Je sedm večer a v menším, stále otřískaném, bosenském městě se z aut před místním šedivým kulturákem hrnou televizní štáby. Na chodbě pokuřují obtloustlí muži v sakách. V sále už si nesednou, je plno. Začíná zahajovací ceremonie festivalu turistických a ekologických filmů. Jistojistě dvě nejkrásnější děvčata, která ve městě jsou, v přiléhavých šatech uvádějí festival s neutuchajícími zářivými úsměvy.

Na plátně za nimi se objevují evropské hvězdy a rozeznívá se Óda na radost, hymna EU. Bosna po vstupu do Evropské unie úporně touží a symboly této touhy jsou všudypřítomné, lidé si nálepky s tematikou EU lepí i na auta. První řada sedadel patří velvyslancům — neboť politici jsou tím nejdůležitějším. To se potvrzuje i po chvíli. Ceremonie je totiž nekonečným defilé regionálních a lokálních politiků, žvatlajících roztodivné banality, jak jsme zvyklí i u nás.

V nápadně vysoké koncentraci vyzdvihují přítomnost velvyslance Ruska, z pódia jej zdraví, postupně se to vyvine vlastně až ve flirtování. Velvyslanec vesele kyne. Štáby zběsile švenkují kamerami, novináři si horečnatě cosi zapisují. Erotická atmosféra vrcholí. Za potlesku přichází spoře oděná studentka sarajevské konzervatoře a začíná pět Kalinu. Ka-lin-ka-ka-lin-ka-ka-lin-ka-ma-ja. Sál se roztleskává do rytmu, ruský velvyslanec je nadšen.

Po vzoru těch našich, lokální politici se spokojeně naducanými tvářemi v rozvleklých výstupech říkají pitomosti. Protože je to festival turistického a ekologického filmu (či právě proto, že je to festival těchto neatraktivních filmových odvětví), hovoří o nutném rozmachu turismu, o tom, jak je nutné stimulovat turismem ekonomiku, a tom, jak životní prostředí zůstane i tak zachováno, protože příroda si vždy nějak poradí sama a zůstane pro nás krásná. Je potřeba budovat, příroda počká, a zatím pro nás bude vždy krásná.

Pak skončí bohatý raut párečků a zákusků na chodbě, obě sličné moderátorky se dotočí kolem těch nejtlustších politických činovníků, kamery se vypnou. Festival začíná. V následujících dnech není ve dvou skromných festivalových sálech téměř ani noha. Inu, koho by to taky zajímalo. Doslovné filmy o krásách přírody střídají filmy o různých pamětihodnostech. V drtivé většině legrační kamera, neumětelské střihy, mizerně použitá hudba, vševědoucí patetické komentáře, nikde nic překvapivého. Nikomu to ale nevadí, sály jsou poloprázdné. Nikdo se na to taky nedívá. I tak se každý den koná tiskovka a novináři se mohou před pány v sakách přetrhnout.

To hlavní totiž vyvrcholilo na samotném zahájení a jistojistě se zopakuje na ukončení. Akce byla zaznamenána médii, politici hlavně pronesli své teze o vzájemné symbióze turismu a ekologie, osvědčili svou náklonnost kultuře a filmu. A festival, který téměř neměl návštěvníky včetně nich, koneckonců z veřejných peněz i zaplatili. Bylo by to celé moc k smíchu, kdyby to nebyl náznak naší reality v kulturně jiných kulisách. Možná směšných, v principu ale stejných.

Vzít si umění, nebo alespoň to, co se za něj vydává, jako rukojmí. Lidé mají úctu před tím, co se jako umění označí. Snadno pak vytvořit festival žádoucí ideologie. Může to být film, může to být divadlo, může to být jakékoli jiné umění. Může to být jakákoli akce. Vyberou se „umělecké kusy“ naplňující politický záměr. Státní a samosprávné instituce rády finančně přispějí a akci oficiálně zaštítí, je to pro jejich dobro. Tvůrci se rádi nadmou. S oficiálním posvěcením se jejich banální výtvory stávají uměním.

Můžeme se podívat kolem sebe, jaké akce naše magistráty, obecní úřady a ministerstva podporují nebo organizují. A kdo za nimi stojí. Všimněme si i toho, že drtivá většina referentů odborů kultury ve městech nemá vzděláním s kulturou vůbec nic společného, stejně jako pamětihodný radní pro pražskou kulturu, inženýr ekonomie ze zemědělky. I náš festival Ekofilm už začal upřednostňovat neproblematické snímky o krásách přírody nebo o vzájemných dramatech přírodních druhů vyjma člověka. I tam politici defilovali, pronášeli prázdné fráze, a média leda technicky informovala o průběhu a výsledcích festivalu.

Stát a instituce mají obrovskou moc vybírat a stavět do popředí umění, které skutečné problémy zastírá a realitu zjednodušuje na úroveň propagandy. Smysl umění je ale přesně opačný. Čím později si to uvědomíme, tím dříve budeme mít festivaly podobné tomu v Bosně. Přitom jsme na cestě k tomu samému.