Praha včera zažila velkou demonstraci odborářů proti politice platových škrtů Nečasovy vlády; jednalo se zřejmě o největší protestní shromáždění od tzv. televizní krize na přelomu let 2000 a 2001. Ve svém příspěvku se pokusím podívat na rétoriku demonstrujících jako mluvčí ProAltu — Iniciativy pro kritiku reforem a na podporu alternativ. ProAlt se zformoval právě na odporu vůči plánovaným reformám této vlády (důchodová reforma, zdravotnická reforma, reforma vzdělávání a zavedení školného na vysokých školách a reforma pracovního práva a sociální politiky), a vzhledem k její zřejmé odhodlanosti tyto a další reformy provést považuje ProAlt za nejlepší řešení pád této vlády. Co z obsahu včerejší demonstrace je z hlediska rezistence vůči současnému pravicovému běsnění slibné, a co naopak nikoli?

Za jasně pozitivní považuji radikalitu, se kterou někteří demonstranti svou nespokojenost vyjadřovali. Z řady transparentů šlo minimálně dovodit, že vláda by měla podat demisi. Mnoho lidí tedy zřejmě chápe, že suverenita lidu se neomezuje pouze na okamžik voleb, nýbrž že politiky je třeba ovlivňovat i mimovolebně. Potěšující byla i hesla o špatné politice této vlády a vlád minulých. Mnozí evidentně nahlížejí absurdnost situace, kdy ti, kteří stát vedou a jsou za  jeho fungování odpovědni, nejenže ze zadlužení nevyvozují osobní zodpovědnost, nýbrž ještě tyto dluhy použijí jako argument pro své opětovné zvolení. Ocenit je možno i hlasy, že tato demonstrace je jen začátkem a že boj proti snižování platů bude ještě velmi dlouhý.

Určitým zklamáním naopak pro mě byla jistá laciná protipapalášskost některých hesel, kdy se na jedné straně útočilo na politiky spíše osobně („Kalousku, tak pojď do školní jídelny vařit místo mě“), ale na straně druhé chybělo jasné odmítnutí celkového ideologického rámce nynější vlády. Hlavním poselstvím demonstrace se tak bohužel nestalo volání po jediném možném řešení rozpočtového schodku, kterým je razantní zvýšení daní, které je pochopitelně nutné směřovat tam, kde peníze jsou, tj. k vyšším příjmovým skupinám na bázi progresivnosti, a nikoli tam, kde již dnes není co brát.

Jedno téma nicméně zaznělo včera velmi silně, a u něj je třeba se zastavit. Jde o myšlenku, že aby stát mohl fungovat, musí mít úředníky. I při zohlednění skutečnosti, že státní zaměstnanci mají pochopitelnou tendenci vydávat své zájmy za zájmy státu a společnosti, je velmi pozitivní, jak silně demonstranti odmítali protibyrokratické štvaní v rétorice Nečasovy vlády a jak solidární byli se státními zaměstnanci i ostatní účastníci akce, kterých se vládní škrty — zrovna — netýkají. Právě postoj k úředníkům je totiž jedním z klíčových momentů současného vývoje. Je zřejmé, že fungování státních struktur (jako všech struktur) vykazuje určité vady. Jestliže však z těchto vad vyvodíme nutnost počty úředníků snižovat a jejich agendu zprivatizovat, dopouštíme se stejného pochybení jako marxismus, který měl tendenci z nespravedlivého rozdělení majetku dovodit nutnost zrušení soukromého vlastnictví jako takového. Neboť stejně jako majetek ve společnosti lze rozdělit (alespoň o něco) spravedlivěji i bez jeho zestátnění, lze i podstatně vylepšovat fungování byrokracie. Tato banální logická rovnice dnes ovšem není vůbec samozřejmá. Proto je významné, že první velká akce sebeobrany společnosti proti neoliberálnímu rozkladu byla ve znamení obhajoby právě úřednictva.

Podíváme-li se na rétoriku stran hlásících se k pravici, je jedním z jejích důležitých aspektů v posledních letech systematické vytváření nedůvěry ve stát. Posedlost tím, že státní bankrot nejen bezprostředně hrozí, ale už vlastně nastává, byla u řady pravicových komentátorů doprovázena nejen hledáním, ale i nalézáním příkladů „bankrotů“ v zahraničí: nejdříve Lotyšsko a Maďarsko, pak Řecko. Tato kampaň však je jen jednou částí obecného šíření nedůvěry ve veřejné finance (na důchody nebude), veřejné instituce, ale mimo jiné i v demografický vývoj (všude budou muslimové) či v udržitelnost současného standardu lidských práv (zajdeme na politickou korektnost). Pokud by podobné diskreditační snahy mířily např. proti určité bance, tak ta by se zřejmě brzy zhroutila. Otázkou je, zda pod takovouto mediální palbou nemůže padnout i náš stát a společnost. Včerejší demonstrace by mohla být vlaštovkou, že přežijeme.