Kdo vlastně rozhoduje o tom, o čem se bude psát v novinách, vysílat v televizi nebo psát na internetu?

Podle některých novinářů o tom rozhodují oni sami. Podle jiných o tom rozhoduje editor nebo šéfredaktor. Podle některých čtenářů a některých šéfredaktorů o tom rozhoduje majitel, i když šéfredaktoři se — na rozdíl od čtenářských hnidopichů — o tom zmiňují jen potichu v hospodě. Podle jiných šéfredaktorů pak o obsahu de facto rozhodují čtenáři, a to tím, že si kupují tiskoviny, klikají na bannery nebo před zprávami s úsměvem na rtech sledují svoje oblíbené reklamy.

V Maďarsku, které má už za pár dnů šéfovat Evropské unii, o tom hodlá rozhodovat pravicová vláda Viktora Orbána.

Evropská unie je z toho mírně nervózní, a v bruselských kuloárech se prý dokonce vedly řeči na téma, jestli to těm Maďarům na poslední chvíli radši nesebrat. Kontroverzní zákon se prověřuje, jestli je v souladu, premiér Orbán ovšem zahraničnímu tlaku čelí a nedělá si nic ani z hlášky českého ministra zahraničí a jednoho z nejoblíbenějších politiků Karla Schwarzenberga, podle kterého zákon v souladu není. Ještě aby si dělal: s ústavní většinou v maďarském parlamentu se může valit plochou maďarskou politickou krajinou jako parní válec. Nebo jako buldozer?

Podle zákona, který Orbánova vláda dala maďarským novinářům pod stromeček, bude hrozit za „nevyvážené zpravodajství“ sdělovacím prostředkům milionová pokuta. V rádiu se bude muset hrát více maďarské hudby, ve veřejnoprávní televizi bude méně násilí a vláda bude mít bezodkladné právo na odpověď, pokud se jí nebude zdát cokoliv, co některé z maďarských médií napsalo.

Podle Orbána je zákon „evropský“, jakékoliv ústupky evropské kritice by nicméně znamenaly, že se Maďarsko řadí mezi země, kterým chybí sebevědomí. „Nebojíme se té trochy kritiky, vlastně ani velkého množství kritiky, které zaznívá ze západní Evropy, a dokonce nejen odtud,“ nechal se Orbán citovat. Maďarští novináři jsou z vývoje situace samozřejmě nešťastní, zahraniční kolegové jim vyjadřují podporu, ani ne dvoutisícová hrstka demonstrantů dokonce proti novému mediálnímu náhubku protestovala. Pravicově populistický pilíř maďarské demokracie ale stojí pevně a ani trochu se nedrolí.

Představme si, co by takový vypečený zákon způsobil třeba Deníku Referendum, kdyby náhodou nějakou dobrou poslaneckou duši napadlo se v Maďarsku inspirovat.

Ze všeho nejdřív by asi přišla pokuta za nevyváženost. Názorově vyhraněné médium nemůže být z logiky věci vyvážené, takže by šéfredaktor musel někde hodně rychle sehnat milion, anebo radši rovnou dva. Tedy peníze, ze kterých menší média vydrží fungovat několik měsíců.

Pokud by to Deník Referendum přežil, stal by se rychle skutečně vyváženým, a to opět z logiky věci: redakční články by byly bohatě vyvážené (nebo možná i převážené) publicistickou produkcí vládního tiskového oddělení. Evu s Vaškem, Michala Davida ani Ladislava Jakla s jeho Folimankou bychom asi vysílat nemuseli, těžko ale říct, jestli by se nemusely psát recenze. A co se týče násilí, zejména šéfredaktorova publicistika by se dočkala zaškatulkování jako násilí verbální.

Naštěstí to zatím nikoho nenapadlo, i když náhubkový zákon už u nás máme, a někdy před lety si dokonce Zemanova vláda vyhrnovala rukávy na tehdy ještě Schwarzenbergův Respekt (možná právě proto to bleskurychle kritické vyjádření — nebyl třeba ani audit od firmy Kroll). Nicméně Maďarsko zřejmě v příštím žebříčku mediální svobody spadne někam do Afriky a my se budeme moci zase jednou plácat po ramenech, jací jsme dobří a jak jsou naše média svobodná.

Právem?

Všechna velká česká média, od tisku přes rozhlas a televizi až po zpravodajské weby, vlastní velké firmy. Veřejnoprávní rozhlas, televizi a taky často opomíjenou četku, která dodává kanónenfutr všem ostatním, zase kontrolují politici. Politici a velké mediální firmy spolu potřebují v zásadě vycházet po dobrém: médiím nesvědčí „škodlivá“ mediální legislativa, která by jim mohla snížit zisky, politikům zase „škodlivé“ mediální pokrytí, které jim snižuje popularitu.

Ale když si budete stěžovat, řeknou vám, že si o tom vlastně rozhodujete sami. Televize se dá vypnout, noviny nekupovat, internet ignorovat. Ale co když si chcete koupit něco, co není k mání?

Svoboda sem, svoboda tam, vlivná média, která pěstují politickou kritiku, by se dala spočítat na prstech postaviček z kreslených seriálů, které mají na každé ruce vždycky o prst míň. Kritické televizní pořady prakticky neexistují, pokud je tedy nedávají v rámci pořadů pro pamětníky někdy kolem půlnoci.

Pravda, Maďaři jsou na tom teď mnohem hůř, nevyváženost jim teď zatrhli. U nás to asi zatím není třeba.