Nejméně dvakrát týdně mimo prázdniny se vracím odpoledne nebo večer vlakem do Prahy na hlavní nádraží. Již delší dobu se po částech rekonstruuje. Přesněji řečeno, mění se v hypermarket. Ale to teď nemám na mysli. Půlka nádraží už je po změnách a půlka je uzavřena. Uzavřen je také jeden ze tří podchodů pod sedmi nástupišti. Lépe řečeno, je otevřen pro přestupy mezi nimi, ale nedostanete se jím od vlaku do nádražní budovy a pak ven. Narazíte na zeď. Musíte po jiných schodech zase nahoru na perón a dalším schodištěm zase dolů do jiného tunelu a teprve pak jste na místě. Je tam několik velkých a jasně viditelných nápisů, které v několika jazycích volají na příchozí, že je to pouze přestup a že no exit. Není to nic platné. Davy z vagonů, které zastaví v jižní části nádraží, se do toho podchodu valí a ženou se proti zdi. Chvíli se pak zmateně rozhlížejí, nechápou a někteří nadávají na správu nádraží za to, že jsou sami funkčně negramotní a nevnímají smysl toho, co vidí jejich oči.

Byla by to jen zábavná okolnost, kdyby to nesvědčilo o silně v populaci zastoupené vlastnosti zrovna dnes, čtyři dny před volbami zastupitelstev včetně pražského, které má zároveň funkci kraje, a třetiny senátorů. Co to je za vlastnost? Jdu tam, kam jde stádo. Nehledám informace, když už na mne dopadají, nenechám je proniknout až dovnitř tam, kde se rozhoduje o směru dalšího jednání. Dělám to, co dělají ostatní. Proč přemýšlet? Je tu přece stádní pud.