1) Sociální stát není jen dítětem sociální demokracie, v Německu po válce dostal mocný impuls od otce tzv. sociálně-tržního hospodářství Ludwiga Erharda (sociální konzervativec).
2) Sociální stát má mnoho podob, neexistuje jeden jediný model. V odborné literatuře jsou kategorizovány různé modely: skandinávský, britsko-holandský, středoevropský (Rakousko, Německo), jihoevropský (Řecko, Španělsko, Itálie), a i mezi nimi existují rozdíly.
3) Každá forma má své výhody a své nevýhody, a každá se nějak vyvíjí, přizpůsobuje. K přizpůsobení došlo i ve Švédsku již pod taktovkou sociální demokracie a to s ohledem na zdejší kulturně-politický kontext. (Proto když vznikly diskuse o „třetí cestě“, Švédy to moc nezajímalo.)
4) Ve Švédsku a Skandinávii obecně byl sociální stát nejvíce spojen se sociální demokracií, ale jeho základní principy přijala většina zdejších stran. Proto, když socdem zrovna zde volebně prohrává, není to ještě nutné výraz porážky sociálního státu. Ve Švédsku platí, více než kde jinde, Dahrendorfovo vymezení hlavního proudu ve dvacátem století: „všichni jsme koneckonců sociálními demokraty, protože je asi těžké jim nebýt“ (volná citace).
5) V posledních desetiletích je sociální stát, resp. veřejné rozpočty, na kterých stojí, pod silným tlakem nadnárodního kapitálu, jehož součástí je, zjednodušeně řečeno, sociální a daňový dumping v zájmu větší konkurenceschopnosti. Tento tlak má svou ideologii v neoliberalismu a emisary v národních neoliberálních vládách. Ta dnešní česká patří k nejdrsnějším.
6) Tomuto tlaku nedokáže sociální demokracie účinně čelit. Hlavní problém vidím v tom, že zatímco tlak na sociální stát je nadnárodní, strategie proti tomu zůstávají beznadějně národní a tudíž defenzivní. Účinná obrana a rozvíjení sociálního státu, který dokáže opět skloubit svobodu a solidaritu (ale také rovnost a spravedlnost), může přijít jen z nadnárodní úrovně. V Evropě jde v prvé řadě o to, prosadit tuto obranu (ale rozvoj) v Evropské unii přijetím nepřekročitelných standardů v oblasti fiskální, daňové a sociální politiky, a to jako výraz obecnější strategie – udržení evropského sociálního modelu. To se zatím nedaří. Pokud toto sociálnědemokratické a sociálně liberální strany a s podporou nespokojené občanské společnosti nedokážou, pak bude se sociálním státem opravdu konec. A obávám se, že jej nenahradí něco lepšího a bude definitivně platit „lépe už bylo“.

Všechny koncepce sociálního státu jsou v globalizovaném světě nadvlády korporací zastaralým přežitkem z jednoho prostého důvodu, jsou neufinancovatelné. Jedinou možností je globální světovláda, která zbaví nadvlády finanční oligarchii a především její majetek převede pod pravomoc opravdových lidových vlád.