„Na nesčetných příkladech může vidět ten, kdo vidět ještě chce, jak jsou den za dnem oklešťovány občanské svobody, jak stát po nás zase začíná slídit na každém kroku, jak nám dokonce doporučuje, jak máme „správně” vychovávat své děti či jak „korektně” hovořit,“ prohlásil na stránkách D.O.S.T předseda této iniciativy Ladislav Bátora.

Iniciativa D.O.S.T. je pozoruhodným fenoménem poslední doby. Po vzoru občanských iniciativ, jež vznikly na zcela opačném ideovém pólu, se snaží vstupovat do veřejného diskursu, prosazovat se v médiích a lobbovat u spřátelených politiků. Sílu mu k tomu dává širší škála šesti set lidí, jež podepsala původní prohlášení D.O.S.T.

„Není to jednoduše jednobarevné uskupení. Pohybují se v rámci ní lidé od poslanců přes nejrůznější ultrakonzervativce katolického typu až po pravicové extremisty,“ popsal pro Deník Referendum složení iniciativy odborník na extremismus František Kostlán.

Takové spojení dává iniciativě jistou legitimitu. Nemalou úlohu v tomto ohledu sehrála také podpora některých lidí z ODS jako jsou senátor Jaroslav Kubera či kandidátka na ombudsmanku Eva Dundáčková. Silnou podporu poskytuje D.O.S.T také hradní skupina kolem Ladislava Jakla a prezidenta Václava Klause. Ten naposledy v den výročí vzniku Československé republiky dokonce vyznamenal jejího člena, v padesátých letech vězněného katolíka a šéfredaktora konzervativně katolického týdeníku Světlo, Josefa Vlčka.

Vystačit si zde s jednoduchou nálepkou extremismu proto není dost dobře možné. Sama iniciativa se také ráda prezentuje jako zastánce obecně uznávaných hodnot jako je svoboda, tradice či odpovědnost. Právě v tom ovšem spočívá největší nebezpečí iniciativy, jež si osobuje pozici jakýchsi ochránců normality. Podobná uskupení totiž nejsou nebezpečná primárně tam, kde jsou extrémní, ale naopak tam, kde jejich názory rezonují ve většinové společnosti.

„Jsme všichni fascinováni zjevnými neonacisty a věnujeme jim možná až přehnanou pozornost, a tudíž i reklamu, v závětří se zatím v klidu a bez povšimnutí aktivizují osoby v bílých košilích a s kravatami, avšak s neméně nebezpečnými názory a postoji,“ upozorňuje evangelický duchovní a někdejší senátor Zdeněk Bárta.

Svoboda jen pro vybrané

Důležité je však vnímat, co skutečně stojí za líbivými frázemi, se kterými členové D.O.S.T. tak rádi operují. Jaká je to svoboda, po níž pan Bátora a další členové iniciativy tolik volají?

Jako ukázkový příklad může posloužit jejich boj proti antidiskriminační politice a tzv. homosexualismu. Homosexuálové jako takoví iniciativě nevadí, alespoň ne explicitně. Vadí jim ovšem to, že „vytvářejí angažovanou komunitu“, jež propadá „politickému aktivismu“. Jinými slovy tedy sice mají právo na existenci, ovšem nikoli už na obhajobu a prosazování svých práv a zájmů, jako většina ostatních. Neodmyslitelnou součástí svobody je přitom právě možnost své zájmy hájit. Jestliže pan Bátora má právo být politicky aktivní v rámci iniciativy D.O.S.T., homosexuál již takové právo nemá, neboť prý ohrožuje „základní občanská práva a svobody“. Jaká a čím, už se ovšem nedozvíme.

Obdobné myšlenkové pochody předvádí v dalším textu zveřejněném na webu iniciativy člen brněnské ODS Petr Paulczynski, brojící proti Úřadu zmocněnce pro lidská práva. „Proč se o mne s dojemnou péčí nikdo nestará tak jako o lidi co neumějí žít jako okolí? Jsem totiž bílý heterosexuální muž. Nebylo by lepší být nezaměstnaný homosexuálně orientovaný zhulený skvoter indického původu? Třeba by si na mne někdo taky vzpomněl,“ píše Paulczynski.

