, přichází po tom, co bylo — ale čím se to nové liší od toho starého, nechceme precizovat. Co bylo, je překonané a nezajímá nás. Co je, chceme konzumovat, prožít pokud možno „rajcovně“, nevšedně. Nepromýšlet, raději jen plnými doušky vychutnat, to je heslo „společnosti zážitku“ a člověka naší doby, orientovaného jen na to, co sám prožije, procítí, zkonzumuje a vychutná. Je to vrcholná karikovaná podoba novověkého poklonkování subjektivitě a ojedinělosti lidského jedince: individuálnímu prožívání, neopakovatelným zážitkům nebo možnostem prožít, co svět nabízí…

Požitek a prožitek se stává doménou navýsost privátní, proto charakterizují sociologové „členy společnosti zážitku jako lidi vnitřně orientované“. (Srv. J.Keller, Dorian Gray a společnost zážitku, Právo 30.12.10) Vazby k čemukoli nadosobnímu vnitřní orientace neuznává. Uznává naopak „programovou asociálnost“; svobodu chápe jako osobní nezávislost: „Být dobrý znamená být v souladu sám se sebou.“ A tak není divu, že „vnitřně orientovaní“ se stávají „sběrateli smyslových požitků“, propadají honbě za novými a novými zážitky, stávají se jejími otroky. Ale nevědí to a nechtějí to vědět: chybí hledání pozitivního východiska — ba hledat není co, protože chybí vize pozitivního východiska.