Nostalgie Erazima Koháka

Vít Klíma

Většina z nás se ráda vrací do dětství. Čas milosrdně zahladil negativa a zanechal nám v paměti jen hezké vzpomínky. Plně to platí i o sociálním státu a role sociální demokracie v něm.

Roku 1936 napsal americký novinář Marquis Childs slavnou knihu s titulem „Sweden: The Middle Way“ v níž prezentoval švédskou třetí cestu mezi dvěma extrémy, představovanými tehdy Spojenými státy a Sovětským svazem. Švédsko bylo zemí, která účinně spojila rovnostářskou redistribuci s demokratickou vnitřní politikou. Přinejmenším od třicátých let minulého století bylo Švédsko pro celý svět ukázkovým příkladem sociálního státu. V šedesátých letech se vydávají po této trajektorii i dvě největší evropské velmoci Německo a Francie. Programem, k jehož prosazování dospěla v té době SPD a další sociálnědemokratické strany, byl sociální kompromis nazývaný „stát blahobytu“ nebo „sociální stát“.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jinou trajektorii třetí cesty propagoval později Tony Blair ve Velké Británii. Blair argumentoval tím, že strana by měla jít vlastní střední cestou, a to ne mezi kapitalismem a komunismem, ale mezi někdejším sociálnědemokratickým programem znárodňování klíčových odvětví ekonomiky a ničím neomezovanou nadvládou trhu. Když dnes dala Labour Party přednost Edu Milibandovi před jeho starším bratrem Davidem, jedním z klíčových spojenců Tonyho Blaira, v Británii i jinde to interpretovali jako zavržení Blaira a návrat k o něco víc sociálnědemokratické (více švédské?) Labour Party. Ed Miliband nicméně o pár dní později v prvním projevu na labouristické konferenci změnil své stanovisko a znovu potvrdil „centristickou“ orientaci strany. Své vystoupení ovšem vylepšil narážkami na důležitost „férovosti“ a „solidarity“. A řekl: „Musíme odhodit staré myšlení a postavit se za ty, kdo jsou přesvědčeni, že život je víc než poslední řádka finanční bilance.“

Souhrnně řečeno: sociální stát byl „dítětem“ sociálně-demokratických stran, které by jej rády obnovily, ale nevědí jak. Dnes prakticky všude, včetně Švédska zanikl. S Jiřím Pehe souhlasím málokdy, ale jeden jeho postřeh je velmi trefný — osud sociální demokracie je spjat s osudem sociálního státu. Domyslíme-li jeho postřeh do konce, pak zanikne-li ten, zaniká i smysl existence sociální demokracie.

Vznik a zánik sociálního státu. Stalinský model socialismu měl oproti kapitalismu nejméně tři základní přednosti: bezplatné školství, zdravotnictví, plnou zaměstnanost a sociální jistoty. Na tyto očividné přednosti socialismu musel kapitalismus nějak reagovat, a tak se v západoevropských zemích začal rozvíjet sociální stát. Asi největšího rozkvětu došel ve skandinávských státech, zejména v tzv. Švédském modelu, v Německu a Francii, kde tehdy vládli sociální demokraté. Sociální stát byl primárně vytvořen jako odpověď na socialismus s tím, že tato forma kapitalismu může občanům základní jistoty zajistit stejně dobře, jako on.

Sociální stát byl ve Švédsku postaven na třech pilířích:

  1. na vysokém tempu hospodářského růstu, a tím i příjmů státního rozpočtu, díky poválečné obnově,
  2. na relativní „rasové“ homogennosti švédské populace, tj. bohatší Švéd pomáhá chudšímu krajanovi,
  3. existenci konkurence v podobě socialismu.

Za těchto předpokladů se švédský stát mohl chovat jako „Jánošík — bohatým brát a chudým dávat“. Na tento záměr byly nastaveny vysoké daně jako základní nástroj přerozdělování bohatství. V sedmdesátých letech se objevuje první ropná krize a příjmy švédského státu se začínají snižovat, což vyvolává napětí mezi zdroji a výdaji na straně státního rozpočtu. Splaskávání dalších bublin, od technologické až po hypotéční, zdroje státu dále ztenčily. Navíc se Švédsko — díky své vyspělé sociální politice — stává cílem mnoha imigrantů z chudých zemí, což ve Švédsku začíná probouzet vlnu nepřátelství vůči přistěhovalcům. Solidarita se začíná vytrácet.

