Vzpoura otroků, den poté. Je možné obnovit sociální stát?

Vít Klíma

Ve druhé části trilogie o vzpouře otroků se autor zamýšlí nad postupným oklešťováním sociálního státu a jeho možnou renesancí.

Opráším-li své dávno zapomenuté znalosti z dějin Mezinárodního dělnického hnutí, pak první stranou, která hájila zájmy pracujících, byla sociální demokracie. V průběhu své historie dosáhla mnohých úspěchů, jakými jsou: snížení délky pracovní doby, zvýšení mezd, zlepšení pracovních podmínek pracujících, zpřístupnění zdravotní péče a vzdělání chudým vrstvám. V dnešním pojetí bychom její činnost mohli popsat jako snahu o vytvoření sociálního státu. Nicméně se brzy ukázaly i její limity. Sociální demokracie vždy šlo jen o „snížení a nápravu křivd“ ze strany kapitálu na pracujících, ale nikdy ne o odstranění kapitalismu jako takového. Na scénu proto vstupují komunisté, jejichž cílem je svržení vlády kapitalistů a nastolení komunismu. Extrémně zajímavé bude sledovat, v co vzpoura otroků vyústí — v renesanci sociálního státu nebo socialismu? V každém případě je nutné smutně konstatovat, že Češi už „zvorali“ obé, a to jak budování socialismu, tak i kapitalismu. Víme, co vlastně chceme?

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Vznik sociálního státu v Evropě

Vznik moderního sociálního státu můžeme datovat na začátek šedesátých let minulého století. Jeho vznik umožnily dva hlavní faktory:

1/ poválečná obnova a konjunktura, která umožnila evropským státům naakumulovat dostateční bohatství, aby mohly být uspokojeny i potřeby chudších vrstev obyvatelstva,

2/ konkurence světové socialistické soustavy, která nabízela plnou zaměstnanost a dostupnost vzdělání a zdravotnictví, podle potřeb, a ne podle stavu školákova či pacientova bankovního konta.

Zánik sociálního státu

První pokusy o demontáž sociálního státu registrujeme od momentu pádu konkurenční socialistické soustavy, která byla i v západních státech, svým způsobem, „hrází“ proti trhu bez přívlastků. Dnes jsme ve stavu, kdy až na malé výjimky (Skandinávie) se v celé Evropě sociální stát oklešťuje a pomalu, ale jistě směřuje ke svému zániku. Veškerá sociální sféra (školství, zdravotnictví, důchodový systém) se zapojuje do systému placených služeb, podléhajícím pravidlům trhu. Omezují se i všechny sociální dávky, které chudým vrstvám obyvatelstva umožňují přežít krizi. Zájmům velkého kapitálu se tak podřizuje i poslední sféra, z níž kapitál dosud zisky neměl. Statistiky ukazují, že problém s dluhy má dnes 25 % všech českých domácností. S „nástupem“ Kalouskových „ozdravných“ opatření se jejich počet může i zdvojnásobit. Na hranici chudoby se tak mohou propadnout i tři miliony lidi, pro něž ani trvalá práce prostě nebude. Na druhé straně barikády se přitom koncentruje bohatství do rukou stále užší vrstvy bohatých.

Souhrnně řečeno: sociální demokracie postrádá nástroj, kterým by ovlivnila koncentraci bohatství u stále užší vrstvy společnosti a chudoby u její většiny, což je klíčový problém současnosti. Obávám se, že to je počátek konce sociální demokracie. Komunisté, na rozdíl od sociálních demokratů, řešení nabízejí. Ať už se čtenáři líbí, či nelíbí, nikdo mu nebrání navrhnout lepší.

Lze sociální stát vůbec obnovit?

Obávám se, že odpověď na otázku, jak obnovit sociální stát, sociální demokracie, nejen v ČR, ale v celé Evropě vůbec nezná nebo jsem o ní alespoň neslyšel. Ani čeští teoretici a apologetové sociálního státu, jakými jsou Václav Bělohradský, Jiří Pehe, nebo Jan Keller, žádný smysluplný návod nenabízejí.

Ze současného vedení sociální demokracie je sice sympatická snaha Vladimíra Špidly vytvořit novou „národní frontu“ pro boj o renesanci sociálního státu, leč vůbec neříká, za prvé, proč by mu měli ostatní věřit a na jím tvořené „frontě“ se podílet. Za druhé, zda on sám se postaví do čela vzpoury a bude ochoten jít na barikádu, roztrhnout košili a zvolat „střelte“! Za třetí, kdo tento boj vlastně bude financovat? Vladimír Špidla jistě ví, že politika je drahý špás a sponzory jsou převážně bohatí jedinci nebo firmy. Museli by „spadnout z višně“, aby podporovali „národní frontu“, která chce krátit jejich zisky.

