Nejméně dvakrát týdně mimo prázdniny se vracím odpoledne nebo večer vlakem do Prahy na hlavní nádraží. Již delší dobu se po částech rekonstruuje. Přesněji řečeno, mění se v hypermarket. Ale to teď nemám na mysli. Půlka nádraží už je po změnách a půlka je uzavřena. Uzavřen je také jeden ze tří podchodů pod sedmi nástupišti. Lépe řečeno, je otevřen pro přestupy mezi nimi, ale nedostanete se jím od vlaku do nádražní budovy a pak ven. Narazíte na zeď. Musíte po jiných schodech zase nahoru na perón a dalším schodištěm zase dolů do jiného tunelu a teprve pak jste na místě. Je tam několik velkých a jasně viditelných nápisů, které v několika jazycích volají na příchozí, že je to pouze přestup a že no exit. Není to nic platné. Davy z vagonů, které zastaví v jižní části nádraží, se do toho podchodu valí a ženou se proti zdi. Chvíli se pak zmateně rozhlížejí, nechápou a někteří nadávají na správu nádraží za to, že jsou sami funkčně negramotní a nevnímají smysl toho, co vidí jejich oči.

Byla by to jen zábavná okolnost, kdyby to nesvědčilo o silně v populaci zastoupené vlastnosti zrovna dnes, čtyři dny před volbami zastupitelstev včetně pražského, které má zároveň funkci kraje, a třetiny senátorů. Co to je za vlastnost? Jdu tam, kam jde stádo. Nehledám informace, když už na mne dopadají, nenechám je proniknout až dovnitř tam, kde se rozhoduje o směru dalšího jednání. Dělám to, co dělají ostatní. Proč přemýšlet? Je tu přece stádní pud.

Od doby, kdy jsem se dobral někdy v šedesátých letech minulého století schopnosti samostatně myslet, jsem si intenzivně přál, aby se tyranský pseudosocialismus změnil ve skutečný socialismus demokratický. Od podobně smýšlejících a od dalších demokratů, třeba liberálních jsem jako rajskou hudbu slýchal, že přijde doba, kdy se už nebude „volit“ jen mezi blokem vedeným státostranou a potížemi v profesním životě. Snil jsem o tom, že si budeme všichni číst volební programy a posuzovat, čí nabídka lépe vede k ušlechtilým humanistickým cílům. Nechal jsem si před duševním zrakem vykreslovat džentlmenské kolegiální soupeření o dílčí cíle a cesty k nim.

A pak to přišlo. Diktatura sekretariátu, která tvrdila, že je diktaturou proletariátu, byla vystřídána diktaturou kapitálu. Jak nás poučuje placený vládní ideolog, všechny svobody se dají převést na svobodu vlastnit a džentlmeni jsou za jistých okolností oprávněni nastolit pravicový autoritativní režim. A volit jsme donedávna mohli víceméně mezi šesti druhy neoliberálů. Možná se jeden z těch pěti subjektů pod osudovými nárazy probere. Alternativou dosud byli jen nacionální, protievropští a konzervativní komunisté, u nichž jsou bohužel zatím ostrůvky důsledné demokratické levice osamělé. A pak už se nabízely jen strany, jež zvolit znamenalo rozdělit svůj hlas proporcionálně mezi vítěze.

Strany se adaptovaly na masovou náladu. Slýchám ji vyjádřenu slovy, že tak se volilo předtím, tak volí všichni, tak je to slušné. Tvrdil jsem a tvrdím, že pro mne není nic předem dáno a nic není předem vyloučeno. Že budu o volebních programech přemýšlet a že je také třeba publicisticky tlačit na strany, které mají kdesi v prehistorii emancipační program, aby opravdu v duchu této tradice jednaly. Od některých svých protějšků se dovídám, že jsem svobodou posedlý. Že rozumný člověk se přizpůsobí a nebude si komplikovat život.

Davy, které se na nádraží slepě valí proti bariéře a pak zmateně kličkují a diví se, kam je to dovedlo, budou volit. Opět tu bude žulová jednota, i když dnes už není v módě ji zmiňovat. Opět se budou házet volební lístky do uren tak, jak to dělají všichni. Opět si volič nebude komplikovat život. A opět bude narážet na politickou zeď. Opět se bude divit, co to zvolil a bude se mu těžko přiznávat, že hlasoval proti sobě, svým dětem, svým rodičům a prarodičům. Když za čas vysvitne o soustřeďovacích lágrech pro nepřizpůsobivá etnika na krajích měst, jaké poměry tam vládnou, bude se masový volič bít v prsa a volat: ale to já jsem nechtěl, o tom jsem nic nevěděl. Přitom mu kandidáti jasně říkali, co mají v plánu. Ale proč se obtěžovat čtením? Proč hledat informace? Proč informace zpracovávat a určovat podle nich rozhodnutí? Vždyť je to tak pohodlné dělat to, co říkají chlapi v hospodě nebo naši v Praze u Balbínů, ve Mlýně nebo u Kellyho nebo dámy v Louvru a případně u Myšáka.

Dá se ještě něco zachránit? Změní něco ta promile voličů, kteří čtou tento internetový deník? Mohou vůbec něco změnit předložené myšlenky? Kdybych si nemyslel, že ještě jakási šance je, neobtěžoval bych se věnovat stovky hodin bezplatné práce ročně snaze něco předkládat k úvaze. Věřím, že je v nás ve všech potenciál, kterému se v mé hantýrce říká duch. Komu by to bylo proti srsti, ať si vymyslí jinou terminologii. Držím se antropologie, která neinterpretuje člověka výlučně biologicky. Nevěřím, že jsme stádo. Věřím, že na dně duše každého z nás žije božské Slovo a že jsme světu Slova otevření, že jsme prostupní pro světlo, které s sebou živé slovo nese. Světlo je živel, ze kterého slova berou život. Tato dimense v nás může být hluboko zakopána. Celý náš život může vypadat jako vystřižený z učebnic sociobiologie. Tak jako kdysi o všem beze zbytku rozhodoval Národ, Stát, Půda a Krev, a duch byl v nitru pohřben, tak dnes zase o všem rozhoduje šedá ideologie masového občana bez chuti a bez zápachu, ideologie davového pragmatika, kterému duch leda straší na cimbuří.

Věřím však (credo quia absurdum?), že jsou neplánované osudové momenty, kdy se najednou cosi stane. Možná tyto volby přicházejí příliš brzy. Ale je tu doba, kdy v našem evropském soustátí jdou desetitisíce do ulic, a kdy i pověstně krotké české odbory varují před akcemi „jaké tato země ještě nezažila“. Taková doba vede ke kvantovému přeskoku, jak tomu někteří amatérsky říkají, k emergenci nové kvality, k vzepětí nesobecké síly. Přijde-li to v pátek a sobotu, což pochybuji, nebo za pár let, to se uvidí. Ale nezkrotný svobodný lidský duch může procitnout a najednou přestaneme být tupým stádem a staneme se společenstvím tvořivě jednajících osobností. V tom je jistá šance.