Sociální stát a keynesiánské kočírování kapitalismu je jedna z hlavních otázek, které po sobě zanechalo minulé století. Keynes svého času vystoupil s tím, že se mu podařilo vyvrátit Marxe. Dají se zavést opatření (regulace, pobídky, státní ekonomická politika), které zmírní rozpory kapitalismu a kapitalismus bude věčný.

Velká hospodářská krize třicátých let dávala za pravdu Marxovi. Kapitalismus sám ze sebe vytváří tendence (centralizace kapitálu, zespolečenštění práce, klesající míru zisku, krize), které vyvolávají jeho chronické nemoci a kopou mu hrob. Kapitalismus je sám sobě hrobařem.

Rozdíl mezi Keynesem a Marxem není v tom, že by Keynes neviděl disharmonii kapitalismu, nýbrž v jejím výkladu. Podle Keynese tuto disharmonii lze trvale harmonizovat. Marx naopak tvrdí, že kapitalismus sice čas od času dospěje do vyváženého stavu (a vznikne sociální stát), ale jeho autodestruktivní sklony nakonec vždy převáží.

V této diskusi mezi Keynesem a Marxem je jádro dnešních sporů o sociální stát a kapitalismus. Pokud by se ukázalo, že pravdu má Keynes, znamená to, že radikální levice je opravdu utopická. Jestliže se naopak vyjeví, že pravdu má Marx, tak utopická je (keynesiánská) sociální demokracie. Otázka sociálního státu rozhoduje o tom, zda může vzniknout něco jiného než kapitalismus nebo „reálný socialismus,“ který zdegeneroval mimo jiné proto, že kapitalismus měl větší sílu, než se zdálo.

Naše sdružení SOK si hned na začátku položilo dvě otázky: je sociální stát dlouhodobě udržitelný? A může aspoň teoreticky existovat socialistická ekonomika? Nemá pravdu Hayek, když hlásá, že i kdybychom byli andělé (všichni se chovali solidárně a poctivě), socialistická ekonomika zkrachuje? (K první otázce jsme vydali sborník Sociální stát a kapitalismus k druhé knihu Kybersocialismus.)

Se sociálním státem je jedna potíž. Je závislý na tom, zda prospívá soukromé ekonomické sféře, jejím produktivním investicím (akumulaci kapitálu) a zvětšování zisku. Na čem to vlastně stály poválečné sociální státy? Jak říká americký neomarxista James O´Connor v knize Fiskální krize státu, soukromý sektor zjistil, že potřebuje stát, aby mu zajistil růst zisku.

Soukromý sektor, v němž převážily velké koncerny (monopoly nebo oligopoly), má sklon k nadprodukci (k produkci neprodejného zboží) a stát mu pomůže několika způsoby. Jednak se sám stává zákazníkem. Investuje do různých veřejných statků, jako jsou silnice a vůbec infrastruktura, a v zemích jako USA také do zbrojení. James O´Connor ukazuje na rozpočtu USA šedesátých let, že na zbrojení jde nejvíce státních prostředků, a proto nazývá welfare state (sociální stát) jako warfare state (válečnický stát). Státem podporovaný monopolní sektor pak vytlačuje malé firmy a rodinné podniky.

Stát dále pomáhá soukromému sektoru tím, že rozšiřuje státní sektor, tedy množství lidí, kteří jsou placeni státem. Ti potom mají dostatek peněz na to, aby si kupovali zboží produkované soukromým sektorem. Tím se zvětšuje soukromá akumulace a zisk. Na jedné straně roste soukromý sektor a na druhé státní sektor.

Jenže po čase přichází fiskální krize. Stát nemá dostatek prostředků na financování tohoto systému, a proto zvětšuje daňové zatížení a pomáhá si inflací nebo státním zadlužováním. Tak vzniká tzv. stagflace, ekonomická stagnace spojená s inflací. Jak z toho ven? Jsou tu tři vzájemně propojené cesty: deflace ekonomiky cestou „řízené recese,“ zmrazení mezd, a větší spolupráce státu a monopolního kapitálu, jako jsou známé daňové prázdniny pro velké firmy.

Jinými slovy, nástup neoliberalismu nebyla žádná náhoda. Nedá se vysvětlit jenom tak, že sociálně demokratické vlády málo bojovaly nebo že strašidlo komunismu přestalo obcházet. Pokud by se neřešila fiskální krize a stagflace, kapitalismus by možná opravdu dospěl ke své poslední hodince. Neoliberalismus je pokus, jak oživit kapitalismus, přesněji řečeno, jak zvýšit míru soukromého zisku.

James O´Connor to vidí tak, že jsou nakonec jen dvě možnosti. Buď sociální smír vykoupený fiskální krizí, nebo fiskální rovnováha provázená sociálním napětím. Obojí se ale točí v kruhu. Kdyby po neoliberalismu opět nastoupil keynesiánský sociální stát, tak za určitou dobu nastane fiskální krize a stagflace, a opět přijde neoliberalismus.

Aspoň teoreticky tu východisko je. Pokud náklady na soukromou akumulaci a zisk nese celá společnost, pak by výtěžky z této akumulace měly být společenské. James O´Connor z toho logicky vyvozuje, že trvalým řešením fiskální krize je socialismus. Dnes se tento argument dá použít na bankovní sféru. Jestliže jsme záchranu bank dotovali všichni, tak proč nepožadovat jejich zespolečenštění?