Sociální demokracie i Vladimír Špidla spoléhají pravděpodobně na to, že připravovaná opatření pravicové vlády naruší sociální smír a v Čechách a obdobně, jako je tomu v zahraničí, vypuknou sociální nepokoje. Svoji roli pak zřejmě vidí ve zprostředkování „míru“ mezi oběma stranami barikády, a to za cenu alespoň částečné renesance sociálního státu. Myslím, že je to vážné podcenění Miroslava Kalouska. Pokud správně Kalouskově taktice rozumím, pak na začátku volebního období hodně „dupne na plyn“ sociálních škrtů a reforem a jejich cíle „přestřelí“, aby až vzniknou sociální nepokoje, mohl spustit nohu z plynu, začít vyjednávat, ubírat a měl kam ustupovat. Není vyloučené, že Kalousek bude moci počítat i s pomocí bohatých podnikatelů. Řada z nich sice přenesla své podnikání do zahraničí, ale mají v ČR stále citové vazby k rodičům, přátelům z mládí, vztah k místům, kde se narodili a vyrůstali a v neposlední řadě i část svého majetku. Nikdo se nechce vracet do země, v níž vládnou sociální nepokoje. Lze od nich očekávat, obdobně jako u německých podnikatelů, vstřícné gesto v podobě nabídky zvýšení jejich daní.

Obávám se proto, že bohatí sociální demokracii, jako „mírotvorce“, potřebovat vůbec nebudou. Otevřenou otázkou zůstává, zda ji jako mírotvorce“ přijmou „lidé práce“. O sociální demokracii se z historie ví, že lavíruje mezi zájmy kapitálu a zájmy lidí práce. Je proto otevřená otázka, zda ČSSD jejich důvěru získá. Podívejme se například do Španělska, kde sociální demokracie vládne. Škrtá a šetří, možná ohleduplněji než Kalousek, ale stejně jako on postupně sociální stát omezuje. Dokud lidé práce od ČSSD neuvidí konkrétní propočty, jak sociální stát reálně financovat, zůstává jeho renesance pouhou utopií. Pouhými sliby jejich důvěru rozhodně nezíská.

Není vyloučené, že díky radikalizaci lidí práce vznikne poptávka po obnově demokratického socialismu, stavícím na odkazu roku 1968, bez excesů padesátých let, který pro ně může být mnohem přitažlivější než utopie sociálního státu. Koneckonců nelze ani vyloučit opakování historie, kdy takové hnutí vznikne odtržením chudých, řadových členů ČSSD od jejich bohatého a finančně zabezpečeného vedení.

Zda tak vzpoura otroků nevyústí k volání po obnově demokratického socialismu, je téma na samostatný článek, kterým trilogie „Vzpoura otroků“ končí.

    Diskuse
    SH
    July 21, 2010 v 10.10
    Dvě poznámky
    Sociální stát je beznadějně mrtvý. Byl totiž od samého počátku pouhým polidšťováním prvotního kapitalismu formou kopírující metody ze středověku, založené na milosrdenství, charitě, dobročinnosti, filantropii a dalších projevech sociálního cítění. V praxi byl vždycky nedostatečný, neboť šlo o odpad ze stolů přežranců.
    Špidla dneska by měl raději mlčet. Byl celé čtyři roky ministrem práce a sociálních věcí ve vládě Zemana, čili údajně sociálně demokratické. Základním a doslova dějinným úkolem této vlády bylo zahájit nutné sociální reformy a dopracovat je tak daleko, aby některé prvky byly těžko zvrátitelné. Vůbec se nepamatuji, že by za celou tu dobu Špidla předložil sněmovně alespoň první kroky reformy penzí, zdravotnictví (on totiž byl jako místopředseda vlády gestorem i zdravotnictví) či sociálních dávek. Nějaké výmluvy, že by je neprosadil kvůli menšinovosti své vlády, neberu. Motejl se kupříkladu o své představy v soudnictví pokusil. Když ve sněmovně neuspěl, odešel z funkce ministra. To byla známka jednak vlastního přesvědčení, ale také odvahy a odpovědnosti. Nic podobného jsem u Špidly nezaznamenal. Takže mne osobně od něho chybí pouze prohlášení, proč nic ze jmenovaného neudělal. Zda proto, že to on nevěděl, úředníci neuměli, či proto, že mu to tzv. Opoziční smlouva fakticky znemožňovala.
    July 22, 2010 v 1.11
    Při čtení tohoto textu se mi vybavila jedna vzpomínka, kterou si tu dovolím zveřejnit. A hned se za to omlouvám

    Kdysi jsme se se ženou setkali na jakési tancovačce v Německu s manželským párem, který se na počátku sedmdesátých let vystěhoval legálně z ČSSR (on byl Němec, ona Češka). Zhruba v první polovině rozhovoru nám vyprávěli, proč se vlastně vystěhovali, co bylo na socialismu nesnesitelné, co je štvalo atd.

