V kabelogramech z amerických ambasád, které zveřejňuje server WikiLeaks, se objevila i řada citlivých informací o politice arabských států. Tunis, Egypt, Saúdská Arábie nebo Maroko se nyní pokoušejí různými způsoby zabránit, aby se obvinění z korupce, nepotismu a další nepohodlná odhalení nedostala do povědomí veřejnosti. V listu The Guardian se reakcím vládců a následnému přístupu k tématu v jednotlivých státech regionu věnoval Ian Black.

Velký zájem vzbudily například zprávy o obchodních zájmech marockého krále nebo sklonu tuniského prezidenta protežovat příbuzné.

V Maroku byl kvůli zveřejňování depeší WikiLeaks zakázán prodej francouzského deníku Le Monde, španělského El País i nezávislého arabského deníku Quds Arábí, vydávaného v Londýně.

Saúdskoarabský zpravodajský internetový server byl záhadně napaden hackerským útokem poté, co zveřejnil zprávu o nátlaku požadavku saúdského krále Abdulláha na USA ke zničení zařízení, zapojených do íránského jaderného programu.

Levicový libanonský list Achbar, který podporuje hnutí Hizballáh, získal z databáze WikiLeaks asi dvě stě padesát neautorizovaných depeší z osmi arabských zemí a zveřejnil je na svých webových stránkách.

Ihned poté, co zveřejnil nelichotivé materiály o tuniském prezidentovi Benu Alim, byla jeho internetová prezentace napadena a nahrazena saúdským dívčím internetovým chatem. „Tohle je profesionální práce,“ řekl vydavatel listu Hassan Chalil, „ne práce nějakého nadšence z jeho ložnice.“

Podle Iana Blacka funguje v arabských médiích navíc zřetelná autocenzura, a to jak ve státních, tak v soukromých titulech. Zásahy shora jsou spíše poslední možností.

Egyptská média prakticky neinformovala o těch z depeší, které rozebíraly nástupnické možnosti syna prezidenta Mubaraka, moc armády v zemi nebo Mubarakův nepřátelský vztah k Hamásu. Všechna tato témata jsou v Egyptě velmi citlivá, a prakticky jediným listem, který se jim věnuje, je nezávislý Masry Joum. I ten ale otiskl jen některé depeše, zveřejněné libanonským deníkem Achbar.

V Sýrii, kde je většina tisku státní, případně vlastněná bohatými elitami spřízněnými s režimem, je situace podobná. WikiLeaks tady přiblížili zejména podezření amerických diplomatů, že syrská vláda podporuje organizaci Hizballáh v Libanonu, což prezident Bašár Assad neustále popírá.

Prozápadní Jordánsko se vyhlo nepohodlným odhalením, ale například jemenská vláda musela v parlamentu vysvětlovat své doznání k tomu, že lhala o amerických bojových operacích proti Al-Káidě na svém území.

Celkové reakce arabského světa na WikiLeaks byly směsí odmítání a překvapení, shrnuje Black. Některé státy navíc vyslovily podezření, proč nebyl podobně nepohodlným situacím vystaven Izrael. Fakt, že doposud všechny zveřejněné depeše konvenují s oficiálními pozicemi Netanjahuovy vlády, vedl dokonce k vytvoření konspiračních teorií o tom, že zakladatel serveru WikiLeaks Julian Assange je na židovský stát napojený.

Další informace:

The Guardian How Arab governments tried to silence WikiLeaks