Paulczynski zjevně nechápe, že menšiny, kterým pomáhají úřady, jsou diskriminované právě proto, že jsou menšinami. Dokud jsou bílí heterosexuální muži většinou a systémově diskriminováni nejsou, nemá proč se o ně úřad starat. Jsou to ostatně v naprosté většině právě oni, kdo seděli a sedí ve vládách, vytvářejí pravidla a formulují systém.

Podstatou sdělení Bátory i Paulczinského je ovšem právě to, že svoboda domáhat se svého práva patří jen některým. „Sami si svobodu přivlastňují a osobují si právo určovat, komu náleží, a komu ne. V jejich pojetí je plná svoboda skutečně jen pro bílého heterosexuálního muže,“ soudí Kostlán. Svoboda ostatních pak znamená mlčet a být rád, že je bílí muži nechají alespoň žít.

Ani onen bílý muž si ovšem nemůže být jistý, pokud se odchýlí od vkusu konzervativců. Dokládá to forma protestu, jakou zvolili členové iniciativy proti knize Jiřího Peheho o Václavu Klausovi. Navzdory tomu, že — jak sami přiznali — se knihu neobtěžovali ani přečíst, označili Klausova kritika jako vlastizrádce. Pojetí svobody se zde tedy dostává do ještě užšího rámce, v němž je politolog za svou práci nálepkován jako kolaborant a zrádce národa. Nejedná se tedy o nesouhlas, ale o požadavek likvidace odlišného názoru.

„Lidé tohoto typu po čase upadají do myšlenkového ghetta. Názory, se kterými nesouhlasí, pak vnímají jako útok zvenčí, v tomto případě na někoho, koho považují za svého duchovního vůdce,“ domnívá se Kostlán.

Neexistující tradice

Obdobným způsobem jako svoboda funguje jako mantra také tradice či tradiční rodina. V tomto ohledu na sebe D.O.S.T naposledy upozornila vystoupením proti příručce, jež měla napomoci sexuální výchově ve školách. Podle odpůrců ohrožuje příručka tradiční model výchovy a bere rodičům právo vychovávat děti podle svého přesvědčení.

Jedna z autorek příručky Lucie Jarkovská napsala v reakci na tento útok v  Respektu: „To, co dnes rozumíme tradiční rodinou, je výdobytkem průmyslové revoluce a v masovém měřítku záležitostí západních společností druhé poloviny dvacátého století. Ve školním řádu z počátku dvacátého století čteme: „Rodiče nebo jejich zástupci jsou povinni školu v jejím úkolu účinně podporovati, příslušných předpisů a nařízení školních úřadů poslouchati, rad učitelův týkajících se vyučování nebo výchovy dítek si všímati.“

Právě na dvacátá léta a zlaté „Rašínovské časy“ se Bátora ve svých textech s oblibou odvolává. Podle Jarkovské tak vlastně jedinou tradicí, kterou se může D.O.S.T. ohánět, je minulý režim, za kterého se ve školách o sexualitě i prevenci chorob důsledně mlčelo.

„Dítě není soukromým majetkem, a nemůže být uvězněno v názorové totalitě rodiny. Jak roste, setkává se dítě liberálů s názory konzervativců, dítě z nábožensky založené rodiny s nevěřícími, nelze tomu zabránit a v demokratické společnosti není ani považováno za vhodné, aby mu v tom bylo bráněno. Proto Evropský soud rozhodl, že dítě má právo na informace v oblasti sexuality. To ale neznamená, že bude nuceno k nějakým konkrétním morálním postojům,“ napsala pro Deník Referendum Jarkovská.

Akci D.O.S.T se však ve spolupráci s Výborem na obranu rodičovských práv skutečně podařilo donutit nového ministra Dobeše ke stažení příručky. To ukazuje na nemalý vliv této na první pohled zcela marginální iniciativy, jíž se daří vnášet xenofobii a netoleranci do politiky a veřejného prostoru obecně.

Právě v době, kdy vážně hrozí pauperizace nižších středních vrstev, může najít jejich populistická rétorika vhodné podhoubí. Filosof Václav Bělohradský s odkazem na Zygmunta Baumana nedávno upozornil, že současný neoliberální systém produkuje tekutý, nedějinný hněv, pramenící z neurčité frustrace. Populistické strany a hnutí jako například Tea Party ve Spojených státech pak dobře fungují jako lapač nahromaděného hněvu, který se následně vybíjí primitivním až fašizujícím způsobem. Není radno podceňovat možnost, že podobným lapačem se v českém prostředí může stát i iniciativa D.O.S.T.