Sociální stát je beznadějně mrtvý. Byl totiž od samého počátku pouhým polidšťováním prvotního kapitalismu formou kopírující metody ze středověku, založené na milosrdenství, charitě, dobročinnosti, filantropii a dalších projevech sociálního cítění. V praxi byl vždycky nedostatečný, neboť šlo o odpad ze stolů přežranců.
Špidla dneska by měl raději mlčet. Byl celé čtyři roky ministrem práce a sociálních věcí ve vládě Zemana, čili údajně sociálně demokratické. Základním a doslova dějinným úkolem této vlády bylo zahájit nutné sociální reformy a dopracovat je tak daleko, aby některé prvky byly těžko zvrátitelné. Vůbec se nepamatuji, že by za celou tu dobu Špidla předložil sněmovně alespoň první kroky reformy penzí, zdravotnictví (on totiž byl jako místopředseda vlády gestorem i zdravotnictví) či sociálních dávek. Nějaké výmluvy, že by je neprosadil kvůli menšinovosti své vlády, neberu. Motejl se kupříkladu o své představy v soudnictví pokusil. Když ve sněmovně neuspěl, odešel z funkce ministra. To byla známka jednak vlastního přesvědčení, ale také odvahy a odpovědnosti. Nic podobného jsem u Špidly nezaznamenal. Takže mne osobně od něho chybí pouze prohlášení, proč nic ze jmenovaného neudělal. Zda proto, že to on nevěděl, úředníci neuměli, či proto, že mu to tzv. Opoziční smlouva fakticky znemožňovala.

Při čtení tohoto textu se mi vybavila jedna vzpomínka, kterou si tu dovolím zveřejnit. A hned se za to omlouvám

Kdysi jsme se se ženou setkali na jakési tancovačce v Německu s manželským párem, který se na počátku sedmdesátých let vystěhoval legálně z ČSSR (on byl Němec, ona Češka). Zhruba v první polovině rozhovoru nám vyprávěli, proč se vlastně vystěhovali, co bylo na socialismu nesnesitelné, co je štvalo atd.

V druhé polovině rozhovoru, s rostoucími vzájemnými sympatiemi a narůstajícím množstvím vypitého alkoholu, se to ale změnilo. Začali nám vyčítat, že jsme nechali v Československu socialismus padnout, že tomu občané nezabránili. Prý to bude znamenat konec sociálního státu i v Německu, budou omezována jejich práva sociální, pracovní i občanská.

To se stalo zhruba v roce 1994, ti manželé pracovali v dělnických profesích a my jen zmateně zírali …

Nemám pocit, že by docházelo zrovna k zániku sociálního státu. Prostě není jen v současné podobě ufinancovatelný. V tom co dělá pravice vidím snazu zachovat maximum možného. Ať se nám to líbí nebo ne, hodnoty, které v rámci sociálního systému přerozdělujeme, vznikají při soukromém podnikání. Pokud firmy nevytváří zisk, těžko na daních něco vybereme. Takže jde o to usnadnit podnikání, což pochopitelně znamená osekání určitých „jistot“. Alternativou je krach státu ( sociálního státu ) a to by bylo opravdu špatné.

Rozumím-li Vám správně, pak tam, kde není soukromé podnikání, žádné hodnoty nevznikají? A že tedy dnešní režim před dvaceti lety vůbec, ale vůbec nic nepřevzal - podle hesla: kde nic není, ani smrt nebere?

Řekněme, že soukromé podnikání podstatně zvyšuje motivaci k vytváření hodnot. Tento režim od minulého jistě nějaké hodnoty převzal, ale tak spoustu problémů.

ad BM:
To je velice zajímavá vzpomínka. Naráží to totiž na otázku, kterou si umíme položit, ale neexistuje vědecká metoda, jak na ni nalézt odpověď: Do jaké míry existence sovětského bloku posilovala sociální stát na západě? Marxistickou hantýrkou: Do jaké míry strach z revoluce nutil kapitál ke kompromisu?

ad MK:
Teze o neufinancovatelnosti sociálního státu je oblíbeným heslem pravice, skutečnost je ale taková, že firmy nemají menší zisky, ale platí stále menší daně. Počátkem 70-tých let tvořily příjmy státu v NSR a USA cca z 3/4 daně firem a z 1/4 daně zaměstnanců. Dnes je poměr přesně opačný. Velké korporace si dokázaly zajistit daňové úlevy a státní subvence, které v USA několikanásobně převyšují sociální výdaje. Argumentuje se nutností vytvářet pracovní místa, ale některé americké korporace dostávají na úlevách a subvencích i miliony dolarů na jedno pracovní místo. Možná by stačilo, aby firmy platily daně.

Jak je to v USA to nevím, ale neslyšel jsem o tom, že by si v ČR velké firmy vymohly nějaké vyjímky ( pokud nepočítáme investiční pobídky za vlád ČSSD). Většina "sociálních" států v Evropě je zadlužena až po uši a situace se stále zhoršuje. Nemluví se vůbec o snížení míry zadlužení, ale maximálně o snižování rychlosti zadlužování. Mě se tohle nezdá dlouhodobě udržitelné.