Roku 1936 napsal americký novinář Marquis Childs slavnou knihu s titulem „Sweden: The Middle Way“ v níž prezentoval švédskou třetí cestu mezi dvěma extrémy, představovanými tehdy Spojenými státy a Sovětským svazem. Švédsko bylo zemí, která účinně spojila rovnostářskou redistribuci s demokratickou vnitřní politikou. Přinejmenším od třicátých let minulého století bylo Švédsko pro celý svět ukázkovým příkladem sociálního státu. V šedesátých letech se vydávají po této trajektorii i dvě největší evropské velmoci Německo a Francie. Programem, k jehož prosazování dospěla v té době SPD a další sociálnědemokratické strany, byl sociální kompromis nazývaný „stát blahobytu“ nebo „sociální stát“.

Jinou trajektorii třetí cesty propagoval později Tony Blair ve Velké Británii. Blair argumentoval tím, že strana by měla jít vlastní střední cestou, a to ne mezi kapitalismem a komunismem, ale mezi někdejším sociálnědemokratickým programem znárodňování klíčových odvětví ekonomiky a ničím neomezovanou nadvládou trhu. Když dnes dala Labour Party přednost Edu Milibandovi před jeho starším bratrem Davidem, jedním z klíčových spojenců Tonyho Blaira, v Británii i jinde to interpretovali jako zavržení Blaira a návrat k o něco víc sociálnědemokratické (více švédské?) Labour Party. Ed Miliband nicméně o pár dní později v prvním projevu na labouristické konferenci změnil své stanovisko a znovu potvrdil „centristickou“ orientaci strany. Své vystoupení ovšem vylepšil narážkami na důležitost „férovosti“ a „solidarity“. A řekl: „Musíme odhodit staré myšlení a postavit se za ty, kdo jsou přesvědčeni, že život je víc než poslední řádka finanční bilance.“

Souhrnně řečeno: sociální stát byl „dítětem“ sociálně-demokratických stran, které by jej rády obnovily, ale nevědí jak. Dnes prakticky všude, včetně Švédska zanikl. S Jiřím Pehe souhlasím málokdy, ale jeden jeho postřeh je velmi trefný — osud sociální demokracie je spjat s osudem sociálního státu. Domyslíme-li jeho postřeh do konce, pak zanikne-li ten, zaniká i smysl existence sociální demokracie.

Vznik a zánik sociálního státu. Stalinský model socialismu měl oproti kapitalismu nejméně tři základní přednosti: bezplatné školství, zdravotnictví, plnou zaměstnanost a sociální jistoty. Na tyto očividné přednosti socialismu musel kapitalismus nějak reagovat, a tak se v západoevropských zemích začal rozvíjet sociální stát. Asi největšího rozkvětu došel ve skandinávských státech, zejména v tzv. Švédském modelu, v Německu a Francii, kde tehdy vládli sociální demokraté. Sociální stát byl primárně vytvořen jako odpověď na socialismus s tím, že tato forma kapitalismu může občanům základní jistoty zajistit stejně dobře, jako on.

Sociální stát byl ve Švédsku postaven na třech pilířích:

1. na vysokém tempu hospodářského růstu, a tím i příjmů státního rozpočtu, díky poválečné obnově,
2. na relativní „rasové“ homogennosti švédské populace, tj. bohatší Švéd pomáhá chudšímu krajanovi,
3. existenci konkurence v podobě socialismu.

Za těchto předpokladů se švédský stát mohl chovat jako „Jánošík — bohatým brát a chudým dávat“. Na tento záměr byly nastaveny vysoké daně jako základní nástroj přerozdělování bohatství. V sedmdesátých letech se objevuje první ropná krize a příjmy švédského státu se začínají snižovat, což vyvolává napětí mezi zdroji a výdaji na straně státního rozpočtu. Splaskávání dalších bublin, od technologické až po hypotéční, zdroje státu dále ztenčily. Navíc se Švédsko — díky své vyspělé sociální politice — stává cílem mnoha imigrantů z chudých zemí, což ve Švédsku začíná probouzet vlnu nepřátelství vůči přistěhovalcům. Solidarita se začíná vytrácet.

Jen pro ilustraci osobní zkušenost: na Krétě jsem spolupracoval s jednou Švédkou, která si vzala za manžela Řeka. Ze Švédska se musela vystěhovat, protože na jejího „příliš tmavého“ manžela pohlíželo okolí jako na parazita, který se „přiženil“, aby mohl využívat jejich štědrých sociálních dívek. Nelze se ani pak divit tomu, že při posledních volbách se do parlamentu poprvé dostala krajně pravicová strana se silným proti-imigračním programem. Připočteme-li k tomu ještě zánik SSSR, kterému už nebylo nutné „sociálně čelit“, je důsledek jasný — Švédsko koncepci sociálního státu postupně opouští.

Stejně jako se nemůžeme vrátit do dětství, nemůžeme se vrátit ani k sociálnímu státu. Sociální stát bude nahrazen jiným pojetím, stejně jako sociální demokracie novou stranou. Vývoj se zastavit nedá.

Kde uhodil Erazim Kohák hřebík na hlavičku, je vztah mezi svobodou a solidaritou. Vzpomenu-li na své dětství, pak největším „omezovačem“ mojí osobní svobody byla vlastní matka. Chtěl-li jsem jít například hrát s klukama fotbal, odsouhlasila mi to s podmínkou, že nejdříve musím jít nakoupit, uklidit, vyluxovat, utřít nádobí…. Zkrátka a dobře, solidarita i v rodině musí být vynucována, natož na úrovni státu. V jaké míře bude donucování na celospolečenské úrovni připuštěno, určí ústava nového nástupnického státu, po tom sociálním. Budeme-li ji moci, obdobně jako Švýcaři, schválit v referendu, nijak bych se vynucování solidarity nebál.