Po impozantním vítězství pravice hrozí, že vedle ní se přes politický prostor zabydlí změť pseudopolitických subjektů, takových, které sice budou do politiky zasahovat, avšak bez možností ji spoluutvářet. Zvnějšku pro svou slabost, zejména však zevnitř pro své zaměření, jež jim brání pojmout problémy jako politiku, věc týkající se obce, občanů, jednotlivce, stejně jako jeho společnosti. Odtud neschopnost oslovit části i celek, stmelovat, ne rozkládat.

Masaryk mluvil o patologické sedlině, což lze vztáhnout na naše sládkovce, skiny, Dělnickou stranu, ale i na zemanovce třetí kategorie, podnik Bobošíkové. Zmíněná neschopnost skutečné politiky dává potom povstat postavě vůdce, kterému se podaří ovládnout pole. Stačí však, že je zaděláno na rozšiřující se okruh subjektů uzpůsobených na zabřednutí ve stávajících poměrech, na jejich recyklaci a neschopnosti stát se jejich alternativou.

Druhotné pak už je, zda tyto útvary mají či nemají vyhlídku utvořit vládu, či dostat se vůbec do parlamentu. Nejsou jen na periferii, ale také ji tvoří a jako takové, jak vidno, pronikají i do hlavního proudu.

Čím širší prostor pro tuto zónu, tím zúženější pro demokracii, která prostě bez alternativ neexistuje. Pohlcuje ji klientelismus, v pokročilé formě soustava stupňovitě ustavených závislostí, jež jedinci, když ztratil naději na nápravu ve veřejném prostoru, zprostředkují pocit jistoty, bezpečí, základních potřeb, ale i sounáležitosti s jistým seskupením. Nakonec totéž co totalitarismus, tentokráte ve volnější a tím účinněji poutající podobě.