"Lidé vnitřně orientovaní" a politika

Zdeněk Vyšohlíd

Naše doba si nechce rozumět: je dobou nedomyšleností, dobou, která je hrdá, že tradici, z nížyvzchází, považuje za překonanou — aniž by měla co na její místo dosadit. Je také dobou ztráty paměti.

Naše doba si říká „postmoderní“, protože víc o sobě neví a nechce vědět; víme jen, že následuje, přichází po tom, co bylo — ale čím se to nové liší od toho starého, nechceme precizovat. Co bylo, je překonané a nezajímá nás. Co je, chceme konzumovat, prožít pokud možno „rajcovně“, nevšedně. Nepromýšlet, raději jen plnými doušky vychutnat, to je heslo „společnosti zážitku“ a člověka naší doby, orientovaného jen na to, co sám prožije, procítí, zkonzumuje a vychutná. Je to vrcholná karikovaná podoba novověkého poklonkování subjektivitě a ojedinělosti lidského jedince: individuálnímu prožívání, neopakovatelným zážitkům nebo možnostem prožít, co svět nabízí…

Požitek a prožitek se stává doménou navýsost privátní, proto charakterizují sociologové „členy společnosti zážitku jako lidi vnitřně orientované“. (Srv. J.Keller, Dorian Gray a společnost zážitku, Právo 30.12.10) Vazby k čemukoli nadosobnímu vnitřní orientace neuznává. Uznává naopak „programovou asociálnost“; svobodu chápe jako osobní nezávislost: „Být dobrý znamená být v souladu sám se sebou.“ A tak není divu, že „vnitřně orientovaní“ se stávají „sběrateli smyslových požitků“, propadají honbě za novými a novými zážitky, stávají se jejími otroky. Ale nevědí to a nechtějí to vědět: chybí hledání pozitivního východiska — ba hledat není co, protože chybí vize pozitivního východiska.

Ale duch doby si nechce rozumět, tak se o tom raději nemluví: duch doby se rozpadá do individuálních „životů“, opuštěných gastronomických monad. Soužití, nadindividuální dílo nebo společenský rozprava či situace už není tématem reflexe. Na obzoru dominuje „nitro“. Člověk nic netvoří, jen utváří svůj privátní život.

Platí jen, co je privátní; jen žádná sounáležitost! Zakořeněnost v tradici už nezajímá. Pohled na rozpory a problémy světa — a jejich posouzení, syntéza rozličného v jednotu — a rozum, LOGOS dává sílu sjednotit — už nezajímá. „Rozum“, který se omezil na požitek, požívání a sběr zážitků, už není rozumný, ale pošetilý. Nevadí mu to — proto je zvrhlý. To není krize, to je rozklad!

Rozpad ducha (zvl. útvarů — jak Hegel říkal — „objektivního ducha“) je rozpadem struktur rodiny, státu; znemožňuje fungování politiky, která je založena jako rozumné jednání: ví o sobě, sebe koriguje i utváří v interakci s druhými, a tzn. funguje duchovní skutečnost. Vítězství nerozumu se stává vítězstvím zvůle nebo pletich, úradků, tajných jednání. Politika se stěhuje ze světla veřejného prostoru do zákulisí — a protože to veřejně přiznává a veřejnost toleruje, etabluje tak spikleneckou praxi v nejvyšších patrech politiky. Doba, která si nechce rozumět, k tomu mlčí.

Úradek, veřejně, ba skoro slavnostně prohlášený za tajnou dohodu, má zaručit fungování vlády i její důvěryhodnost. Je to vlastně veřejně oslavované spiknutí, jež je vydáváno za řešení. Vítězí-li takováto stupidita nad rozumnou argumentací veřejného diskursu, pak už to není demokratické vítězství, ani vítězství demokracie. Tu jsme prošustrovali čachrářstvím a českou polovičatostí.

Naše doba si nechce rozumět: je dobou nedomyšleností, dobou, která je hrdá, že tradici, z níž vychází, považuje za překonanou — aniž by měla co na její místo dosadit. Je také dobou ztráty paměti. Zkompromitované politické strany se dále kompromitují a úspěšně rozvíjejí. Čachry ve velkém mezi státem garantovaným na jedné a privátním na druhé straně — vzkvétají… To nejsou důvody politické ubohosti dnešního Česka. Právě naopak: nikoli krize, ale rozpad demokratického fungování veřejného prostoru, a to znamená politického života, tento rozpad je důvodem zkorumpovaného živoření společnosti.