    V druhé polovině rozhovoru, s rostoucími vzájemnými sympatiemi a narůstajícím množstvím vypitého alkoholu, se to ale změnilo. Začali nám vyčítat, že jsme nechali v Československu socialismus padnout, že tomu občané nezabránili. Prý to bude znamenat konec sociálního státu i v Německu, budou omezována jejich práva sociální, pracovní i občanská.

    To se stalo zhruba v roce 1994, ti manželé pracovali v dělnických profesích a my jen zmateně zírali …
    July 22, 2010 v 10.24
    Zánik?
    Nemám pocit, že by docházelo zrovna k zániku sociálního státu. Prostě není jen v současné podobě ufinancovatelný. V tom co dělá pravice vidím snazu zachovat maximum možného. Ať se nám to líbí nebo ne, hodnoty, které v rámci sociálního systému přerozdělujeme, vznikají při soukromém podnikání. Pokud firmy nevytváří zisk, těžko na daních něco vybereme. Takže jde o to usnadnit podnikání, což pochopitelně znamená osekání určitých „jistot“. Alternativou je krach státu ( sociálního státu ) a to by bylo opravdu špatné.
    July 22, 2010 v 11.31
    ad MK: dotaz k teorii zisku
    Rozumím-li Vám správně, pak tam, kde není soukromé podnikání, žádné hodnoty nevznikají? A že tedy dnešní režim před dvaceti lety vůbec, ale vůbec nic nepřevzal - podle hesla: kde nic není, ani smrt nebere?
    July 22, 2010 v 12.52
    Motivace k vytvareni hodnot
    Řekněme, že soukromé podnikání podstatně zvyšuje motivaci k vytváření hodnot. Tento režim od minulého jistě nějaké hodnoty převzal, ale tak spoustu problémů.
    AV
    July 22, 2010 v 13.56
    Reakce na dva diskuzní příspěvky
    ad BM:
    To je velice zajímavá vzpomínka. Naráží to totiž na otázku, kterou si umíme položit, ale neexistuje vědecká metoda, jak na ni nalézt odpověď: Do jaké míry existence sovětského bloku posilovala sociální stát na západě? Marxistickou hantýrkou: Do jaké míry strach z revoluce nutil kapitál ke kompromisu?

    ad MK:
    Teze o neufinancovatelnosti sociálního státu je oblíbeným heslem pravice, skutečnost je ale taková, že firmy nemají menší zisky, ale platí stále menší daně. Počátkem 70-tých let tvořily příjmy státu v NSR a USA cca z 3/4 daně firem a z 1/4 daně zaměstnanců. Dnes je poměr přesně opačný. Velké korporace si dokázaly zajistit daňové úlevy a státní subvence, které v USA několikanásobně převyšují sociální výdaje. Argumentuje se nutností vytvářet pracovní místa, ale některé americké korporace dostávají na úlevách a subvencích i miliony dolarů na jedno pracovní místo. Možná by stačilo, aby firmy platily daně.
    July 22, 2010 v 14.30
    USA
    Jak je to v USA to nevím, ale neslyšel jsem o tom, že by si v ČR velké firmy vymohly nějaké vyjímky ( pokud nepočítáme investiční pobídky za vlád ČSSD). Většina "sociálních" států v Evropě je zadlužena až po uši a situace se stále zhoršuje. Nemluví se vůbec o snížení míry zadlužení, ale maximálně o snižování rychlosti zadlužování. Mě se tohle nezdá dlouhodobě udržitelné.
    AV
    July 22, 2010 v 16.42
    V ČR nevím, pro USA o tom psal Time v roce 1998 v ojedinělém článku o "sociální podpoře korporacím". Od té doby se to počítám moc nezměnilo. Můj osobní názor je, že vysoké dluhy států i domácností souvisí se systémem tvorby peněz mnohem více než se sociálním státem, ale to by bylo na dlouhou debatu a už jsem o tom psal jinde. Souhlasím, že to asi není dlouhodobě udržitelné, zároveň si však myslím, že pouhé omezení sociálního státu žádné řešení nepřinese, protože nepovažuji sociální stát za podstatu problému. (Mimochodem 1994 v USA 50 miliard USD = federální sociální výdaje, 167 miliard USD = daňové úlevy pro korporace.)