Jen pro ilustraci osobní zkušenost: na Krétě jsem spolupracoval s jednou Švédkou, která si vzala za manžela Řeka. Ze Švédska se musela vystěhovat, protože na jejího „příliš tmavého“ manžela pohlíželo okolí jako na parazita, který se „přiženil“, aby mohl využívat jejich štědrých sociálních dívek. Nelze se ani pak divit tomu, že při posledních volbách se do parlamentu poprvé dostala krajně pravicová strana se silným proti-imigračním programem. Připočteme-li k tomu ještě zánik SSSR, kterému už nebylo nutné „sociálně čelit“, je důsledek jasný — Švédsko koncepci sociálního státu postupně opouští.

Stejně jako se nemůžeme vrátit do dětství, nemůžeme se vrátit ani k sociálnímu státu. Sociální stát bude nahrazen jiným pojetím, stejně jako sociální demokracie novou stranou. Vývoj se zastavit nedá.

Kde uhodil Erazim Kohák hřebík na hlavičku, je vztah mezi svobodou a solidaritou. Vzpomenu-li na své dětství, pak největším „omezovačem“ mojí osobní svobody byla vlastní matka. Chtěl-li jsem jít například hrát s klukama fotbal, odsouhlasila mi to s podmínkou, že nejdříve musím jít nakoupit, uklidit, vyluxovat, utřít nádobí…. Zkrátka a dobře, solidarita i v rodině musí být vynucována, natož na úrovni státu. V jaké míře bude donucování na celospolečenské úrovni připuštěno, určí ústava nového nástupnického státu, po tom sociálním. Budeme-li ji moci, obdobně jako Švýcaři, schválit v referendu, nijak bych se vynucování solidarity nebál.

    Diskuse
    ON
    October 15, 2010 v 9.35
    Několik poznámek
    1) Sociální stát není jen dítětem sociální demokracie, v Německu po válce dostal mocný impuls od otce tzv. sociálně-tržního hospodářství Ludwiga Erharda (sociální konzervativec).
    2) Sociální stát má mnoho podob, neexistuje jeden jediný model. V odborné literatuře jsou kategorizovány různé modely: skandinávský, britsko-holandský, středoevropský (Rakousko, Německo), jihoevropský (Řecko, Španělsko, Itálie), a i mezi nimi existují rozdíly.
    3) Každá forma má své výhody a své nevýhody, a každá se nějak vyvíjí, přizpůsobuje. K přizpůsobení došlo i ve Švédsku již pod taktovkou sociální demokracie a to s ohledem na zdejší kulturně-politický kontext. (Proto když vznikly diskuse o „třetí cestě“, Švédy to moc nezajímalo.)
    4) Ve Švédsku a Skandinávii obecně byl sociální stát nejvíce spojen se sociální demokracií, ale jeho základní principy přijala většina zdejších stran. Proto, když socdem zrovna zde volebně prohrává, není to ještě nutné výraz porážky sociálního státu. Ve Švédsku platí, více než kde jinde, Dahrendorfovo vymezení hlavního proudu ve dvacátem století: „všichni jsme koneckonců sociálními demokraty, protože je asi těžké jim nebýt“ (volná citace).
    5) V posledních desetiletích je sociální stát, resp. veřejné rozpočty, na kterých stojí, pod silným tlakem nadnárodního kapitálu, jehož součástí je, zjednodušeně řečeno, sociální a daňový dumping v zájmu větší konkurenceschopnosti. Tento tlak má svou ideologii v neoliberalismu a emisary v národních neoliberálních vládách. Ta dnešní česká patří k nejdrsnějším.
    6) Tomuto tlaku nedokáže sociální demokracie účinně čelit. Hlavní problém vidím v tom, že zatímco tlak na sociální stát je nadnárodní, strategie proti tomu zůstávají beznadějně národní a tudíž defenzivní. Účinná obrana a rozvíjení sociálního státu, který dokáže opět skloubit svobodu a solidaritu (ale také rovnost a spravedlnost), může přijít jen z nadnárodní úrovně. V Evropě jde v prvé řadě o to, prosadit tuto obranu (ale rozvoj) v Evropské unii přijetím nepřekročitelných standardů v oblasti fiskální, daňové a sociální politiky, a to jako výraz obecnější strategie – udržení evropského sociálního modelu. To se zatím nedaří. Pokud toto sociálnědemokratické a sociálně liberální strany a s podporou nespokojené občanské společnosti nedokážou, pak bude se sociálním státem opravdu konec. A obávám se, že jej nenahradí něco lepšího a bude definitivně platit „lépe už bylo“.
    SH
    October 30, 2010 v 10.17
    Přežitek.
    Všechny koncepce sociálního státu jsou v globalizovaném světě nadvlády korporací zastaralým přežitkem z jednoho prostého důvodu, jsou neufinancovatelné. Jedinou možností je globální světovláda, která zbaví nadvlády finanční oligarchii a především její majetek převede pod pravomoc opravdových lidových vlád.