Závěrečná řeč

Pavel Uhl

Zmocněnec nezletilé Natálie Kudrikové a jejích sester poukázal na mimořádnou společenskou závažnost spáchaných činů. Ve své řeči, kterou zveřejňujeme, se vyjádřil i k otázce trestu tak, jak mu to umožňuje zákon, a odůvodnil, proč považuje za spravedlivý a přiměřený trest doživotní.

Vážený pane předsedo, vážení přísedící, vážená paní státní zástupkyně, vážení kolegové zmocněnci, vážení obhájci, vážená veřejnosti, pánové obžalovaní.

Ve své závěrečné řeči se nejprve vyjádřím k procesně uplatněnému nároku na náhradu škody, o němž by měl soud rozhodnout. Poté využiji rovněž práva poškozeného vyjádřit se k věci jako takové.

V řízení podle mě byla nad jakoukoliv pochybnost prokázána skutečnost, že se všichni obžalovaní dopustili skutku, který je popsán v obžalobě. Rovněž je nepochybné, že tento skutek je porušením právní povinnosti, a vyvolává tak odpovědnost za škodu tímto skutkem způsobenou.

Mám za nepochybné, že v řízení bylo prokázáno, že mým nezletilým mandantkám byla škoda způsobena. To platí jak o škodě majetkové, tak o škodě na zdraví.

Škoda na osobním majetku, kterou uplatňuji ve vztahu ke všem svým mandantkám v rozsahu nepřevyšujícím pět tisíc korun českých na každou z nich, je podle mě nezpochybnitelná. Byť se obhajoba obžalovaných pokoušela zpochybnit seznam zničených věcí, nelze vést rozumnou úvahu, že by seznam osobních věcí dítěte v ceně pěti tisíc korun byl přehnaný.

Mám tedy za to, že uvedením a následným oceněním seznamu zničených věcí je výše majetkové škody prokázána, a není dán žádný věcný důvod tuto škodu nepřiznat. Opačný úsudek by naopak vedl k závěru, že trestná činnost, pokud má majetkový dopad, je v civilní rovině bez právních následků, protože málokdo, komu je zcela beze stop zničena jeho osobní věc, může doložit, že ji měl, popřípadě jakou měla cenu. V tomto směru je sice možné zpochybnit tvrzení a výpověď poškozeného, ale samotná možnost zpochybnění nezakládá sama o sobě důvod zproštění se odpovědnosti.

Jinou kapitolou je škoda na zdraví, jejíž náhradu požaduji pouze jménem malé Natálie Kudrikové. Z provedeného dokazování je nepochybné, že škoda, která na jejím zdraví vznikla, je nezměrná a že se téměř vymyká možnostem právního posouzení i finančního ohodnocení. V právních vztazích ovšem není možné se zcela vymanit pravidlům, která výši škody hodnotí dle tabulek posudků a bodů. Předložený znalecký posudek a ohodnocení zdravotnických zařízení hodnotí vzniklou škodu zatím v omezeném rozsahu, který je možné určit. Této škodě pak přičítají určitý počet bodů.

Platné právo ve standardních situacích přisuzuje bodu vyjadřujícímu míru škody na zdraví standardní finanční hodnotu. Platné právo rovněž umožňuje, aby soud tuto hodnotu zvýšil, pokud jsou k tomu dány důvody hodné zvláštního zřetele. Domnívám se, že tomu tak nyní je. Důvody, které rozebírám ve svém písemném návrhu z počátku hlavního líčení, jsou ve zkratce především okolnosti vzniku škody, úmyslné jednání proti zákonu a fakt, že škoda na zdraví, jak z dokazování plyne, zasáhne do života Natálky způsobem, který se vymyká možnostem bodového posouzení.

Nemá smysl zde opět číst ze znaleckých posudků a lékařských zpráv to, jak zranění poznamená Natálii na celý život po stránce psychické i fyzické. Tato skutečnost je zcela zřejmá a dostatečně zdokumentovaná.

