Od počátku roku probíhají po Evropě protesty proti různým podobám „reforem“, jejichž cílem má být větší zapojení soukromých firem do financování vysokoškolského vzdělání či vědy.

Na první pohled se zdá, že to není špatné, čím více peněz, tím lépe. Háček je ovšem v tom, že firmy nevydávají finanční prostředky z nějaké víry v obecně prospěšný vědecký pokrok, ale počítají si je do kolonky investic. A stejně jako v českém přísloví „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“, platí i pro zapojení firem do vědy a výzkumu to, že s nárůstem soukromých peněz roste vliv v rozhodování a snaha prosazovat soukromé zájmy.

Fakticky dochází v důsledku této strategie k omezování základního výzkumu, humanitních oborů na univerzitách. Výzkum humanitních a společenských věd je méně rentabilní, jedná se o oblasti, ze kterých jen málokdy plyne přímý zisk či nový patent. Prostor, který je ze své podstaty netržní, ale slouží ke kultivaci lidské společnosti, se má podřizovat principům konkurence a efektivnosti. V tomto duchu jsou vedeny reformy v České republice, Německu, Itálii, Rakousku a v řadě dalších evropských států v rámci tzv. bolognského procesu.

V úterý 20. října obsadili studenti a profesoři Akademie výtvarných umění ve Vídni svou školu na protest proti zavedení nového vysokoškolského zákon (UG Novell 2009). O dva dny později byla obsazena i hlavní aula Vídeňské univerzity, která se stala jedním z hlavních center hnutí. Protesty se začaly šířit po celém Rakousku a dnes je obsazeno něco kolem třinácti univerzit a vysokých škol.

Po více než čtyřiceti dnech nevídaných aktivit přijely do České republiky dvě organizátorky okupační stávky na Vídeňské univerzitě, Cristine Bazalka a Livia Grestenberger, na sérii debat organizovaných Socialistickou Solidaritou  pod názvem „Evropské univerzity se bouří, a co Česko“. V Praze se při svém vystoupení setkaly také se zástupci iniciativy Věda žije a Už se na to nemohu dívat. A zatímco se čeští řečníci soustředili na popis současného stavu, kdy se čeká, co udělá vláda, jak budou jednat lidé na ministerstvech odpovědní za reformy a jak co nejlépe zmobilizovat veřejnost na podporu akademiků a vysokých škol, soustředily se Cristine a Livia na popis hnutí. „Vše začalo jakoby z čistého nebe,“ popisovala situaci Livia. „Najednou jsme se dozvěděli, že se začínají obsazovat univerzity, tak jsme rozhodně nemohli zůstat mimo.“ Situace rakouských studentů je velmi tíživá.

Ačkoli bylo zrušeno školné, snaží se ho nová vláda opět zavést. „Děje se tak v situaci,“ vysvětlovala Cristine, „kdy je osmdesát procent studentů nuceno pracovat při studiu a až čtyřicet procent studentů žije pod hranicí chudoby. Učebny jsou přeplněné, často jsme nuceni sedět při přednáškách či testech na zemi.

Nejhorší je, že ne vždy se vám podaří zapsat se na kurs, který máte povinný. Musíte tak čekat jeden i více semestrů a to prodlužuje délku studia. Nemusím snad říkat, že za delší studium se opět platí.“ Celý seznam požadavků lze nalézt na centrálním webu revoltujících studentů, na kterém jsou soustředěny jak informace o protestech v Rakousku, tak i po celé Evropě, kde je okupováno přes 80 univerzit.

Stejně jako v případě českého hnutí proti výstavbě amerického radaru, vtáhlo i okupační hnutí do politiky lidi, kteří by se dříve nikdy jako „političtí“ či „angažovaní“ nedefinovali. Protože bylo třeba rozhodovat rychle, ale zároveň v masovém měřítku, přijali studenti Vídeňské univerzity systém plenárních setkání v aule univerzity. Každý tam může přednést svůj návrh a pak je o něm hlasováno. To boří spoustu mýtů o tom, že přímá demokracie zdola nemůže fungovat. Ne vše se ale dá řešit v tak velkém počtu, proto bylo ustaveno několik pracovních skupin, které se zabývají například webem, vařením, praktickou přípravou akcí atd. Dění v aule je přenášeno živě, což umožňuje odkudkoli sledovat debatu a být tak v obraze, i když zrovna nesedíte v obsazené aule.

Při pražské debatě zaujal diskutující fakt, že rakouští studenti kromě podpory a přímé účasti svých kantorů získali také podporu odborářů. „Na začátku jsme dostali solidární dopisy od odborové centrály. To bylo sice hezké, ale co z toho. Pak jsme ale přišli podpořit stávkující kováky a vytvořilo se pouto. Praktickou pomoc dostáváme od zaměstnanců školek, tiskařů a právě kováků. Posledně jmenovaní každý den zásobují naši komunitní kuchyni na okupované univerzitě,“ informovala nás Cristine.

Neoliberalismus se netýká jen vzdělávacího systému či vědy a výzkumu. Prostupuje celou společností, a proto se ti, kterých se „potržnění“ negativně dotýká, musí spojit na obranu svých práv. Jenže to se v Česku zdá jako holá utopie. Jakkoli jsou studenti vysokých škol častými návštěvníky úřadu práce nebo vykonávají práci mimo svůj obor a jakkoli jsou akademičtí pracovníci a profesoři často nuceni dělat kromě své hlavní práce nějakou další, aby si zajistili existenci a slušné bydlení, existuje mezi nimi a odboráři mentální bariéra.

Dokonce se při pohledu na některé studentské aktivity zdá, že je toto rozdělení přirozené. Lidé z Inventury demokracie, jednoho z nejviditelnějších politických počinů studentů za poslední dobu, se zaklínají na veřejných debatách, že oni nejsou žádní aktivisté a nechtějí měnit svět. Jiní studenti zase podporují školné.

Tuto neutěšenou situaci ale narušují občasné výbuchy nespokojenosti a protestů, kdy se o školném začíná reálně uvažovat. I na demonstracích Věda žije bylo dost studentů, mezi kterými rezonovala kritika zavádění tržních principů do vzdělání a vědy a výzkumu.

Jsme zřejmě ve fázi, ve které bylo Rakousko před vypuknutím protestů, tedy ve stádiu bublající nespokojenosti pod povrchem. Na ministerstvu školství leží Bílá kniha, kterou odmítli i sami rektoři vysokých škol. Začíná se pracovat na reformě středních škol. Stále není dořešená situace s Akademií věd. Ekonomická krize zdaleka není za námi a můžeme čekat další otřesy. A stále častěji slyšíme, jak se musí kvůli krizi škrtat a jak máme šetřit. Podmínky pro vypuknutí studentské revolty pomalu dozrávají. Onou pověstnou jiskrou může být jakýkoli pokus nové vlády prosadit reformu vzdělávání podle bolognského procesu či arogantní postup při jednání o reformě české vědy.

Otázkou je, kdy to bude a zda najdou revoltující sílu a pomoc u dalších částí české společnosti.