Zajímavý článek k zamyšlení.

Přemýšlím o příčinách a kořenech rasismu a opovržení vůči sociálně slabým, neboť jsou myslím nejen politické. Vytvářejí se dle mého názoru již během ranného dětství a dospívání a často bez politických souvislostí (ty přichází až později v dospělosti).

Řešení je myslím zejména ve správné (nerasistické) výchově dětí od nejrannějších fází při souběžném příkladném postoji nás okolních dospělých. Přijímání (či nepřijímání) Romů a všech různých menšinových a slabších sociálních skupin bývá dětmi brzy okoukaný již původní rodinou, ve školce, ve škole apod. Drtivá většina třeba 12-15-ti letých dětí nerozumí ještě skoro vůbec politice, ale vztah k těmto skupinám (Romů apod.) je již v tomto věku téměř hotový a vyhraněný a jen málokdy se v dospělosti přehodnocuje jinak. Bohužel právě již v prvních fázích dětského vývoje vzniká k některým skupinám trvalý nepřekonatelný odpor a často jen prostý strach z těchto skupin, který se v dospělosti pak obtížně láme a "léčí".

Vážená paní Hyldebrantová, kladl jsem si otázku na latentní rasismus, xenofobii a sociální nesnášenlivost v české společnosti. Pokládám-li ve shodě s Vámi tento jev za znepokojivý, zahrnuje samozřejmě vše, tedy i to, že takto ladění lidé tak vychovávají své potomky. Když původ tohoto jevu kladete do výchovy, jako byste tím říkala: "Vy rasisté, nevychovávejte své děti rasisticky." Cítíme, že to asi nejde. Museli bychom jít ještě o krok zpět a říct: "Vy rasisté, nebuďte rasisty a pak nebudete ani potomky tak vychovávat." A tady bych se Vás, paní Hyldebrantová, musel zeptat, pokládáte-li za řešení sociálního vylučování etnických skupin a vrstev obyvatelstva to, že požádáte ty, kdo tak jednají, aby jednali jinak. Musel bych se Vás zeptat, jakou zkušenost máte s masovou úspěšností této metody.

Myslím, že říct rasistům a podobných pár slov výzvy může mít od nich jedinou odezvu, že na nás, abych tak řekl, udělají dlouhý nos. Ano, vždy je možno pozvednout hlas, kázat a kárat, ale je to málo platné.

Jsem přesvědčen, že pomůže kombinace dvojího. Je třeba politicky prosazovat vyspělý evropský politický a sociálně-ekonomický model. Je třeba vést politický zápas o humanistické uspořádání společnosti. Dokud bude zde vládnout archaické uspořádání, v němž se trestá to, že někdo je chudý, bezvýznamný nebo postižený, není šance. Pak bude upalování romských dětí a bezdomovců jen špičkou ledovce, jen nápadné viditelným projevem každodenní praxe opovržení tzv. "obyčejným" člověkem. Druhé opatření je kruté, ale nutné. Ti, kdo mají střežit demokratickou společnost nesmí být vůči projevům sociálního vylučování, šovinismu a rasismu měkcí a tolerantní. Pachatelé těchto činů musí cítit opovržení společnosti. Rozumí se opovržení k jejich názorům a činům, ne k nim jako lidem. Pokud se nebudeme aktivně bránit proti nedemokratickým ideologiím a politickým směrům, jsou naše šance malé.

se tomu zpravidla říká zdola nahoru. Shora dolů to mívá spíše podobu ignorování, případně pohrdání. Navíc, jako klasicky třeba u někdejších britských nebo holandských kolonizátorů, byl rasismus provázen dobrým pocitem, že vlastně jde o "civilizování" zaostalých národů.
Naši dnešní rasisté (a není důvodu nazývat je jinak) ten "dobrý pocit" mají zase v tom, že naleznou někoho pod sebou. To, že sami patří k sociálně vyloučeným, jim tím pádem ani moc nepřijde. (Starší generace Němců by si ten pocit měla ještě dobře pamatovat.) Vždycky to funguje jako ventil sociálního napětí. (Vzpomeňme Masarykův boj v hilsneriádě.)

