Praha včera zažila velkou demonstraci odborářů proti politice platových škrtů Nečasovy vlády; jednalo se zřejmě o největší protestní shromáždění od tzv. televizní krize na přelomu let 2000 a 2001. Ve svém příspěvku se pokusím podívat na rétoriku demonstrujících jako mluvčí ProAltu — Iniciativy pro kritiku reforem a na podporu alternativ. ProAlt se zformoval právě na odporu vůči plánovaným reformám této vlády (důchodová reforma, zdravotnická reforma, reforma vzdělávání a zavedení školného na vysokých školách a reforma pracovního práva a sociální politiky), a vzhledem k její zřejmé odhodlanosti tyto a další reformy provést považuje ProAlt za nejlepší řešení pád této vlády. Co z obsahu včerejší demonstrace je z hlediska rezistence vůči současnému pravicovému běsnění slibné, a co naopak nikoli?

Za jasně pozitivní považuji radikalitu, se kterou někteří demonstranti svou nespokojenost vyjadřovali. Z řady transparentů šlo minimálně dovodit, že vláda by měla podat demisi. Mnoho lidí tedy zřejmě chápe, že suverenita lidu se neomezuje pouze na okamžik voleb, nýbrž že politiky je třeba ovlivňovat i mimovolebně. Potěšující byla i hesla o špatné politice této vlády a vlád minulých. Mnozí evidentně nahlížejí absurdnost situace, kdy ti, kteří stát vedou a jsou za  jeho fungování odpovědni, nejenže ze zadlužení nevyvozují osobní zodpovědnost, nýbrž ještě tyto dluhy použijí jako argument pro své opětovné zvolení. Ocenit je možno i hlasy, že tato demonstrace je jen začátkem a že boj proti snižování platů bude ještě velmi dlouhý.