Soudy tohoto státu v civilním řízení běžně hodnotu škody navyšují. Neexistuje žádný zákonný důvod, aby se tak nedělo v řízení trestním, pokud se v něm rozhoduje o občanskoprávním nároku. Z těchto důvodů mám za to, že jsou dány věcné i právní důvody, aby soud přiznal náhradu škody nejen ve výši holého finančního bodového ohodnocení, ale ve výši uplatněné v návrhu doručeném soudu. Soud se sice může této možnosti vzdát odkázáním nároku do civilního řízení, takové odkázání ovšem přichází dle mého názoru v úvahu pouze tehdy, pokud by potřeba dokazování výše škody přesáhla možnosti trestního řízení. V tomto případě jsou dle mého názoru skutek a výše škody důkazně jasné, a není zapotřebí dokazovat cokoliv dalšího, vše již bylo dokázáno. Zvýšení hodnocení bodu není otázkou dokazování, ale otázkou právního hodnocení. Soud by měl tedy pouze v trestním řízení provést právní zhodnocení civilního nároku, což je věc, ve které omezen nijak není. Rozsoudit, pokud jsou dány všechny předpoklady, je povinností soudu.

S ohledem na uvedené navrhuji nároku vyhovět tak, jak byl uplatněn.

Vedle toho, že poškozené uplatnily svůj občanskoprávní nárok, o kterém má být soudem rozhodnuto, chtějí se vyjádřit rovněž k otázce viny a trestu, jak jim to umožňuje trestní řád. Dle platného práva České republiky nemá poškozený procesní právo na podání návrhu jakéhokoliv výroku o vině a trestu. Nemá také právo se proti tomuto výroku odvolat. Má pouze právo, jak uvádí trestní řád, se k věci vyjádřit. Z těchto důvodů se tedy poškozené vyjadřují i k otázce trestu a viny.

Názor kohokoliv, kdo je obětí trestného činu, může být vnímán jako příliš jednostranný z hlediska zájmu na spravedlivém rozsudku. Pokud ovšem zákon toto právo oběti trestného činu dává, činí tak nepochybně s úmyslem, aby soud poznal i stanovisko toho, k jehož újmě byl projednávaný skutek proveden. Soud samozřejmě jakkoliv není vázán tímto názorem, ale při posouzení všech okolností trestného činu je postoj poškozeného významným faktorem, který se podílí na zhodnocení viny a rozhodnutí o trestu.

Mám za to, že je nepochybné, že skutek tak, jak je vymezen v obžalobě, byl spáchán. Mám za to, že všichni obžalovaní se jednání vedoucího ke spáchanému trestnému činu účastnili zcela vědomě při plném srozumění s možnými následky svého počínání včetně možné, a dokonce předpokládané smrti svých obětí. Způsob provedení a organizace útoku pak vylučuje jakékoliv pochyby nad plným srozuměním všech, kdo se na útoku podíleli. S ohledem na prokázanou přípravu ze strany obžalovaného Jaromíra Lukeše je pak zjevné, že mezi obžalovanými nebyly pochyby o tom, že útočí proti Romům. O vině všech obžalovaných tedy nemám žádnou pochybnost.

Považuji taktéž za nepochybné, že postup obžalovaných směřoval výhradně k tomu, aby ublížili lidem, a to pouze proto, že jsou Romové. Jakákoliv obhajoba, že útok směřoval proti majetku, byť romskému, je zcela nevěrohodná, a to už s ohledem na způsob útoku, jehož razance a organizace měly především minimalizovat možnost záchrany těch, proti nimž byl útok veden. Útok proti majetku je vždy veden jiným způsobem, nehledě na to, že dějiny rasového násilí neznají útoky vedené primárně proti majetku.

Obhajoba, a to slovy ustanovených obhájců, se taktéž během dokazování snažila zpochybnit integritu poškozených a usilovala o takovou interpretaci událostí, která by skutek posunula do lidsky pochopitelné pozice s ohledem na to, kdo měl být útokem postižen, či snad dokonce potrestán. Obhajoba taktéž technicky zpochybnila odpovědnost za drastické ublížení na zdraví malé Natálie. S ohledem na to, že obhájci se k věci budou vyjadřovat až po mně, pokusím se na tento aspekt obhajoby v předstihu reagovat, neboť se poškozených bytostně týká.

Po technické stránce byly veškeré pochyby nad jakoukoliv spoluvinou rodičů nezletilých poškozených technicky vyvráceny, a to jak konzistentními výpověďmi jich samotných, tak s nimi souladnými znaleckými posudky a výslechy znalců. Totéž platí o zpochybnění jejich osobnostní integrity, a potažmo schopnosti pravdivě vypovídat. Výpovědi dalších obyvatel obce rovněž jakékoliv pochybnosti vyvracejí. Nelze též přehlédnout, že i kdyby tato strategie obhajoby byla úspěšná, nemělo by to na povahu skutku žádný vliv. Vražda totiž vždy zůstává vraždou bez ohledu na to, koho chce útočník zabít.