    Diskuse (6 příspěvků)
    Jan Kopecký, sociolog
    December 31, 2010 v 11.45
    pseudopolitika
    Důsledkem úradku (spiknutí) uzavřených mocenských elit je, že většina lidí dnes vnímá politiku jako něco, co ZVENČÍ bezohledně narušuje jejich osobní životy, co je arogantně ignoruje. Stát je tudíž chápán jako – „ONI“ (vrchnost). To je pseudopolitika.
    Naopak skutečná politika, tj. taková, ve které se rozum projevuje především jako vědomí sounáležitosti, ukazuje, že stát jsme MY, že stát je naším společným úkolem. Tento úkol jsme převzali od těch, kdo tu byli před námi, od těch, pro něž moderna nebyla jen pouhým pojmenováním uplynulé epochy a osvícenství dávno uzavřenou kapitolou. – Takové chápání politiky a státu logicky nemůže akceptovat ani „řecké lži“ ani vyprávěnky o „vydírajících“ lékařích nebo parasitujících nezaměstnaných. Skutečná politika z obce nevylučuje, není nikomu uzavřena. Skutečný občan odmítá pseudopolitiku, jejíž produkty zde Josef Šlerka výstižně nazval „nutností a přijatelným zlem“.
    Zdeněk Vyšohlíd
    January 1, 2011 v 18.21
    Aby spiknutí bylo legitimní
    Veřejnost se dozvěděla o skandálu: stal se veřejným – a byl vyřešen tajnou dohodou, což bylo veřejně deklarováno a přiznáno. Aby se tento styl nestal zvykem, je třeba s ním nesouhlasit, protože je to jakási inverzní, „demokratická“ podoba úradku či spiknutí. Inverzní politické počasí přináší perverzní větry z Hradu. Ani ti, kteří si hradního pána zvolili, z toho nemohou mít radost: špinavé prádlo se, jak se říká, pere doma – ale veřejně deklarovat, že se sice pere, ale tajně, to pochyby, zda se vypere všechno, nemůže rozptýlit. Z Hradu nepěkně zavanulo.
    Jan Kopecký, sociolog
    January 1, 2011 v 20.0
    déja vu
    -- Fungování demokracie komplikuje i role tzv. nereprezentativních elit, např. ekonomických, vojenských, zpravodajských, či jak říká Brzezinski podnikajících ve sféře obrany a bezpečnosti. „Nereprezentativními elitami jsou však i další elity nezatížené režimem legitimity např. nadnárodní korporace a koncerny“ Politolog Zdeněk Zbořil v tomto kontextu odkazuje i na argument J. Bystřického, že veřejnost často nemůže jakkoliv nahradit tyto elity, které si nezvolila, ale které vstupují do prostoru politického jednání a rozhodování. Veřejnost nemá žádné nástroje, aby mohla upravit vliv všech těch, kteří vládnou zákulisí. K tomu filosof Zdeněk Vyšohlíd výstižně poznamenal: „Je-li veřejná diskuse zakalena postranními korupčními úmysly, nereprezentativní elity vládnou více než je zdrávo, navíc v informačním kalu žijící většina se stává bezděčným spiknutím neinformovaných“. -- ( = z vystoupení Jana Kavana v Bratislavě v listopadu 2009 - http://kavan.blog.idnes.cz/c/129211/Prispel-pad-komunismu-a-boj-za-lidska-prava-ke-svetu-bez-valek.html):

    Lháře na Hradě ani lháře ve Strakovce nezajímá ani Česká republika a její ústava ani život lidí zde, nýbrž soukromé ratingové agentury. K nim vzhlížejí, kdykoli žvaní o „rozumu“ a „odpovědnosti“. Sami jsou jen bandou břídilů provinčního formátu.
    (Klaus už dosahuje Husákova formátu, jak si dnes v BL povšiml Jan Čulík. - http://blisty.cz/art/56444.html)
    JD
    Jan Dospiva
    January 2, 2011 v 20.28
    Vidím, že nejsem jediný, koho paralela Klaus - Husák napadla. Snad se už lidé skutečně proberou.
    FJ
    František Jonáš, technik
    January 3, 2011 v 6.33
    paralely...
    Těch paralel je více, ale tato osobnostní leccos objasňuje i v dnešní neosobní a téměř nelidské vládě trhovnictví za každou cenu, kde TRH a jeho ruka, je zbožštěn více než Lenin, či SSSR a jeho vůdci.
    Jan Kopecký, sociolog
    January 3, 2011 v 16.58
    chytrá horákyně?
    Vyšohlídův obraz "úradku, veřejně, ba skoro slavnostně prohlášeného za tajnou dohodu" hezky dokreslují dnes v DR uvedená slova vrchního sociálního inženýra o tom, že vlastně žádná dohoda uzavřena nebyla.
    Šlo tedy jen o to, aby se na sebe "méně mračili a více usmívali". Pochopili, že to je to JEDINÉ, co dluží Květoslavě Hyldebrantové.