Hirošima a Nagasaki — tehdy a dnes
Jan BeránekLetošní výročí jaderného bombardování Hirošimy a Nagasaki je jednou z posledních příležitostí vyslechnout přímá svědectví lidí, kteří útok přežili. Situace kolem nukleárních zbraní je ale i dnes alarmující a velký podíl na tom má jaderná energetika.
Nikdo nezjistí přesně, kolik obyvatel padlo za oběť jadernému útoku na japonská města Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945. Odhady počtu lidí, kteří zemřeli bezprostředně během bombardování nebo později v důsledku nemocí způsobených radioaktivním zářením, se pohybují v širokém rozpětí kolem čtvrt milionu obětí.
Těch, kdo jaderným peklem prošli a jsou stále naživu, valem ubývá. Ale abychom neskončili u abstraktního čísla, připomeňme několik svědectví přímých pamětníků. Vybírám z přepisů videozáznamu, který v roce 1986 pořídila Hirošimská nadace pro kulturu a pro mír a zachytila na něm stovku výpovědí.
Několik zaznamenaných příběhů se odehrálo v jediné tramvaji. Ta krátce po osmé hodině ráno vyjela z nádraží v Hirošimě na nádraží Koj. V okamžiku výbuchu se vůz blížil stanici Hačobori. Nacházel se 780 metrů od hypocentra, když jej zasáhl oslepující záblesk a tlaková vlna. Následně se celá tramvaj ocitla v plamenech. Cestovalo v ní asi sto lidí a přežít se podařilo desíti z nich, povedlo se shromáždit svědectví sedmi z nich. Čtyři ocituji:
Tomiko Sasaki bylo sedmnáct, když se dvěma spolužačkami jela na návštěvu. Do dvou týdnů po výbuchu obě její kamarádky zemřely. „Stála jsem vepředu s ostatními. Přišel záblesk a tma. Asi jsem byla chvíli v bezvědomí, protože pak jsem přišla k sobě a volali jsme se navzájem. Kamarádky si stěžovaly na horko a hroznou bolest. Viděla jsem jednu, jak má půlku těla úplně sežehlou. Poblíž byla požární nádrž s vodou, ale byla špinavá kvůli prachu všude kolem. Namočila jsem do ní kapesník a chladila kamarádce popáleniny, ale ona dál plakala bolestí. Já jsem měla zakrvácenou celou tvář, ale naštěstí jsem nebyla tolik popálená. Myslím, že díky tomu jsem přežila.“
Ejko Taoka bylo jednadvacet a cestovala s ročním synem, aby domluvila auto na dopravu kvůli nucené evakuaci domu, kde bydleli. Její syn zemřel na následky ozáření o tři týdny později. „Právě mě jedna mladá žena pouštěla sednout, když tu jsem ucítila podivný zápach. Najednou se udělala tma a já instinktivně vyskočila ven. Pevně jsem držela svého synka a podívala se na něj. Byl blízko okna a úlomky skla ho pořezaly na hlavě. Obličej měl zalitý krví, ale díval se mi do očí a usmíval se. Jeho úsměv se mi vtiskl do paměti. Vůbec nechápal, co se děje. A tak se s úsměvem díval na moji zakrvavenou tvář. Měla jsem hodně mléka a on pak během dne pořád pil. Myslím, že mé dítě mi vysálo škodliviny z těla. Krátce poté syn zemřel. Ano, myslím, že se pro mě obětoval.“