Obhajoba je samozřejmě povinna použít, lapidárně řečeno, co se dá. Obhájce musí při obhajobě zkusit vše. V tomto směru nelze mít obhajobě příliš za zlé, že se pokusila naplnit svůj nelehký úkol co nejlépe byť, esteticky vzato, byl její postup veřejností a i některými účastníky tohoto řízení vnímán minimálně jako sporný. Skutečnost, že se jí nepodařilo vinu zpochybnit, svědčí pak naopak spíše o tom, že navzdory všem možnostem a zaručenému právu na obhajobu nelze skutek jako takový popřít a také ani nijak zpochybnit či zlehčit.

Za klíčovou otázku podstatnou pro posouzení viny a rozhodnutí o trestu naopak považuji charakter skutku, tedy to, co trestní právo slovy starého trestního zákona označuje jako okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán, a to konkrétně v § 3 odst. 4 starého trestního zákona. Během dokazování — především během výslechů dvou obžalovaných — opakovaně ze strany senátu zazněla otázka „proč?, proč zrovna Romové“, na kterou nikdo z obou obžalovaných nedokázal dát žádnou, natož uspokojivou odpověď. Odpověď je třeba hledat jinde a je podle mého názoru klíčová pro posouzení viny obžalovaných.

Ideologie, ke které se obžalovaní hlásí, jak plyne z obsahu zabavených věcí a znaleckých posudků, obsahovala určitý respekt k mytologické interpretaci válečnických ctností založených na čestném způsobu boje. Pokud někdo v noci zapálí dům, ve kterém spí rodina s dětmi, které se tomuto zapálení nemohou bránit a uniknout mu mohou jen stěží, nelze takový způsob boje nazvat čestným. Tento paradox založený na rozporu mezi faktickou stránkou skutku na straně jedné a prvkem ideologie pachatelů, jež má jejich zanícení pro věc částečně ospravedlnit, na straně druhé poukazuje naopak na to, že převládající stránkou příčin vedoucích ke skutku byla ideologie zcela prostá jakéhokoliv lidsky pochopitelného přístupu.

Ze znaleckého posudku na obsah zabavených věcí, stejně jako i z jejich výpovědí, plyne, že obžalovaní se dobrovolně účastnili života uvnitř neonacistického hnutí, jehož ideologie byla zde znalecky dobře popsána. Z dokazování jako celku pak lze dovodit vztah této ideologie a žalovaného skutku. Obžalovaní se dobrovolně stali součástí hnutí, které bylo ideově založeno na nenávisti. Na nenávisti k těm, kdo se odlišují svou barvou pleti, tím, kde se narodili, jak mluví, nebo dokonce jaké mají názory. Motivační vzorec spáchaného skutku je totiž tentýž, který stál na počátku emancipace a formování hnutí německého nacismu. Z hlediska zákona je tento důvod trestného činu rovněž důvodem k odlišnému — a to přísnějšímu — hodnocení.

Důvody, proč tak zákonodárce stanovil, tkví v historii evropské civilizace, která se v důsledku takto motivované nenávisti dopustila největších zločinů, poměřováno hodnotami, k nimž se nyní hlásí. Chtěl bych zde poukázat na určitou paralelu mezi motivací pachatelů a některými historickými souvislostmi.

Pachatelé, jak plyne z výpovědí a provedeného dokazování, spáchali žalovaný skutek bez vášně. Skutek byl promyšlený a organizovaný. I dnes ve svých výpovědích přičítají svému skutku minimální citový význam a samotné líčení svého zadržení, které proběhlo v souladu se zákonem, líčí v detailech významně podrobnějších než při líčení provedení skutku. Zdá se, že provedení skutku bylo do značné míry mechanické, ne-li rutinní. Obecná morálka i platné právo hodnotí vášeň a afekt jako polehčující okolnosti, kdežto chladný kalkul nikoliv. V tomto případě je třeba ovšem zdůraznit ještě další rozměr způsobu provedení skutku.

Pokud určité společenství lidí, a mám na mysli to, ve kterém se pohybovali obžalovaní, v podstatě v rozporu s hodnotami pro společnost zásadními, vytváří zcela protikladnou hodnotovou strukturu, kterou jeho příslušníci pak povýší na normu, je to zvlášť nebezpečný jev. Německá filosofka Hannah Arendtová tento jev nazvala banálním zlem. Jde o popis toho, kdy se nespravedlivá nenávist k jinakosti a odlišnosti stává ve společnosti normou, která je pak bez vášně a zaujetí mechanicky naplňována.

