Žhářský pokus o vyvraždění romské rodiny ve Vítkově vnesl do veřejného diskursu vedle silných emocí i mnoho otázek. A také změny či náznaky změn, které by se daly shrnout takto: Změna postoje politiků k rasisticky motivovaným trestným činům, změna přístupu policie a postoje justice k vyšetřování těchto případů. Některé změny jsou dílčí, jiné přechodné, u dalších lze naopak předpokládat (doufat), že nastartují nový trend, který společnosti pomůže lépe překonávat jevy, jež sice patří na okraj, ale agresivně se derou na povrch.

Změnu postoje politiků přinesl až minulý premiér Jan Fischer a tehdejší ministr vnitra Martin Pecina. Ti namísto prázdných slov, jimiž se oháněli jejich předchůdci, především ministr Ivan Langer, konali. Do čela boje proti extremismu postavili rázného a schopného Jiřího Komorouse. To napomohlo celkově (metodicky i v razanci zátahů na extremisty) i ke změně přístupu policistů na krajské úrovni, kteří náhle měli ve vyšetřování těžších trestných činů tohoto charakteru vyšší podporu. Odrazilo se to ve více případech než jen v tom vítkovském, na něm si však vnitro i policie daly opravdu záležet — případ vyšetřoval několik měsíců nebývalý počet policistů, vynaloženy byly vysoké prostředky. Ostravská krajská policie byla úspěšná i v případě lynčování Romů a pokusu o vraždu jednoho z nich v havířovském Šumbarku a okolí.

Komorouse ovšem ministr vnitra Radek John odvolal. Slíbil sice, že bude v tažení proti extremismu pokračovat, ale nevadí mu přitom, že za Věci veřejné kandidoval na Karlovarsku jako lídr v komunálních volbách nedávný člen krajně pravicové Národní strany. (Podrobnosti naleznete v článku Předvolební populismus: Korytáři všech stran se spojili.) Nechejme se tedy překvapit.

Problémem v potírání násilí z nenávisti ze strany extremistů je však místní policie, která často rasistické útoky pomíjí, nevyšetřuje či příliš brzy odkládá ad acta. Během naší práce (monitoring a medializace násilí z nenávisti) jsme narazili na více takových případů, kdy se místní policie stavěla k takovému vyšetřování laxně. Zjistili jsme i to, že útoků zápalnou lahví a dalších násilných přepadení Romů je v posledních letech mnohem více, než je všeobecně známo — dají se už počítat na desítky.

Nemuselo by třeba dojít k lynči spojenému s pokusem o vraždu v Šumbarku, kdyby místní policie zasahovala proti rasistům, kteří zde Romy dlouhodobě terorizovali. A to včetně pochodů touto čtvrtí, které provázely rasistické pokřiky, házení kamenů, mlácení Romů na ulici, vhození dvou zápalných lahví do domů atd.

V Opavě docházelo opakovně k větším útokům. Několikeré vhození zápalné lahve do chodby domu v Rybářské ulici, či útok fotbalových chuligánů, kteří vhodili do bytu v přilehlé Sadové ulici granát se slzným plynem, jindy zase těžký balvan, který dopadl těsně vedle postýlky s miminem. A ještě jindy pro změnu "hon na Romy" v opavských ulicích. Opavská policie nic z toho nevyšetřila, což nakonec přivedlo k zoufalému činu jednoho z Romů z Rybářské ulice, který zapálil nedaleko domu obsah popelnice (a policie jej obviňuje, že i umístil v domě tři nezapálené lahve s minerálním olejem). Myslel si naivně, že zapálením popelnice na toto neustále napadané místo upozorní a na základě toho se prostřednictvím radnice dostane do jiného bydliště. Pro pořádek dodávám: pokud onen Rom skutečně umístil zápalné lahve v domě, což není prokázané, pak jeho čin neomlouvám, orgány činné v trestním řízení by k němu měly přistupovat stejně jako k dalším takovým činům. Podrobnosti k uvedeným příkladům naleznete ZDE.

Zkrátka, kdyby policie tyto útoky řádně vyšetřila, nemuselo by možná dojít k některým napadením pozdějším. Někteří útočníci by například nemohli spáchat trestný čin, protože by již seděli za útok předešlý, třeba právě za zápalné lahve v Opavě. Větší aktivitě extremistických žhářů nasvědčuje například i citace z obžaloby proti vítkovským žhářům: „K otázce, zdali se účastnil útoku zápalnou lahví na objekt na jiném místě než ve Vítkově, obviněný Müller uvedl, že v minulosti poblíž fotbalového stadionu v Opavě byl na místo přivezen spolu s dalšími osobami, které nechce jmenovat, automobilem Škoda Favorit a David Vaculík vhodil do chodby domu zápalnou láhev. Obviněný Müller byl překvapen, co to Vaculík dělá, nebyl dopředu informován.“ Je tedy — minimálně teoreticky — možné, že kdyby byl Vaculíkovi tento trestný čin prokázán a byl by za něj odsouzen, nemohl by plánovat upálení romské rodiny ve Vítkově. (Podrobnosti čtěte ZDE.) K fanouškům opavského fotbalového klubu ostatně patří i Jaromír Lukeš, taktéž nepravomocně odsouzený ve vítkovském případu.

