Pořád se všichni bojíme říct to podstatné. Začnu heslem LIBERTÉ, ÉGALITÉ, FRATERNITÉ, jež se tradičně připisuje Francouzské revoluci, jednomu ze zdrojů demokratizace Evropy. Heslo revoluce ve Francii původně znělo pouze liberté, égalité, ačkoliv prvotním zájmem revolucionářů bylo jenom se osvobodit od útlaku. Oni ale už věděli, že absolutizace svobody vede nutně k diktatuře, takže své heslo ihned doplnili rovností. Nejsem si již tak jist, že stejně dobře tehdy věděli, že absolutizace rovnosti vede k tyranii, což dokázal pozdější vývoj. Jinými slovy dneska již víme, že svobodu od rovnosti nelze oddělovat a to je v mých očích první důležitá teze pro současnou levici. Jestli svět souhlasí kupříkladu s neoddělitelností lidských práv, pak by levice měla prosazovat přesvědčení, že svoboda a rovnost jsou rovněž neoddělitelné. K slůvku fraternité pak jenom jedna poznámka. Bylo přidáno k heslu revoluce hned v prvních dnech, které byly provázeny nelidskostmi. Mělo zdůrazňovat, že za ideály svobody v rovnosti by se nemělo bojovat, ale prosazovat je natolik humánními prostředky, které sluší člověku, který je bratrem všem ostatním lidem. Chápání revolučního hesla v jednotlivostech je proto v mých očích zastaralé. Současná levice by měla šířit a také se chovat mnohem komplexněji. Měla by chápat, že svoboda nestejných jednotlivců nutně vytváří nerovnosti, které je ale společenství lidí povinno vyrovnávat metodami a institucemi maximálně bratrskými. Řeknu to velmi tvrdě. V takovém společenství je pak solidarita zastaralým slovem. A stejně tak zastaralé je i sociálnědemokratické pojetí sociálního státu, fungující jako pouhá záchranná síť, odvozená pouze od středověkého vnímání sociálního cítění, realizovaného tehdy formou obdarovávání žebráků.
Stát, je-li to instituce rozumu, s čímž souhlasím, pak musí s ohledem na mnou předem napsané, regulovat činnost společenství, čili, minimálně hledat principy a instituty vyrovnávání všech nerovností, nebo alespoň těch, co vznikající svobodným trhem. Jenže to je doba minulá. Jsem toho přesvědčení, že stát budoucnosti, musí regulovat v prvé řadě soukromé vlastnění. K tomu ovšem potřebuje filosoficky mít dokázáno, že vlastnictví nepatří mezi přirozená lidská práva, ale pouze mezi občanské svobody, že tedy není kategorií vyšší, než právo každého na existenci. A podle mého soudu právě kolem tohoto problému všichni chodíme jako kolem horké kaše. Podléháme asi stereotypu všech těch revolučních deklarací lidských práv, které hovoří o vlastnictví jako o přirozeném právu člověka. Tvrdím, že jde o omyl, nebo ještě lépe o záměr těch vrstev, jejichž protagonisté zmíněné deklarace tvořili. Vlastnění není přirozeným všelidským právem, ale pouze liberálními mysliteli šířené občanské právo kdysi především měšťanů.