Obžalovaní se dobrovolně na základě vlastní volby podíleli na tom, že se soubor hodnot, který je v příkrém rozporu s právem, stal součástí jejich hodnotového nazírání na svět. Bylo pak jen logickým krokem naplnění tohoto zadání chladnokrevným skutkem, jehož podobu si sami zvolili, zorganizovali a provedli. Takový jev je obzvlášť nebezpečný, protože vede k institucionalizaci nenávisti a k zastření jeho povahy. Při hodnocení žalovaného skutku je tento jev zvlášť patrný na pozadí toho, že si obžalovaní doposud neuvědomují společenskou nebezpečnost svého skutku. Soud by měl tuto skutečnost vzít v úvahu. Ve výroku o vině a trestu by měl soud zohlednit to, že trestá jednání, jež není jen selháním jednotlivce, ale jednáním, jehož opakování může vést i k selhání společnosti jako celku.

I tyto okolnosti spáchání trestného činu by měl vzít soud v úvahu, bude-li posuzovat společenskou nebezpečnost skutku.

Soud, jenž bude rozhodovat o trestu a o vině, bude nejspíš čelit ze strany obhajoby námitkám, že by se neměl podvolit tlaku médií a veřejnosti a neměl by ukládat exemplární trest. Exemplární trest je pojem, který právo výslovně nezná, a je označením trestu, který se vymyká obvyklé trestní praxi. Skutek, který je tímto soudem posuzován, nemá obdoby v moderní historii justice České republiky. Před soudem obdobný skutek nestál. V kontextu bezprecedentní povahy skutku nelze vést rozumnou úvahu o exemplárnosti trestu, protože soud v podstatě vstupuje na půdu doposud neznámou. Pojmy jako obvyklost a přiměřenost nelze v tomto případě rozumně použít.

Myslím si, že by soud měl uložit trest, který bude sice mnohými hodnocen jako přísný, ale tento trest nebude trest ani exemplární a ani nepřiměřený. Soud dá výrokem o trestu najevo, jak se stát a společnost staví ke skutku, jehož obsahem je to, že se organizovaná skupina pokusí zabít nevinnou rodinu s dětmi vypálením jejich domu v noci, a to jen proto, že jsou to Romové.

Jak už jsem předeslal dříve, poškozený se k otázce výše trestu jen vyjadřuje. Jakkoliv je jeho postoj z definice ovlivněn jeho rolí a prožitkem, měl zákonodárce v úmyslu dát mu slovo. Chtěl tím nepochybně dát najevo i to, že jeho názor by měl být vzat v úvahu. Z tohoto důvodu zde vyjadřuji názor, že obžalovaní by měli být odsouzeni pro trestný čin vraždy k trestu doživotnímu. Z hlediska poškozených k jinému závěru dojít nelze. Je rolí soudu nepochybně vinu u jednotlivých obžalovaných diferencovat, pokud k tomu jsou dány důvody. Z hlediska poškozených, jakkoli subjektivního, k této diferenciaci nespatřuji důvod, protože pokus o pokání některých z nich nepovažuji za autentický. Nepochybuji o tom, že soud se s mými postoji vyrovná zákonným způsobem.

Z hlediska zákona je otevřen prostor k tomu, aby byla uložena tato forma výjimečného trestu. Říkám to mimo jiné i u vědomí toho, že takto uložený trest není trestem absolutním, jak by se mohlo zdát z jeho názvu. Zákon i v těchto případech počítá s možností, že se odsouzený postupem času socializuje a dosáhne případně i propuštění. Pokud budou obžalovaní odsouzeni i k náhradě škody, budou mít možnost ve výkonu trestu projevit úsilí o pokání přesvědčivějším způsobem než dosud, a to tím, že se budou snažit v rámci možností svůj závazek plnit a splnit.

Děkuji za pozornost.

    advertisment
    advertisment
    Diskuse
    October 6, 2010 v 16.39
    exemplum
    Právo možná nezná přímo pojem "exemplární trest", nicméně exemplum - konkrétní případ vybraný za účelem obecného morálního poučení - je jedním z pilířů práva, jehož podstata je politická - v tom smyslu, že polis si nějak musí definovat své normy, jichž se bude držet.
    Věta "Soud dá výrokem o trestu najevo, jak se stát a společnost staví ke skutku, jehož obsahem je to, že se organizovaná skupina pokusí zabít nevinnou rodinu s dětmi vypálením jejich domu v noci, a to jen proto, že jsou to Romové." je vlastně opsáním termínu "exemplární trest". Každopádně je to zcela na místě.