Kapitalismus je založen na nerovnosti mezi lidmi, na tom, že malá menšina vlastní výrobní prostředky, banky, investiční fondy a všechny další, ekonomicky významné instituce. Jak již pochopil J. J. Rousseau, toto vlastnictví jim dává do rukou obrovskou moc.

Ostatní lidé, kterých je naprostá většina, pokud chtějí přežít, musí získat přístup ke zdrojům nezbytným pro toto přežití — potravě, oblečení, bydlení atd. Avšak například potravu nemůžete získat bez prostředků k jejímu pěstování, především bez půdy a obdobně to platí i o všech dalších životně důležitých potřebách.

Jenže půdu, stejně jako jiné důležité prostředky, vlastní soukromí vlastníci. Ovšem těm zase toto vlastnictví samotné k ničemu není. Bez lidské práce nic neprodukuje, a vlastník sám by zemřel hladem.

Za těchto podmínek nezbývá oné většině nic jiného než prosit vlastníky o zaměstnání, což velmi dobře zná každý uchazeč o práci a především množství dnešních nezaměstnaných. Vlastníci jsou ochotni přijmout část těchto uchazečů, svých budoucích zaměstnanců, pokud a v té míře, v níž jim to umožňuje zhodnocování jejich vlastnictví. Mezi vlastníkem a zaměstnanci tak vzniká vztah nerovnosti.

Rousseau proto identifikoval soukromé vlastnictví těchto základních prostředků k životu jako vlastní příčinu nerovnosti mezi lidmi a nesvobody, což vyjádřil ve slavné větě: Člověk se rodí svobodný, ale všude je v okovech.

Psychické důsledky této vlády člověka nad člověkem popsal Hegel ve své slavné dialektice pána a raba a identifikoval je v podobě různých forem odcizení. V jejím důsledku se člověk sám sobě stává cizincem, nakolik je podstatná část jeho života, jeho tvořivá pracovní část majetkem někoho jiného, nakolik prodal vlastní svobodu v aktu, v němž přijal svou roli zaměstnance soukromého vlastníka a podřídil se jeho vůli.

V tomto aktu podřízení se vlastně stal majetkem svého pána, a přestal náležet sám sobě, ve své pracovní činnosti nepatří sobě, ale jinému. Tento pocit vlastní cizosti, ale také cizosti všech ostatních lidí a vnějšího světa je dobře popsán v románech a povídkách Franze Kafky.

Z jiného pohledu popsal psychické důsledky společenského systému založeného na ovládání člověka člověkem Erich Fromm. Ve své práci Strach ze svobody popsal za těchto podmínek vznikající charakter lidí jako sado-masochistický, zkráceně „autoritářský“. Termín sadismus má u Fromma význam nacházející potěšení z ovládání druhých, z pocitu vlastní nadřazenosti, kterou mu toto ovládání dává. Čím větší moc, tím větší slast.

Největší moc nad druhým máte, když jej můžete fyzicky mučit a zabít. Tento sadismus vzniká jako kompenzace pocitu méněcennosti, vznikajícího ve vztahu k nadřízeným. Podle Fromma může člověk přijmout své nesvobodné postavení, své podřízení druhému člověku jen tak, že sám sebe přesvědčí o své podřadnosti ve vztahu k těmto svým pánům. Pak již není utrpením a hanbou, že prodává svou svobodu, že se podřizuje jejich vůli, nedělá to, co by chtěl on sám, ale jen to, co je mu nařízeno, neboť je ve vztahu k nim skutečně méněcenný.

Toto sebeponížení mu umožňuje přijmout jeho podřízenou roli, smířit se s tím, že žije v rozporu se svou samostatnou přirozeností. Čím více obdivuje a zbožňuje jemu nadřazenou moc, čím více ponižuje sám sebe, tím lépe se smiřuje s touto nerovností. Tak vzniká rozkoš masochismu. Aby se však jeho sebevědomí zcela nezhroutilo, musí tuto stránku svého charakteru kompenzovat výše zmíněným sadismem.

Ano, vůči svým pánům jsem nic, bláto u jejich nohou, ale vůči jiným, stojícím hluboko pode mnou jsem bůh. A kdo stojí pode mnou? Sociálně méněcenní — chudí, socky, barevní a jinak odlišní od společenské normy, určené a odvozené od společenských elit.

Tento způsob myšlení je založen v samotném faktu společenské hierarchie. A především v jejím uznání, respektování ze strany ovládané většiny. To je podstatná podmínka platnosti výše uvedené analýzy. Pokud by ovládaná většina sdílela přesvědčení o nespravedlnosti a nevýhodnosti společenské hierarchie, pokud by se proti ní bouřila ve jménu vlastního osvobození, popírala by tímto i výše uvedené. Avšak k tomu by nejprve musela odvrhnout autoritářskou část svého vlastního vědomí, svého já. Což je samo opět podmíněno dalšími vlivy, jimiž se nyní nemohu zabývat.

Dokud se tedy toto nestane, je v každé společenské hierarchii, ve feudalismu více, v kapitalismu méně, zjevně ukryto tvrzení, že lidé si jsou svou přirozeností nerovni a že tato přirozená nerovnost je vlastním důvodem i ospravedlněním nerovnosti společenské. To je také vysvětlením popularity sociálně darwinistických ideologií v tomto prostředí.

Příklon k tomuto vidění světa je dán i skutečností zužujícího se profilu společenské pyramidy, kde platí, že čím vyšší postavení, tím méně místa, tím méně lidí může této úrovně dosáhnout. A tak, i když věříte v kapitalistickou ideologii zásluhovosti, tj. že v kapitalistickém smyslu slova úspěšní — mající postavení, moc a majetek — jsou jimi právě proto, že jsou schopní, vychází z toho, že schopní jsou výjimeční, že je to jen malá menšina mimořádně „nadaných“.

Ti, kteří pak nejsou úspěšní, jsou jimi proto, že se jednak dostatečně nesnaží. A nesnaží se proto, že se ani snažit nemohou, chybí jim k tomu vrozené schopnosti.

Bohužel, to není pouhá teorie, ale praxe. Tyto teoretické analýzy důsledků společenské nerovnosti, moci člověka nad člověkem jsou znovu a znovu potvrzovány společenskou praxí, v dějinách lidstva, ve věznici Abú Ghrajb i ve slavném vězeňském experimentu psychologa Zimbarda.

Podíváme-li se na dění v současné české společnosti, vidíme přijímání nezvratnosti společenské hierarchie většinovou společností i narůstání rasistických nálad. Pokud bude pokračovat ekonomická krize, a zdá se, že bude, může tato společnost „spontánně“ hledat viníky právě mezi chudými, Romy či vidět za vším židovské spiknutí.

A právě proto je jmenování Romana Jocha poradcem předsedy vlády pro lidská práva nutno považovat za symptom fašizace české společnosti. Ještě se to nestalo, ale již jsme tam začali směřovat.