Nebezpečný útok ústavního činitele
Pavel ŠaradínVládní škrty se jeví jako aktuální nebezpečí a jako takové jsou rovněž tématem na titulních stránkách. Pozornosti pak unikají některé jiné závažné události. Naposledy Klausův nebezpečný výrok, kterým zaútočil na Ústavní soud.
Rodičovská skončí dřív, než čekáte (Mladá fronta Dnes), Češi: Škrty jsou příliš tvrdé (Lidové noviny). Takto zněly titulky tzv. otvíráků ve středu 8. září ve dvou liberálních denících. Oba deklarují, že stojí pevně na straně svobody. Tak to mnohokrát deklarovaly při střetech s Jiřím Paroubkem, viz kupříkladu vydání po známé Paroubkově povolební větě z roku 2006: „Cítím povinnost oznámit, že demokracie v této zemi utrpěla tvrdý zásah srovnatelný snad jen s únorem 1948, snad jen s rozdílem, že hrozí modrá totalita.“ To bylo komentářů…
Předchozí den (tedy 7. září) po dlouhé době vystoupil Václav Klaus v Poslanecké sněmovně, aby jejím členům mj. sdělil, že u nás není suverénem lid, ale parlament (!), ale především: „Jsem přesvědčen, že parlament, tedy instituce vzniklá v přímých, rovných a všeobecných volbách, tedy skutečná tresť a obsah pojmu demokracie, musí svou autoritu bránit a prosazovat. Proto by se tato sněmovna měla zabývat i redefinicí postavení Ústavního soudu v našem ústavním systému tak, aby nemohl fungovat jako svým způsobem třetí — a často rozhodující, neboť už nikým nekontrolovatelná — parlamentní komora.“
Je to docela pozoruhodný a zajímavý fenomén.
Zdeněk Bárta
Dodal bych, že to je příznačné pro míru devastace veřejného prostoru. V takovém politickém prostředí mohou pak akademičtí polovzdělanci beze studu předkládat manifesty „smutného údivu“, prohlašovat se za „skutečné liberály“ a ještě to nádavkem označovat za „radikální“. I oni, podobně jako Václav Klaus, mohou počítat s potleskem na otevřené scéně.
JK
Z druhého odstavce příspěvku Jana Kopeckého by se však mohl radovat právě Václav Klaus a jeho dvorní šašci.
Ondřej
Politika se neřídí sympatiemi či antipatiemi. To je pak politikaření. (Masaryk tomu říká slovíčkaření.)
Je pro mne naprosto nepřijatelným názor, zakazující kritiku některého pilíře demokratické moci jiným jejím pilířem. Tedy například zakazovat parlamentu, aby kritizovala vládu, či zakazovat soudům, aby kritizovaly parlament. A již naprosto odmítám názor, že by jeden ústavní činitel nemohl kritizovat jiného ústavního činitele. Tady konkrétně prezident Ústavní soud. Zvláště když oba jsou voleni zprostředkovaně a nepředstavují ani zdaleka celý jeden pilíř demokratické moci. Autor tento zákaz pouze tvrdí, ale nikterak jej neodůvodňuje. Já naopak si troufám argumentovat, že jen všeobecná, zdravá diskuse každého s každým může prospět parlamentní demokracii. A může-li kterýkoliv řadový občan kritizovat kteréhokoliv ústavního činitele, ba i celý jeden pilíř demokratické moci, či dokonce celý systém parlamentní demokracie, pak nevidím důvod, aby stejná práva, jaké má každý občan, neměl i ústavní činitel.
Podle mne tu nejde o „právo“ na kritiku. Podstatný je obsah této „kritiky“, tedy např. Klausovo (v článku výslovně zmíněné) tvrzení, že suverénem není lid, ale parlament.
Klíčová věta článku tedy je ta, kde autor říká: „jde ... o první přímý útok na ústavnost České republiky“. (Je-li ovšem namístě říci, že to je bezprecedentní, to opravdu nevím.)