Ve dnech 9.—10. prosince 2010 se v Ostravě zúčastním III. ročníku mezinárodní konference I mlčení je lež o výuce soudobých dějin, kterou pod záštitou ministra školství pořádá Občanské sdružení PANT. Očekávám bouřlivou diskusi, do níž, jak doufám, budu mít možnost vstoupit.

Pokusím se zde nastínit několik otázek, které mne v souvislosti s výukou moderních dějin napadají.

Témata týkající se vývoje poválečného Československa zařazuji do výuky s nadšením, a to nejen tehdy, když se k tomuto období konečně chronologicky dopracuji, ale kdykoli se mi naskytne příležitost učivo starších dějinných epoch aktualizovat. Například nedávno jsme při rozboru Sofoklovy Antigony dlouze debatovali o konfliktu svědomí a mocenského řádu světa. Můžete mi tedy věřit, že moderní dějiny v žádném případě neopomíjím, naopak. Mým cílem je, aby si moji žáci a žákyně osvojili zvýšenou citlivost vůči jakýmkoli náznakům porušování lidských práv, politické manipulaci a demagogii a uvědomili si svoji individuální zodpovědnost za fungování občanské společnosti. To se částečně daří — zvláště u těch žáků a žákyň, kteří se zapojují do našich mezinárodních projektů a v komunikaci se svými vrstevníky z partnerských škol (Švédska, Německa, Británie, USA) si tyto postoje vytvářejí a upevňují mnohem lépe. Mnozí mladí lidé ovšem (a snad to ani nelze zazlívat výhradně jim samotným) značně nekriticky přebírají rétoriku některých současných politiků, kteří občanskými iniciativami pohrdají.

Ránu mému (do té doby docela optimistickému) pohledu na proces vyrovnání s minulostí však na jaře tohoto roku zasadil „politicky nekorektní virál Přemluv bábu“. Nejdříve jsem několik dní s nadějí očekávala tu chvíli, kdy režisér Zelenka konečně oznámí, že se jednalo o mystifikaci, jejímž cílem bylo odhalení nebezpečné polarizace české společnosti. Nemohla jsem totiž uvěřit, že by právě Petr Zelenka, ctitel nepokrytě sociálně-liberálně smýšlejícího Kurta Vonneguta, mohl vytvořit tak prvoplánovou pravicovou agitku. Když jsem s bolestí v srdci definitivně vstřebala, že to tedy bohužel skutečně myslel vážně, vrhla jsem se do desítek debat na toto téma (jak u nás ve škole, tak na internetových diskusních fórech a sociálních sítích).

Záhy jsem zjistila, a byl to pro mne moment poznání vpravdě epifanický, jak chabé je vlastně u nás obecné povědomí o historii (a zjevně tedy nejen mezi mladými lidmi). Kupříkladu moje soustavné vysvětlování, že v padesátých letech se politický střet nevedl primárně mezi pravicí a levicí, ale mezi demokracií a totalitou, mne stálo úsilí přímo sisyfovské. Argument, že Záviš Kalandra, jeden ze čtyř popravených v procesu s JUDr. Miladou Horákovou, byl ve skutečnosti levicovější než celé Gottwaldovo vedení, celkem nikoho nezajímal. A už vůbec hradbou toho jediného správného vidění světa neprošla moje námitka, že takto nastaveným politickým diskursem paradoxně urážíme i odkaz samotné Milady Horákové, jíž se tak rádi dovoláváme. Tato dlouholetá pracovnice Ústředního sociálního úřadu hlavního města Prahy (angažující se v celé řadě sociálních spolků) by totiž stěží mluvila o lidech ve finanční tísni jako o „sockách“ — a jako členka Československé strany národně socialistické by asi zrovna nejásala nad despektem, který čiší ze slova „socan“.

Někdy si jen tak pro zábavu představuji, jak by se na dnešní poměry dívala třeba moje nejmilejší prvorepubliková politička Františka (Fráňa) Zemínová (v procesu s Miladou Horákovou odsouzena k dvaceti letům odnětí svobody, což vzhledem k jejímu věku znamenalo prakticky doživotí; propuštěna v roce 1960 na velkou amnestii — zemřela o dva roky později). Jak by asi tato proslulá „enfant terrible” reagovala například na úvahy MUDr. Romana Jocha, poradce premiéra Nečase pro lidská práva, o tom, že volební právo ženy by se mělo odvíjet od počtu dětí, které porodila? Podotýkám (i když pro mne to vůbec není podstatné), že Fráňa Zemínová byla bezdětná a Milada Horáková měla jedno dítě, což panu Jochovi k přiznání statusu plnohodnotné ženy nestačí. Ovšem i bez ohledu na svou vlastní pozici by se obě tyto aktivní členky ženského hnutí s panem Jochem jistě střetly, a to zcela principiálně. Námitky, že text „Proč demokracie zanikne“ pan Joch sepsal jen jako intelektuální provokaci, samozřejmě dobře znám. Přesto jsem přesvědčena, že „moje Fráňa“ se svojí pověstnou prostořekostí by pana doktora i s jeho „sokratovským dialogem“ poslala — no, někam opravdu hodně daleko.

Nemusím snad zdůrazňovat, že si nedělám legraci z obětí politických procesů. Naopak — ctím je natolik, že se mi z duše příčí to, jak se dnes jejich životní osudy stále více zplošťují, až se z nich postupně stávají bezduché ikony, které se ovšem pohotově vytáhnou z rukávu, kdykoli je nutné zarazit nárůst volebních preferencí levicových stran (a bohužel zdaleka nejen komunistů). S tímto se prostě smířit nehodlám — a v tomto duchu své žáky a žákyně vychovávat rozhodně nemíním. Chci totiž, aby historii vnímali o poznání složitěji, plastičtěji, hlouběji — a ano, možná i bolestněji. Moc bych sobě i jim přála, aby nikdy nepřistoupili na chiméru jediné správné a konečné interpretace dějin, aby se třeba i mýlili a stále hledali — a hlavně aby se bláboly typu „Přemluv bábu“ pro ně nikdy nestaly vodítkem.

Proto upřímně prosím všechny kolegy a kolegyně pedagogy, odborníky ze vzdělávacích institucí a všechny další zainteresované lidi, aby mi poradili, jak tohoto cíle dosáhnout. Momentálně mám totiž dojem, že se to ani mně, ani ostatním učitelům dějepisu či společenských věd moc nedaří. Čtenářům mého příspěvku (respektive posluchačům, pokud skutečně dostanu příležitost jej na konferenci přednést) budu vděčna za jakékoli reakce — osobně považuji každou polemiku za velice obohacující.