Po impozantním vítězství pravice hrozí, že vedle ní se přes politický prostor zabydlí změť pseudopolitických subjektů, takových, které sice budou do politiky zasahovat, avšak bez možností ji spoluutvářet. Zvnějšku pro svou slabost, zejména však zevnitř pro své zaměření, jež jim brání pojmout problémy jako politiku, věc týkající se obce, občanů, jednotlivce, stejně jako jeho společnosti. Odtud neschopnost oslovit části i celek, stmelovat, ne rozkládat.

Masaryk mluvil o patologické sedlině, což lze vztáhnout na naše sládkovce, skiny, Dělnickou stranu, ale i na zemanovce třetí kategorie, podnik Bobošíkové. Zmíněná neschopnost skutečné politiky dává potom povstat postavě vůdce, kterému se podaří ovládnout pole. Stačí však, že je zaděláno na rozšiřující se okruh subjektů uzpůsobených na zabřednutí ve stávajících poměrech, na jejich recyklaci a neschopnosti stát se jejich alternativou.

Druhotné pak už je, zda tyto útvary mají či nemají vyhlídku utvořit vládu, či dostat se vůbec do parlamentu. Nejsou jen na periferii, ale také ji tvoří a jako takové, jak vidno, pronikají i do hlavního proudu.

Čím širší prostor pro tuto zónu, tím zúženější pro demokracii, která prostě bez alternativ neexistuje. Pohlcuje ji klientelismus, v pokročilé formě soustava stupňovitě ustavených závislostí, jež jedinci, když ztratil naději na nápravu ve veřejném prostoru, zprostředkují pocit jistoty, bezpečí, základních potřeb, ale i sounáležitosti s jistým seskupením. Nakonec totéž co totalitarismus, tentokráte ve volnější a tím účinněji poutající podobě.

Není novinkou, že dané tendence můžeme sledovat téměř po celé uplynulé dvacetiletí. Až bizarní je dlouhá řada opakovaných selhání zprvu vždy sebevědomých pokusů o alternativu vůči těm, kdo uchvátili postkomunistické prvorozenství, či o partnerství s nimi. Ať šlo o chiméru předhonit Klausovu stranu zprava nebo ustavit vedle ní střed či o pakt levice s ní.

Vždy zde chybělo docenění stavu, k němuž společnost po listopadové revoluci dospěla. Skupina, jež převzala ekonomickou moc, nebyla vystavena konfrontaci své ideologie s jejími výsledky. Obdobně ve společnosti převládlo tíhnutí bezmyšlenkově se přizpůsobovat probíhajícímu dění. Dosud nedošlo k otevřené diskusi nevyhýbající se slabým místům kdekoliv. Zejména vězíme ve slepé uličce omezenosti na momentální stav věcí, bez výhledu, co lze čekat za nimi.

Ovšem že jsou to výhledy neradostné. Zbabělost brání vzdát se ještě zbývajícího pohodlí, nadspotřeby a pronikavě odstupňovaných, ale přece jen privilegií. Právě proto se odmítá vidět, jak kvalita toho, co v hojné míře (předpoklad vysokých zisků) máme, upadá, výběr se zužuje, podmínky utahují. Zásadní úpadek nepřichází s úbytkem kvantity.

Situace lidstva, Evropy, českých zemí, té které obce, to vše jsou spojené nádoby. V každém měřítku na dosavadní cestě či spíše v prodlévání ve zmíněné slepé uličce máme před sebou neštěstí „bez míry a bez hranic“. Stejně jako odvaha, která se nedá zlomit dosavadními selháními, může vnést do poměrů nové prvky.

Nyní, kdy nová vláda potřebuje rok klidu, aby mohla prosadit zákony, jimiž postaví roku 2012 společnost před hotovou věc, ozývají se i k opozici hlasy svým způsobem vlídné. Miroslav Kalousek připomněl Špidlovu reformu veřejných financí z roku 2003, „která byla velmi sociální a nebyla hloupá. Pokud by soc. dem. měla vůli dotáhnout ji do konce, tak jsme dnes polovinu problémů neměli“ /Právo 17. 7. 2010/. Ponechme stranou, že tehdy byl nynější ministr financí předsedou lidovců, kteří seděli s ČSSD ve vládě. Mohl pomoci reformu prosazovat a Špidlu proti četným nepřátelům podepřít. Místo toho si s prezidentem Klausem pochvaloval shodu názorů o konzervativní podobě naší politiky, do Špidlovy vlády sám nevstoupil a  přenechal druhým, aby ji podkopali. Nese tedy spoluodpovědnost za to, že po sedmi letech jsou naše problémy dvojnásobné.

Dnes je důležité, že tehdy se v sociální demokracii hledala východiska s širší než jen úzce stranickou perspektivou. Od té doby česká politika prodělala mnohé.

Stalo se též zcela běžným, že se účast v ní chápe jako nejsnadnější způsob vůbec ne skrovné obživy. Neběží při tom jen o jednotlivé poslance, ale o „politické“ subjekty vůbec. Spokojí se s držením určitého počtu mandátů, v určitém množství odčerpávají peníze ze státní pokladny. Martin Bursík prodal takto naději na péči o životní prostředí a věc celé politické strany za pobyt na výsluní po necelé jedno jediné volební období.

Do okruhu ztrativších schopnost přinášet alternativu se propadli i lidovci. Průběžně je v něm držena KSČM. Zdaleka nejen ke své vlastní škodě. V případě neúspěchu

v nadcházejících komunálních a senátorských volbách, za pokračující upnutosti na osoby místo na jejich program, to hrozí samotné ČSSD.

Čelit tomu lze jen převzetím iniciativy. Úřadující předseda se může obrátit na občany republiky bez rozdílu, od pravice po levici. Není toho málo, v čem skutečné zájmy jsou společné. Konstatovat, kde všude, strana po straně, se v cílech kryje či blíží sociální demokracii a kde probíhá spor. Podmínkou účinnosti programu může být jen jeho určitost. K té se nedochází proklamacemi, vyjasňuje se diskusí. Do Lidového domu mohou být zvány ke kulatému stolu osobnosti veřejného života. Ve stranických tiskovinách místo funkcionářského jazyka hlasy zdola. Obdobné konfrontaci vystavit v jejich obvodech kandidáty do Senátu. Publikovat diskuse na schůzích v obcích.

Styk s veřejností je v protikladu s vázaností na lobbistická bratrstva a s úbytěmi vnitrostranické demokracie vůbec. Tedy zákulisní vyjednávání o kandidátkách cestou vzájemných obchodů mezi organizacemi o umístění vlastních lidí. Potom už zcela formální jejich odhlasování na konferencích. Stranám vysokopříjmovým všechno toto jde k duhu. Pro sociální demokracii je to smrtící. Lidé o ni přestávají mít zájem. Od strany peněz dojít ke straně lidí vyžaduje ovšem i laciné volební kampaně.