Věci by napomohlo, kdyby útoky zápalnou lahví a další podobně závažné trestné činy vyšetřovala automaticky krajská policie, která má více možností. A je možné, že se toho dočkáme, ministerstvo vnitra o tom s nevládními organizacemi diskutuje a zkoumá, zda je to realizovatelné.

Ke změně postoje justice je třeba říci, že diskuse okolo výše trestů pro vítkovské útočníky je legitimní. Na podivení prezidenta Václava Klause, zda nejsou tresty příliš vysoké, není nic odsouzeníhodného. Nejen místní policisté, ale i státní zástupci a soudci před pokusem o vraždu ve Vítkově podobné trestné činy často ignorovali, zlehčovali či se k nim stavěli lhostejně. Ne všichni a vždy, ale převládající trend byl takový. Výsledkem bylo, že někteří jednotlivci odcházeli od soudu pokaždé pouze s podmínečným trestem i za opakované páchání týchž trestných činů.

Za tímto přístupem stojí poměrně rozšířené mínění, že ti jinak hodní hoši nemají kvůli jednomu pochybení trpět celý život. A tak namísto nich trpí jejich oběti.

Tento pohled na věc by samozřejmě rádi zachovali obhájci odsouzených, například Cojocarův obhájce Ladislav Myšák během přelíčení řekl: „Za osobnostní kvality Václava Cojocaru, jak je popsal znalec, by se nemusel stydět nikdo z nás.“

A jelikož ti slušní hoši skutečně za nic nemohou, je třeba svalit alespoň část viny na oběti, jak se o to pokusil Lukešův obhájce Pavel Pěnkava:

„Rodiče utrpěli popáleniny až zprostředkovaně při snaze vymanit se z hořícího prostředí... Zapřeli, že svou dceru nechali v hořící místnosti." A Natálka by podle Pěnkavy utrpěla daleko méně závažná zranění, pokud by se například její matka nejprve neutíkala nadýchat čistého vzduchu.

Obhájce Davida Vaculíka Petr Kausta uvedl jako příklad nespravedlnosti justice kauzu dvou Romů, kteří prý 60x svého protivníka udeřili násadou od lopaty a křičeli na něj přitom krom jiného „ty bílá svině“. Ti Romové prý dostali čtyři roky a odvolací soud to snížil na tři roky, protože nešlo o rasisticky motivovaný čin. Kausta přitom sám přiznal, že zná tu kauzu pouze z médií, což mu zároveň nebrání s její pomocí tvrdit, že justice neměří všem stejným metrem. To už je skoro na vrácení diplomu. Když si fakt, že každý případ musí soud posuzovat individuálně, neuvědomuje právník-advokát, jak si to má uvědomovat neodborná veřejnost?

Všichni obhájci (právníci) odsouzených reflektovali do určité míry mínění, která na internetových diskusích zaznívají od „mediálních obhájců“ oněch hodných hochů, kteří se jen trochu pomýlili. Například název jedné facebookové skupiny zní „Nesouhlasím s tresty pro Kluky z Vítkova“. „Facebooková událost“ s názvem „Žádáme stejný trest pro rodiče Natálky z kauzy Vítkov!“ je nadepsána tímto požadavkem: „Žádný miliony ale kriminál si zaslouží rodiče který nechaj vlastní dítě v plamenech.“ (Podrobnosti naleznete v článku Facebookové diskuse ke žhářům: rasisti, lháři, zbabělci, ale i slušní lidé.)

V situaci, kdy státní zastupitelství a soudy nekonají ve věci rasisticky motivovaného násilí, jak mají (a kdy se obhájci žhářů snaží tento stav de facto udržet), je namístě se ptát, jestli mimořádné tresty pro vítkovskou čtveřici nejsou jen náplastí na špatné svědomí orgánů činných v trestním řízení. Kdyby státní zastupitelství a soudy měly k rasistickým útokům stejný přístup jako u vítkovského případu, nemusel se dnes nikdo výši udělených trestů divit. Tresty za pokus o upálení celé rodiny se jeví vysoké právě jen ve srovnání s předešlými tresty za podobné rasistické útoky, samy o sobě jsou adekvátní. Můžeme proto jen doufat, že soudy budou i propříště za takovéto trestné činy vyměřovat stejně adekvátní tresty jako nyní — padni komu padni, před zákonem jsme si všichni rovni.

Jestli výše trestů někoho od spáchání podobného trestného činu odradí, či nikoli, hraje v celé záležitosti vedlejší roli. Najdou se přeci lidé, které neodradí ani praktikovaný trest smrti, zatímco jiné odradí od trestné činnosti již sám fakt, že za ni hrozí vězení.

Podstatou tohoto rozsudku je vyjádření postoje státu (společnosti) prostřednictvím soudu, že rasistické zločiny je nutno brát se vší vážností, protože jsou nebezpečné již ze své podstaty, natož kdy někdo přijde o život či o zdraví. Rozsudek tak může i napomoci změnit společenskou atmosféru v České republice, která se doposud sunula směrem ke xenofobní hrubosti a silnému zjednodušování problémů. A to je dobrá zpráva.