Vážený pane profesore Ivane Štampachu,

plně souhlasím s Vámi zmíněnou kombinací dvojího.

Oboje zmiňované (Vámi i mnou) je nutné a mělo by určitě prolínat a doplňovat se.
Mám na jazyku dokonce i takovou krajní myšlenku, že jedno bez druhého by bylo vlastně ničím (t.j. zcela neúčinným a nesmyslným).

Ohledně výchovy a zkušeností odpovídám:

Výchova se neodehrává jen v přímém žádání někoho o něco - použití Vámi popisované formy žádání druhých v těchto případech také považuji za zcela nešťastné.

Drtivá většina výchovy se odehrává tichým okoukáváním postojů lidí v prostředí kolem dětí v nejrannějším dětství (mnozí psychologové tvrdí, že zejména do 6-ti let, později pak stále méně a nepatrněji). V této době útlého dětství při tom děti politické události nejsou schopny souběžně zpracovávat - jen později na základě i všech předchozích zkušeností pak nějak postupně navazují.

Pracuji ve výchově mládeže desítky let, zkušenosti mám celkem pestré ze všech věkových skupin. A ty nejvíce paradoxní vzpomínky mám navíc z katolického prostředí, kde bylo přijetí Romů či "socek" v křesťanských dětských kolektivech (vlivem zásahů rodičů) často naprosto nejhorší. Pokud do dětských zájmových útvarů začali chodit i Romové a sociálně slabí či děti různě postižené (které jsme se snažili zapojit a integrovat), znamenalo to následné rozbití původních skupinek - zůstali jen ti slabí (silní se odloučili jinam do "lepších křesťanských" skupin). Mnozí rodiče si výslovně nepřáli, aby se jejich "vzorné křesťanské" děti "zahazovaly" s Romy a "sockami". Na omluvu těchto rodičů ale přece jen objektivně uvedu, že možná až příliš milovali právě "jen své" děti a bály se o ně - nikoho rozhodně nechci soudit (strach je lidský a strach o své děti je i z druhé strany pochopitelný). - Jen ale přesto právě i na tomto příkladu z praxe, pane profesore, Vám chci uvést jednu ze základních příčin rasové a sociální nenávisti v praxi - vznikající v ranném dětství souběžným vlivem postojů okolního prostředí. (Jistě mají i jiné podobné zkušenosti i ostatní čtenáři a diskutující v DR a možná je zde ještě rozvedou lépe.)

Závěrem shrnuji:
Moje metoda není ve slovech (ta nejsou zrovna mou nejsilnější stránkou), ale spíš v prostém lidském přijímání všech lidí bez ohledu na jejich původ, rasu, hmotnou či sociální bídu. Úspěšnost není myslím lidsky měřitelná. A navíc: lépe se vychovává, než převychovává.

Z toho, co píšete, je patrné, že společnosti můžete prospívat více než naprostá většina intelektuálů, oněch "mistrů slova".

Jelikož článek pojednává o rasismu a xenofobii, přece jen jednoho ocituji - Theodor Adorno se vypořádává s pojetím politiky (Carl Schmitt) v kategoriích přítele a nepřítele. Sem, jak asi oba vnímáme, často sklouzávají i debaty o "pravici" a "levici". Adorno píše:
"Pokroku, který směřuje k takovému vědomí, je vlastní regrese dítěte, jež má něco buď rádo, nebo se toho bojí."
To myslím ukazuje, že ti rodiče, kteří "jen své" děti příliš milují a bojí se o ně, z nich často vychovají lidi, kteří nebudou-li moci milovat, budou se bát. A člověk, který se bojí, nedokáže být v plném smyslu občanem.
S pozdravem JK